Příběhy dvou Tibetských deníků 1954

Proč příběhy a proč deníků? Protože základní příběhy jsou tři a deníků, tedy v Číně vytištěných linkovaných zápisníků hustě popsaných Vladimírem Sísem a Josefem Vanišem, je více než tucet… Ale vysvětlit se to musí postupně, aby to dávalo smysl.

První příběh je jejich vznik: kdo, kdy, kde a proč popsal stovky stránek. Druhý příběh se týká jejich prvního, v tomto případě uměleckého zpracování. A konečně třetí příběh je ze současnosti a vypráví, jak deníky spatřily světlo světa.

První příběh: deníky

První, kdo příběh zpracoval, byli sami jeho aktéři, tedy filmový režisér, scenárista, spisovatel a textař Vladimír Sís – a filmový a televizní kameraman a fotograf Josef Vaniš. Učinili tak ve dvou vlnách.

První vlna začala již během jejich pobytu v Číně a Tibetu, kdy si vedli deníky a domů posílali dopisy soukromé i pracovní, jakož i reportáže. Po návratu sepsali několik knih, vydali další články, a hlavně v roce 1956 dokončili dva československo-čínské barevné hodinové dokumentární filmy Cesta vede do Tibetu a Šťastná cesta do Lhasy.

Tato první vlna skončila v době, které se někdy říká tání, tedy na počátku šedesátých let. Pro ně to ale bylo spíše zamrznutí, protože rozkol mezi kormidelníkem Maem Ce-tungem a předsedou Nikitou Chruščovem znamenal i konec československé spolupráce s Čínskou lidovou republikou. Z bývalých přátel byli noví nepřátelé. O našem působení v Tibetu v polovině padesátých let se na dlouhých třicet let prakticky mlčelo.

Druhá vlna přišla po roce 1989: znovusetkání Síse a Vaniše se 14. dalajlamou Tändzinem Gjamcchem, jejich kniha Vzpomínka na Tibet, rozhovory do médií nebo výstava velkoformátových fotografií v pražském Mánesu. 

Příběh dvou mužů v zemi, která se v době jejich pracovní návštěvy ocitla ve zlomovém bodě, kdy se věci začaly měnit tak, že starý Tibet zanikal a nový se začínal rodit. Z původního Tibetu, který Sís a Vaniš jako poslední ještě stihli zachytit, se dnes nezachovalo téměř nic. Každé svědectví je proto mimořádně cenné.

Základní příběh Vladimíra Síse a Josefa Vaniše je rozprostřen do pásma tvořeného především deníkovými záznamy doprovázenými chronologicky seřazenými fotografiemi, ale také rozmanitými dokumenty, dopisy, texty reportáží atp. Z tohoto toku záznamů lze vypreparovat „mikropříběhy“, které jsou heterogenní, neproporční, ale vždy obsahují prvek překvapení.

Druhý příběh: umělecké zpracování otcova cestovního deníku

Petr Sís, Vladimírův syn, je ten, díky jehož půvabné knížce Tibet: Tajemství červené krabičky zná jejich tibetský příběh celý svět. A zná ho právě v této poloze, jejímž doplněním je naše deníkové vyprávění příběhu cesty do Tibetu. Vydáním obou deníků jsme chtěli „červenou krabičku“ znovuotevřít, seznámit svět s dosud neznámými cestovními zápisky, jakož i nepublikovanými fotografiemi… Ale to je již nový příběh.

Třetí příběh: knižní vydání Tibetských deníků

Když v roce 2016 vyšel Čínský deník Lumíra Jisla, na kterém jsem spolu s Pavlem Šindelářem pracoval několik let, vypadalo to, že upadnu do limbu, Tibeťané by řekli do barda, doslova stavu mezi ukončením práce na jedněch denících a čekáním na deníky nové. Ve skutečnosti jsme mezitím s kolegyní Veronikou Kapišovskou, přední českou mongolistkou z Karlovy univerzity, dodělávali Jislovy deníky z Mongolska (byl tam v letech 1957 až 1969 celkem čtyřikrát), které sice ještě nejsou zcela hotové, ale až nalezneme vhodné nakladatelství, jsme připraveni je rychle vydat.

Hlavně jsem se ale začal rozhlížet po dalších adeptech na zpracování cestovních zápisků. Bylo nasnadě, že nejcennější budou deníky našich prvních návštěvníků Tibetu Vladimíra Síse a Josefa Vaniše z let 1953 až 1955. O tom, že si psali deníky, jsem se dozvěděl z jejich fascinující knihy Země zastaveného času z roku 1959.

Předtím, než jsem začal pátrat, zda se deníky zachovaly v rodinných archivech, se objevila jiná archiválie, která se také vztahovala k československé přítomnosti v Tibetu v padesátých letech minulého století. Tento objev způsobil, že jsem s pátráním v Praze posečkal a vrhl se na jeden švýcarský samizdat, který se nacházel v Bratislavě.

Mého přítele a kolegu, zakladatele tibetanistiky na Slovensku Martina Slobodníka, oslovil proděkan Fakulty matematiky, fyziky a informatiky z Univerzity Komenského v Bratislavě, Tomáš Vinař. Předal mu strojopis, který vyšel jako samizdat.

