Jak znovu slyšet Havla. O paměti, ústřicích a jedné pozoruhodné rekonstrukci

Co se stane s historickou osobností, když se po čtyřiceti letech vrátíme k dokumentům, z nichž vznikal její veřejný obraz? A co s těmito dokumenty dokáže udělat současná auditivní dokumentaristika opřená o zdroje média veřejné služby?

Havel veřejnoprávně

Nedožité devadesátiny Václava Havla připomněl Český rozhlas mimořádně velkoryse. Měsíční projekt Slyšet Havla přitom nebyl jen pietním výběrem archivních nahrávek, ale hlavně příležitostí nabídnout staré dokumenty v nových souvislostech. Filozofický podcast Promyslet Havla se vrátil k jeho myšlenkovému odkazu, seriál Svět podle Havla znovu zpřístupnil Hovory z Lán. V programových řadách Úžasné životy a Návraty časem dostali prostor pamětníci a blízcí spolupracovníci, specifická pozornost se v několika titulech dostala Havlově první ženě Olze. Vltava uvedla nové nastudování Audience s hlasy Ivana Trojana a Martina Myšičky, Havlovu vlastní interpretaci Asanace i další dramatickou tvorbu. Dokonce pořad Staří mistři nabídl pod názvem Hudli za Havla nečekaný pohled na hudební život devadesátých let a tělesa, která tehdy do Československa a následně Česka zajížděla. Z hlediska dokumentární dramaturgie však nejpozoruhodnější příspěvek představuje šestidílná Rekonstrukce Dálkového výslechu.

Ze spisovatele politikem

Vznik knihy bývá málokdy tak napínavý jako její obsah. V případě Dálkového výslechu platí opak. Cesta Havlových magnetofonových nahrávek ke čtenářům nabízí příběh plný utajovaných schůzek, každodenních rizik života v normalizovaném Československu, improvizace i obav ze zásahu StB. Šestidílnou sérii Kosatík: Rekonstrukce Dálkového výslechu vystavěli spisovatel Pavel Kosatík, dramaturgyně Alena Rokosová a kreativní producent Lukáš Sapík velmi pečlivě na modelaci dobového kontextu a toho, jaké okolnosti provázely Havlovo věznění v osmdesátých letech.

První díl nese explicitní název Faust na Zahradním Městě a silné faustovské téma pokoušení nabízí i vysvětlení systému tajných kurýrů a zprostředkovaných korespondencí mezi Německem, Hrádečkem a Prahou. Jeden z nejsilnějších obrazů vykreslí Anna Freimanová, když líčí, jak se Havel v hluboké noci plazil ze svého pozemku na Hrádečku do lesa k jakémusi pařezu, do kterého v obavě z nečekané domovní prohlídky ukrýval cenný rukopis.

V dalších dílech Kosatík zpovídá množství žijících svědků, opírá se o korespondenci, dovolí si vlastní autorské dohady, aby co nejpečlivěji zrekonstruoval, jak celá kniha Dálkový výslech vznikala. Kosatíkův scénář a pamětnické výpovědi obklopují uchované autentické nahrávky z několika vánočních dnů roku 1985. Havel v nich hledá slova v odpovědích na Hvížďalovy písemné otázky, pracně pro sebe nalézá řád a strukturu výpovědi, občas se rozbíhá do dlouhých souvětí, je slyšet, jak při přemýšlení kouří cigarety. V situaci společenského vyvrhela, v cizím bytě, v odloučení, s nejistotou, bez partnera a oponentury, vydává svědectví o svém dosavadním životě, se záměrem co nejlépe uchopit tvar knižního rozhovoru na dálku. Nejistota a křehkost tvůrčího procesu jsou z nahrávek téměř hmatatelné a každému kreativnímu člověku dobře pochopitelné a známé.

„Königův herecký hlas určité výhody nese – umožňuje více ,vidět do hlavy‘, zprostředkuje intimitu autorských pochybností, dovolí si dohady, může empatizovat s některými postavami.“

Režie Izabely Schenkové explicitně upozorňuje mimo jiné na technický charakter médií, která v dobových možnostech tvořila prostředníka mezi novinářem v nedostupném Německu a disidentem ve vypůjčeném pražském bytě. Havlovy vstupy uvozuje výrazné klapnutí magnetofonu, poté vždy zazní autentická nahrávka. Podobně se ozývá hlas holubů nebo hrdliček v okamžiku, kdy je řeč o nějakých kurýrních službách nebo snaze dostat rukopis pryč z bytu či domu, aby nemohl být zabaven při domovní prohlídce.

