Jak jsme to viděli aneb Šok jménem reality show

Byl jsem požádán redakcí dok.revue, abych okomentoval záznam pozoruhodné besedy na téma reality show. Proběhla za účasti známých jmen v Jihlavě v říjnu 2005 – tedy jen pár měsíců poté, co se u nás začaly tzv. kontejnerové reality show vysílat. Přinesly tehdy značné překvapení. Nejenže přilákaly každý večer k obrazovkám tři miliony diváků (navzdory tomu se několik dalších let tvrdilo, že u nás nefungují), ale také na našem televizním trhu poprvé vytvořily jinde zcela normální situaci: stály ve vysílání proti sobě. Bylo to něco šokujícího, nepředstavitelného a současně šlo o signál, že se televizní trh možná začíná vracet do normálního stavu bez trvalé dominance jednoho komerčního programu.

Překvapivý byl i samotný žánr. Po mnoha letech, kdy televizní zábavu zastupovaly estrády a soutěže, se nabídka začala rychle měnit. Přišla první talentová reality show (SuperStar), první pokus o dating reality show (Milionový pár), ale také jiné formáty reality TV bez herního prvku – například Výměna manželek na podzim 2005. Jen pro pořádek: v době konání diskuze byl formát Big Brother starý už šest let (premiéru měl v Nizozemsku v roce 1999). A pojem reality show se používal jak v televizní praxi, tak v teorii žánrů přinejmenším pět let. Účastníci debaty i přítomné publikum se s tímto pojmem jistě setkali. Vždyť v panelu byla mediální teoretička, jeden z režisérů českého Big Brothera, jeho účastnice i moderátorka. Přesto se popisem toho, co reality show vlastně je, příliš nezabývali, když nepočítáme některé podnětné a přesné připomínky, například že pro soutěžící nemusí být motivací jen finální odměna, ale sláva, možnost být denně na obrazovce.

Říká se, že po boji je každý generál. Být generálem po jednadvaceti letech už není pouhým naplněním úsloví, ale působí spíše směšně. Těžko vyčítat debatujícím jejich reflexi zkušenosti s pořadem, který se vysílal pouze několik měsíců a z něhož někteří, jak sami řekli, viděli jen zlomek. Nad čím se ale podivit mohu, a podivil bych se i tehdy, pokud bych se dané besedy zúčastnil, byl její titulek, jakási hlavní hypotéza. Je reality show dokumentárním filmem? Předpokládám, že už od samého začátku nikdo z přítomných nepochyboval, jaká je odpověď. O čem se v besedě ovšem nemluvilo (nejspíš na to nebyl čas), byl fakt, že šlo o jednu z prvních veřejných debat, která chtěla definovat pojem reality show, věnovat se pozitivům i negativům, zjistit, kde jsou hranice, za které nechtějí tvůrci zajít, třeba už jen proto, že bude vysílateli hrozit značná pokuta.

Jednadvacet let stará beseda potvrzuje bohužel krutou pravdu, která platí dodnes: o problémech diskutujeme tehdy, pokud nastanou, nikoli tehdy, kdy bychom jim mohli odbornou debatou předejít. Malý příklad: když se v Německu chystalo vysílání Big Brothera (od konce února do počátku června 2000 na stanici RTL2), uspořádal Zemský mediální úřad v Severním Porýní-Vestfálsku (obdoba naší Rady pro televizní a rozhlasové vysílání, RRTV) na podzim 1999 debatu o této reality show, v níž zástupci úřadu otevřeně sdělili vysílateli i veřejnosti, co budou tolerovat a co nikoli. Byla tedy nastavena pravidla hry a při jejich porušení bylo jasné, že bude následovat sankce. U nás RRTV čekala na divácké stížnosti a vlastní hodnocení (podle kritérií veřejnosti neznámých). Logicky tedy nijak nepomohla tomu, aby se kontejnerové show chovaly podle nějakého nastavení (s nímž se mohli seznámit i diváci), ale trestala je až ve chvíli, kdy se dopustily něčeho, co vyvolalo vlnu nevole.

Beseda účtovala s reality show nemilosrdně. Z části samozřejmě po právu. Pozoruhodné bylo svědectví režiséra, který prohlásil, že Nova se v určité fázi vysílání odklonila od vysílací bible nizozemského majitele licence, který ji za to kritizoval. Zaznělo i prohlášení, že Big Brother Česko jde proti pravidlům formátu. Škoda že tento moment nikdo nechtěl dále rozvíjet. Vzhledem k tomu, že jsem v té doby byl zaměstnancem Novy, vím, že důvodem byl fakt, že Nova poprvé s Primou jednoznačně prohrávala (měla problémy už na jaře s Rodinnými pouty, ty ale nešly proti stejnému formátu), ačkoli nasadila proti kopii originál a investovala víc peněz do produkce. Začal se měnit produkční tým a zkoušelo se leccos, co by zvýšilo sledovanost, bez ohledu na doporučení majitele licence.

“Jihlavská debata je i dnes zajímavá – právě pro způsob, jakým se tehdy její účastníci snažili najít důvod, proč je reality show úspěšná, co přináší televizím, které ji vysílají, a do jaké míry se v ní používají dokumentaristické postupy, pokud vůbec.”

Domnívám se, že část dokumentaristů se v debatě poctivě snažila najít na kontejnerových reality show způsob, jakým zobrazují realitu, kterou dokumentarista zkoumá a snaží se ji zaznamenávat, analyzovat a interpretovat. Logicky dospěli k názoru, že nijak – že realitu pouze využívají, aby v ní inscenovaly děje, které zaujmou diváka. Součástí takového postupu je ale i manipulace se soutěžícími, s vysílaným materiálem (spojování scén, které k sobě nepatří, časové skoky apod.).

Chápu dobře zklamání tvůrců, kteří se snaží celý svůj profesní život hledat cestu, jak upozornit diváky na to, co se děje kolem nich, způsobem, který by byl osobitý a současně přitažlivý, z toho, že z jejich pohledu primitivní a obskurní pořad sledují každý večer tři miliony diváků. Cítím ho v tehdejším přesvědčení režiséra Karla Žaluda, který se domníval, že reality show bude znamenat ztrátu důvěry v televizi, v její vytváření umělých světů. To se ani po více než dvaceti letech nenaplnilo. Reality show, respektive postupy, které používá, slaví v posledních dvou letech velký návrat rovněž u nás (ať už jsou to prastaré formáty jako Big Brother, Survivor nebo Farma, či formáty zcela nové – Love Island, Zrádci). Pokud se dnes vede debata, že diváci ztratili důvěru v televizi (a média obecně), tak se netýká zábavy, ale toho, že jim předkládá realitu, která jim není příjemná a neodpovídá tomu, co by chtěli vidět a slyšet.

Jihlavská debata je i dnes zajímavá – právě pro způsob, jakým se tehdy její účastníci snažili najít důvod, proč je reality show úspěšná, co přináší televizím, které ji vysílají, a do jaké míry se v ní používají dokumentaristické postupy, pokud vůbec. Obsahuje mnoho poloh: od pochopení, že jde především o televizní zábavu, nikoli o snahu zachytit realitu, až po její příkré odmítnutí.

Nakonec jsem si položil otázku, co mě na této besedě nejvíce překvapilo. Když jsem si záznam pouštěl, netušil jsem, že mě bude tolik bavit. Kolik ostatně znáte debat starých jednadvacet let, které se dají sledovat dodnes? Já mnoho ne.