Jak se ve světě žije nakladatelkám

Když se mě kolega, nakladatel z Haiti, po mojí přednášce na konferenci Mezinárodní aliance nezávislých nakladatelů a nakladatelek (International Alliance of Independent Publishers) ve španělské Pamploně zeptal, zda je skutečně nutné tematizovat ženy v nakladatelské branži, když se jich v ní pohybuje čím dál více, pověděla jsem mu dva příběhy. Ten první o tom, jak nás s kolegyní nakladatelkou Veronikou loni na festivalu Tabook místní policista seřval, co parkujeme s autem u stánku jak paničky, když si tam odnést kabelku z auta přece zvládneme i z parkoviště. Na naši námitku, že v kufru vezeme především 400 kilo knih, reagoval naštvaně slovy: „Tak se s nimi holt projdete.“ A ten druhý příběh? Ten se opakuje stále dokola. Jsem s knihami na festivalu, přijde starší muž s rukopisem a ptá se, kdo je v nakladatelství můj boss, protože blondýna metr šedesát tomu cirkusu přece šéfovat nemůže. To, že má žena nakladatelství a v branži se dokáže prosadit, totiž ještě neznamená, že je rovnoprávné postavení žen ve společnosti normalizováno a že jsou ženy všemi chápány jako schopné a samostatné jednotky. Podobných příběhů ze své nakladatelské a dokumentární práce mám plný šuplík. A stále mě překvapuje, že v oblastech, kde by člověk čekal progresivnější smýšlení a jiný přístup, na předsudky a nepochopení narážím neustále.

Na loňské konferenci nakladatelů a nakladatelek v Pamploně jsem přednášela v panelu Ženy v nakladatelském světě spolu se syrskou nakladatelkou Samar Haddad, uruguayskou nakladatelkou Juliou Ortiz a kamerunskou spisovatelkou, čerstvou držitelkou Goncourtovy ceny Djaïli Amadou Amal.

Panel zahájila sociální a kulturní antropoložka z univerzity v Granadě Ana Gallega Cuiñas, která na datech z největších zemí vydávajících knihy ve španělštině (vedle Španělska byly ve výzkumu Chile, Argentina, Kolumbie a Mexiko) poukázala na nerovné rozložení sil s ohledem na gender v rámci nakladatelské branže. Ženy podle ní dnes dominují v malých nakladatelstvích, ale v těch velkých se jim na vedoucí posty prosazovat nedaří. De facto to kopíruje situaci a trendy v byznysu, v politice, ve veřejnoprávních institucích… Obecně. Ženy dnes sice obsazují řadu důležitých pozic, jsou vidět, ale ještě stále nejsou adekvátně zastoupeny v rozhodovacích funkcích. A to je ten největší problém.

Zajímavou paralelu k českému knižnímu světu nabídla uruguayská nakladatelka Julia – ukázalo se, že Uruguay je Česku v mnohém velmi blízko, byť jsme dvěmi velmi vzdálenými zeměmi. Ve dvacátém století byly v Uruguayi všehovšudy tři nakladatelky – a ani v Česku jich o moc víc v té době nebylo: exilově vydávala knihy Zdena Salivarová se svým mužem Josefem Škvoreckým, v devadesátých letech byly mezi prvními ženami v nakladatelské branži Marie Noe Chřibková, Jana Drexlerová, Ivana Pecháčková, Slávka Kopecká nebo Tereza Horváthová. V Uruguayi, stejně jako v Česku, právě nastává velký boom spisovatelek, obě země také definuje silná kultura čtení a vydávání knih. Stejně jako v Česku, i v Uruguayi jsou dnes genderové otázky velmi progresivní, rovněž jako boj za práva žen, přesto ani v Uruguayi, ani v naší zemi dosud nepřesáhl počet žen v parlamentu 25 %.

Syřanka Samar Haddad na španělské konferenci zase hovořila o tom, jaké privilegium znamená narodit se jako žena do dobré rodiny a získat vzdělání. Samařin tatínek byl knihkupec, a tak se ona sama stala v dospělosti jednou z pěti šesti syrských nakladatelek, které v zemi dnes působí. Samar se před lety rozhodla emigrovat do Kanady, díky čemuž získala kanadský pas – a jen díky tomu teď může žít v Sýrii svobodněji, respektive může kdykoliv odjet. Vyprávěla také o tom, jak je s ní jako s nakladatelkou v její domovské zemi nakládáno. Jako žena je vždy „ta druhá“, ale když to její kolegové nakladatelé potřebují, cpou ji dopředu na fotky a zvou do diskuzí, aby dokázali, že mají mezi sebou ženu. Ona pak o sobě s ironií v hlase říká, že je „pouhou dekorací“, byť ve své branži dosahuje řady úspěchů, nejenom jako nakladatelka, ale také jako knižní teoretička. Co se genderu týče, je totiž stále náročné být v mnoha zemích světa tvůrkyní, umělkyní, ženou kultury. Samar zmiňuje speciálně v arabských zemích přibývající sebevraždy autorek, které neustojí tlak společnosti, rodiny či známých na to, že jejich role ve společnosti má být jiná než ta, o níž sní – mají být prý především matkami, manželkami, pečovatelkami.

„Muž jí čtení zakazoval, ona však četla potají. A taky začala psát. Podle jejích slov jí knihy zachránily život. Její spletitý příběh má nakonec happy end. Psala tak dobře, že její rukopisy byly vydány a kamerunská spisovatelka Djaïli Amadou Amal se za svou literární práci nedávno stala držitelkou prestižní Goncourtovy ceny…“

Obdobnou perspektivu jako Samar nastínila na svém životním příběhu úspěšná kamerunská spisovatelka Djaïli Amadou Amal. Popisovala, jak jako dívka nastoupila do školy později než kluci a jaké to měla privilegium, že mohla studovat ještě ve svých čtrnácti letech – na rozdíl od mnoha jiných jejích kamarádek. Dalším privilegiem pro ni bylo, že se přes církev dostala ke knihám, jejichž kouzlu zcela propadla. Měla tenkrát – pro nás velmi úsměvnou představu – že všichni spisovatelé již umřeli, že přece spisovatel není nikdo žijící. Když byla Amal později jako teenagerka nuceně provdána za výrazně staršího muže, čtení jí pomáhalo přežívat extrémně těžké chvíle s ním. Muž jí čtení zakazoval, ona však četla potají. A taky začala psát. Podle jejích slov jí knihy zachránily život. Její spletitý příběh má nakonec happy end. Psala tak dobře, že její rukopisy byly vydány a sama Amal se za svou literární práci nedávno stala držitelkou prestižní Goncourtovy ceny. Je paradoxní, že navzdory kvalitě psaní její cestu vzhůru provázela řada hloupých poznámek, stejných, jak je známe i my z českého prostředí: „Ta se musela s někým vyspat, když jí tu knihu vydali.“ Amal se dnes snaží být hlasem jiných diskriminovaných žen.

Na závěr diskuze padla řada zajímavých podnětů a myšlenek – třeba že by se neměly dělat vtipy ponižující ženy, protože to ve společnosti normalizuje neférové chování k nim. Nebo že by se měla rozšiřovat databáze hesel na wikipedii právě o zajímavé ženy kultury, měli bychom je víc zviditelňovat a připisovat jim zásluhy a kredit. A stále také hovořit o tom, že sdílet perspektivu žen a také ji přijímat je důležité a obohacující. My ženy přece jen tvoříme polovinu obyvatelstva na této planetě a bylo by super zkusit nahlédnout na svět i našima očima.