Autora Pavla Kosatíka zastoupil v naraci herecký hlas Miroslava Königa. Za sebe bych si vybrala raději méně kultivovaný, chraplavější, úsečnější, skeptičtější, ale autentický hlas Kosatíka, jakkoli Königův herecký hlas určité výhody nese – umožňuje více „vidět do hlavy“, zprostředkuje intimitu autorských pochybností, dovolí si dohady, může empatizovat s některými postavami. Formuluje v krátkých, lehce naléhavých větách, ve kterých jako by kopíroval Havlovu nejistotu. Jemné rozechvění hlasu, jeho mírná zastřenost vytvářejí stále přítomné napětí, jak to s rukopisem dopadne. Kosatík by zřejmě za mikrofonem působil publicističtěji, takto jsme více uvnitř příběhu.

Podcast zprostředkovává v rozumné míře i další témata, která s knihou souvisejí. Silná je třeba pasáž o významu knižních rozhovorů na začátku třetí epizody nebo Hvížďalovo závěrečné bezelstné přiznání, že rozhovor s Havlem pro něj znamenal spíše jeden z rutinních novinářských úkonů, nepřikládal mu nijak fatální význam.

Kniha vyšla roku 1986 v londýnských Rozmluvách, o tři roky později, v prosinci 1989 se stala významnou součástí revoluční proměny Havlova veřejného obrazu. Tehdy ji vydavatelství Melantrich vytisklo během tří dnů, ve dvou rychle následujících nákladech vyšlo po sto tisících výtisků. Tato prostá informace nabývá v novém uspořádání a kontextualizaci zásadně jinou perspektivu. Sugeruje myšlenku, že se Havel chystal na svůj vstup do politiky. Kosatík tuto tezi posiluje například citací Milana Kundery ze vzpomínky Karla Hvížďaly. Kundera měl říci, že touto knihou končí Havel spisovatel a začíná Havel politik. Jakkoli se takovému výkladu Havel i jeho přátelé léta bránili, jde o jeden z momentů podcastu, který nabízí skutečně novou perspektivu na to, jakým způsobem se pozdně normalizační režim drolil a přežíval.

Mezi vrstvami analogu, digitálu a lidské paměti

Kosatík vytváří novou perspektivu tak, že dává zaznít auditivnímu materiálu, který už kdysi posloužil k vytvoření jiného díla. Dokumentaristická inovace tak spočívá v novém uspořádání, kontextualizaci a způsobu zpřístupnění. Na svobodu citlivý posluchač si uvědomí i takový detail, že nejkonspirativnější nahrávka slouží po dekádách jako klíčový text pro artefakt média veřejné služby.

Série rekonstruuje vznik knihy, má své protagonisty, vedlejší postavy včetně tak atraktivních, jako je například profesionální špion, zápletky, časový tlak, stále přítomnou hrozbu ztráty rukopisu a závěrečné vyústění. Kosatík využívá dramatický potenciál materiálu, aniž by se uchyloval k hraným rekonstrukcím či fikcionalizaci historických událostí.

Připomeňme v této chvíli postupy mediální archeologie, jak je rozvíjí například Jussi Parikka. Jeho přístup nás vybízí zkoumat minulá média nikoli jako překonané technologie, ale jako součást kulturních praktik, které můžeme nově interpretovat. Magnetofonový pásek z roku 1985 se proměňuje technicky (z analogu do digitálního záznamu), dramaturgicky i interpretačně. Není už jen nosičem Havlových slov, ale představuje stopu konkrétní historické situace, tehdejších technických možností, celý příběh konspirace a cenzury spojených s distribucí autentického mluveného slova. Ukazuje možnosti a meze komunikačních tras a roli mnoha „pěšáků“, jejichž jména jsou pro historii dávno zapomenuta: od spoluorganizátora samizdatu Viléma Prečana, až po zdánlivě se jen lehce mihnuvší socioložku Jiřinu Šiklovou. Když se Havlova nahrávka na magnetofonovém pásku stane v roce 2026 součástí podcastu, mění se jeho mediální funkce: vzniká archivní pramen, který nemá být pouze zpřístupněn, ale zasazen do dramaturgicky nově uspořádaného díla.

„Kosatík vytváří další vrstvu existence a umožňuje nám sledovat, jak se z osobní výpovědi stává literatura, z literatury politicky účinný text a nakonec předmět nové dokumentární interpretace.“

Nejde pouze o návrat k zapomenutému archivnímu materiálu, ale o odkrývání jednotlivých mediálních vrstev, jimiž Havlova výpověď během čtyřiceti let prošla. Magnetofonový záznam, jeho přepis, literárně komponovaný rozhovor a současná audiosérie představují různé způsoby zprostředkování téže historické zkušenosti. Jiný mediální teoretik, Bernhard Siegert, by nás navíc upozornil na význam samotných kulturních technik: nahrávání, přepisování, redigování či šíření textu nejsou neutrální prostředky, ale postupy, které spoluutvářejí jeho význam. Kosatík tak neobnovuje jakousi původní, autentickou podobu dokumentu. Vytváří další vrstvu jeho existence a umožňuje nám sledovat, jak se z osobní výpovědi stává literatura, z literatury politicky účinný text a nakonec předmět nové dokumentární interpretace.