Autorem byl Jan Vinař, dědeček zmíněného Tomáše. Martin Slobodník mi tenkrát, v roce 2018, když se mu Vinařova reportáž dostala do rukou, sdělil, že ji vydáme v Bratislavě, ale bude nutné ji přepsat a opatřit doplňujícími poznámkami. Vinařova reportáž byla jakožto dokument doby pro nás mimořádně zajímavá a věřili jsme, že bude zajímavá i pro širší veřejnost.

Uprostřed naší společné práce však Martin Slobodník nečekaně zemřel. Vypadalo to, že kniha nevyjde. K rozdělané práci jsem se tak vrátil o několik let později se sinoložkou a tibetanistkou Kamilou Hladíkovou. Vinařovu reportáž jsme mohli v olomouckém univerzitním nakladatelství vydat v roce 2022 česky a v roce 2024 také anglicky.

A protože jsem měl domluvenou spolupráci s Martinem i na Sísových a Vanišových denících, musel jsem i v tomto případě hledat někoho, kdo umí čínsky a tibetsky, kdo zná reálie i historii. Volba padla i tentokrát na Kamilu. 

Deníky jsou v Číně vytištěné linkované šité bloky v tvrdých deskách, Vladimír Sís používal červené a Josef Vaniš tmavozelené. Oba psali perem a inkoustem. Klíčovou záležitostí je uvědomit si, pro koho deníky psali – jednoznačně pro sebe. Každodenní zápisky pro ně představovaly jak externí paměť, tak „frustrační ventil“.

V případě psavějšího Síse to bylo okolo čtyř set normostran, Vaniš měl okolo tří set normostran. Dnes bych samozřejmě na tak velký objem využil programy umělé inteligence, před lety jsem si ale musel vystačit s inteligencí přirozenou. A také s intuicí, protože zhruba na každé druhé stránce se objevilo nečitelné slovo, často zkrácené, kterému autoři – na rozdíl ode mě – dobře rozuměli. V takovém případě nastupuje institut hranatých závorek s textem „nečitelné slovo“. Při finální redakci deníků to byl Martin Špirk, můj někdejší doktorand, kdo se se zájmem a často velmi úspěšně zapojil do luštění těch nečitelných výrazů. I tak jich v publikovaných knihách několik zůstalo, nicméně při četbě nepředstavují zásadní problém.

A ještě jedna okolnost mě překvapila: obával jsem se, že oba deníky budou podobné. Vždyť oba pánové byli společně po celou cestu. Nepotkali přitom žádného cizince, s výjimkou sovětského poradce Gončarova, všude okolo jen Číňané a Tibeťané. Prožívali tedy spolu stejné situace, někdy i dobrodružství a jen zcela výjimečně cestovali odděleně. Byl jsem opravdu rád, že se moje obava nenaplnila. Deníky sice zachycují stejné situace na stejných místech, ale téměř vždy z jiné perspektivy. Vladimír Sís byl především režisér, ale také scenárista, textař, zkrátka k psanému slovu měl bližší vztah než jeho přítel. Josef Vaniš se na svět díval více prizmatem fotoaparátu. Je ve svých poznámkách konciznější a kupodivu občas i emotivnější. Co je však podstatné: oba deníky jsou komplementární, doplňují se a často popisují situace, osoby či lokality tak, že spojením obou informací vzniká celistvější obraz.

Ještě několik poznámek k fotografiím a jejich vzniku. Mohlo by se zdát, že Sís a Vaniš jako profesionální filmaři a fotografové, členové armádního československo-čínského štábu budou moci fotografovat a natáčet v Čínské lidové republice podle libosti. Jenže všudypřítomná čínská špionománie se týkala i jich.

Deníky opravdu nebyly psány se záměrem někdy později je publikovat. Jsou režisérovou a kameramanovou „externí pamětí“, kde si pro sebe zaznamenávali důležité věci, události, komentáře, dojmy, postřehy atp. Některým pasážím lze porozumět teprve tehdy, máme-li k dispozici konkrétní kontext, například fotografii, mapu, jiný text či dokument. Velmi užitečné se ukázaly jejich společné reportáže, psané zprvu pro Československého vojáka a později i pro Svět v obrazech, Kino, a dokonce Nový orient, nebo jejich knihy, které vydali po návratu domů. I tak jsou některé pasáže v deníku nerozluštitelné, jsou buď příliš zlomkovité, nebo prostě pro „nezasvěcence“ nesrozumitelné. A je to tak v pořádku, jde přece o soukromý deník, nikoli text určený k publikaci.

V doprovodných textech jsme se snažili, aby naše pojetí jejich příběhu bylo neaktivistické, spíše odborné a ne novinářské, zkrátka poučené. Nechtěli jsme ale být jen akademičtí, protože deníky jsou určeny širší čtenářské obci. Vědecký, tedy historický přístup zůstal v pozadí všeho. Tím je náš příběh účinnější: nemůže být nikým napaden z tendenčnosti nebo politizace. Není ani protičínský, ani protibetský, ale dobový. Neopírá se o smyšlenosti, fantasmagorie a pocity a dojmy svých zpracovatelů. Vychází z faktů: písemností, dokumentů, fotografií a filmů. A protože jeho samotná podstata je zajímavá a poutavá, jistě i jeho ztvárnění by mělo být takové.