Havel po Havlovi

Havla nemáme jen připomínat, ale znovu promýšlet. Rozhlasový projekt Slyšet Havla přinesl rozhodně více než pouhé výroční vzpomínání. Přesto se nabízí otázka, nakolik jsme ochotni revidovat obraz osobnosti, která se stala součástí národní paměti. Bez sentimentu a s obrazoboreckou chutí se do takového úkolu pouští literární historik Martin C. Putna. Dovolí si to z pozice člověka, který Havla pročetl křížem krážem a napsal o něm knihu. V šesté epizodě podcastu Promyslet Havla zpochybňuje představu „filozofa na trůně“, od něhož společnost očekávala dlouhá léta stále nová a nová moudra. Ve shodě s decentními poukazy ostatních mluvčích nejen v tomto podcastu říká, že se Havlův intelektuální potenciál v průběhu devadesátých let vyčerpával a v následující dekádě se často Havel buď už opakoval, nebo se přichýlil k divadelní (sebe)ironii a hraní rolí. Putna s gustem připomíná i Havlovy tendence k velkým gestům a přesvědčení, že když se třeba na jím založené konferenci Forum 2000 u jednoho stolu sejdou dalajláma a Fritjof Capra, musí se přece „něco stát“. Podle Putny se nestalo nic. Účastníci vysrkali ústřice v Míčovně, poskytli rozhovory České televizi a odjeli domů.

Jinou možnost, jak narušit ustálený obraz Havla, nabízejí osobní vzpomínky. V Kosatíkově rekonstrukci dostává prostor také Jitka Vodňanská, jejíž byt na Zahradním Městě poskytl Havlovi útočiště při nahrávání Dálkového výslechu. Je pozoruhodné sledovat, jak obtížně se dodnes pojmenovává její skutečná role v Havlově životě. Označení „přítelkyně“ či Havlovo „něžná přítelkyně“ sice naznačují intimitu jejich dlouholetého vztahu, přesto dokumentaristé kolem skutečné role Jitky Vodňanské stále spíše krouží. Ona sama svoji „zprávu“ o vztahu už před lety sepsala do knihy. Mnohé zůstává nedořečeno, a shodněme se, že v oblasti intimních vztahů je to dobře.

Přesto se v těchto jemných sondách nedořečenosti ukazuje možná slabina celého výročního projektu. Český rozhlas připravil mimořádně bohatou a dramaturgicky promyšlenou nabídku, většinou však pro posluchače, které už má. Převládají filozofická reflexe, historická rekonstrukce, připomínání občanských hodnot a návraty k pamětníkům. Musím vzpomenout dobu, kdy rozhlas připomínal padesáté výročí srpnové okupace. Tehdy nabídl řadu zcela nových formátů, experimentoval s virtuální realitou, sociálními sítěmi a interaktivními formáty, především se však tehdejší události snažil zprostředkovat co nejmladšímu publiku. Havlovy devadesátiny naproti tomu zůstaly převážně v bezpečném (a levnějším) prostoru tradiční rozhlasové dokumentaristiky a publicistiky.

Skutečně provokativního, generačně odlišného čtení jsme se tak zatím příliš nedočkali. Kde je Havel viděný očima dnešních dvacetiletých, třicetiletých lidí? Havel jako problematický partner, jak ho připomíná třeba podcast Sirény („Václav Havel: Otec národa, nebo toxic boyfriend?“); jako tvůrce absurdních situací, jak ho mezigeneračně zprostředkuje třeba Jindřich Šídlo ve Šťastném podcastu; jako poněkud bezmocný stárnoucí muž, jak ho decentně líčí řada přátel z období po jeho druhém sňatku s Dagmar Veškrnovou; jako performativně veselý bubeník, jak ho pro svůj dokument objevila Andrea Sedláčková (Život podle Václava Havla, 2014). Politická a morální autorita nemusí být vždy samozřejmým východiskem.

Zároveň se v říjnu 2026 chce dodat: možná je dobře, že rozhlas zvolil konzervativnější a klidnější způsob slavení. Spory kolem jména Knihovny Václava Havla a jejího dalšího směřování nás v jubilejním roce zaměstnaly dostatečně a připomněly, že zacházení s odkazem může být samo o sobě dost absurdním dramatem. Otázky, kdo má právo zacházet se jménem, odkazem a obrazem nežijícího člověka, nakolik se jméno a dílo mají stávat předmětem jakékoli komodifikace, už do tohoto textu nepatří, provázet nás však budou v souvislosti s Havlem ještě nějakou dobu.

Přesto se těším, až bude Havlovi sto. Až se jeho díla ujme generace alfa, pro kterou nebude ani prezidentem z televizních obrazovek, ani nedotknutelnou morální autoritou, ale jedním z autorů minulého století, kterého stojí za to znovu objevit. Třeba tentokrát přes Pižďuchy. Ti umí sehnat ozdobnou kliku, vagon lízátek, a někteří mají dokonce dozor nad horami.