Hvězdy, hvězdné monografie a první milovníci

Britský teoretik a historik Richard Dyer napsal v roce 1979 ve své monografii nazvané jednoduše Stars, že filmové hvězdy je potřeba zkoumat dvojím způsobem. Za prvé jako důležitou součást samotných filmů, protože jejich přítomnost významně strukturuje všechny formální rysy díla. Za druhé jako obrazy, které kinematografii spojují s dalšími oblastmi společenského a kulturního života. Hvězdy totiž zdaleka netvoří jen pouhý výčet jejich rolí, ale také to, že adekvátně ztělesňují či přímo prožívají dobové paradoxy, rozpory či prostě jen pocitové momentum obsažené v ideálu krásy, životním stylu nebo možných podobách lásky či rodinné dynamiky. Když výše napsané přeložíme do odlehčenějšího jazyka, pak Dyer zkrátka tvrdí, že filmové hvězdy představují jak mimořádně podnětné, tak rovněž atraktivní téma k výzkumu. Existuje nepřeberné množství zdrojů, celá řada filmů a všem včetně blízkých přátel a příbuzných není potřeba složitě vysvětlovat, čím a kým se to vlastně zaobíráme. 

Jenže právě populární témata, kam výzkum hereckých veličin bezesporu spadá, skýtají také nejednu odvrácenou stránku. Monografie, rozhovory, vzpomínky, filmy, seriály a další materiály zdánlivě nabízejí kompletní obraz, k němuž už netřeba nic dalšího dodávat. A v případě hvězd, stejně jako filmů samotných, platí, že jim rozumí každý. Metodologie výzkumu hvězd a hvězdných systémů, zkráceně star studies, kterou Dyer poprvé uceleně představil na konci sedmdesátých let, ukazuje, že i všudypřítomné celebrity, jejichž příběhy důvěrně známe, nabízejí stále nové podněty k jejich redefinici. Například Marilyn Monroe pro jedinečnou kombinaci nevinnosti a sexuální vyzývavosti jako perfektní ztělesnění dobového ideálu padesátých let, Jiřina Bohdalová jako výsostně socialistická star, která v šedesátých letech nabízela jak obraz, v němž se poznala jakákoliv obyčejná žena, tak idol, k němuž ty samé divačky mohly obdivně vzhlížet – pro její status nadané herečky, komediální talent a možnost luxusně se šatit a cestovat za hranice východního bloku.

Poprvé jsem se star studies pracovala při výzkumu hvězdné osobnosti Jiřiny Štěpničkové, u níž jsem usilovala o změnu perspektivy. Na herečku, které se kvůli jejímu korpusu rolí ctnostných, oddaných a morálně pevných žen přezdívalo „Česká Madonna“, si pamatujeme hlavně jako na komunistickou mučednici, avšak pozapomněli jsme na její status významné a důležité prvorepublikové a protektorátní star. Zvolená metodologie mi umožnila lépe prozkoumat filmy, kde ztvárnila hlavní nebo výrazné vedlejší postavy, a stejně tak porozumět tomu, proč v tehdejším Československu/Protektorátu Čechy a Morava panovala poptávka po zrovna takovém typu hvězdy. 

Když nazrál čas pro další výzkum, uvědomila jsem si, že se star studies chci pokračovat i nadále, protože mi dovolují zkoumat to, co mám na filmech nejraději – postavy, tváře, těla a hlasy. Uvedené náležitosti v sobě nesou vizuální atraktivitu a emoce srovnatelné s akčními scénami, speciálními efekty nebo hudebními čísly. České prostředí navíc nabízí nepřeberné množství témat k výzkumu tohoto typu. Sama jsem zvažovala zaměření se na Karla Hašlera jako pozoruhodnou osobnost rozkročenou mezi několika kulturními průmysly, nebo projekt zacílený na Anny Ondrákovou a německou část její kariéry. Ve hře byla také Lída Baarová, ovšem zdaleka nemusíme pátrat jen mezi osobnostmi prvorepublikové a protektorátní kinematografie.

Proč právě ON?

Nakonec jsem si vybrala Oldřicha Nového. S ním jediným jsem si dovedla představit strávit intenzivní léta doktorského výzkumu, probírat se dokola jeho nejznámějšími snímky, sledovat a rozebírat jeho herecké prostředky, naslouchat jeho hlasu. Kromě těchto osobních motivací mě k Oldřichovi přivedl ještě jeden důležitý faktor, a to korpus nezpracovaných materiálů uložených v Národním filmovém archivu. Dokumenty slibovaly poodkrýt působení Nového ve strukturách zestátněné kinematografie, a to dokonce zkraje padesátých let, tedy v době nejtužší stranické kontroly. Zápisy z nejrůznějších jednání, ať už samotné dramaturgické jednotky vedené hercem (plným názvem „Tvůrčí kolektiv veseloherní Oldřicha Nového“), Filmové rady, která na kinematografii dohlížela z ideologických pozic, či pravidelných porad Ústředního ředitelství Československého státního filmu mi umožnily rekonstruovat nejen poválečné profesní osudy Oldřicha Nového, ale i dalších hereckých prominentů první republiky a protektorátu, kteří dostali možnost působit v odlišných podmínkách zestátněné kultury.

„Star studies mi dovolují zkoumat to, co mám na filmech nejraději – postavy, tváře, těla a hlasy.“

Po skoro šesti letech dizertačního výzkumu musely uplynout další čtyři roky, aby se z obhájeného textu stala monografická kniha. Její struktura kopíruje tu disertační: zůstaly tři výzkumné kapitoly a jedno metodologické pojednání. Anglo-jazyčné publikace, které se věnují hvězdám či celým hvězdným systémům, redukují tyto pasáže na nezbytně nutné minimum. Pro tuzemské prostředí, kde literatura tohoto zaměření zřejmě nikdy nevyjde v českém překladu, bylo nezbytně nutné představení používaných pojmů nejen zachovat, ale dokonce rozšířit a doplnit o přehled vývoje hvězdné slávy v odlišných obdobích a geopolitických souvislostech. Od zbytku knihy odlišně zbarvené stránky tak může čtenář prahnoucí hlavně po osudech Oldřicha Nového bez problému vynechat, aniž by byl dále limitován při probírání se samotnými výzkumnými kapitolami. Pro studenty, badatele i kohokoliv se zájmem o různé způsoby, jimiž lze zkoumat témata s filmem bytostně spojená, jde však o pojednání důležité a nápomocné.

Výklad jsem se rozhodla vést chronologicky. Nového kariéra totiž byla velmi konzistentní, spojená s komediálním žánrem a romantickou dějovou linkou, ale přece jen musela reagovat na různé historické okolnosti a dějinné zvraty. Ty se výrazněji promítají právě do kapitoly přibližující poválečnou dekádu, která přináší kontextuálně doširoka rozevřený útvar. Zároveň zůstalo dost místa pro rozbor tří nejvýznamnějších titulů tohoto období – Pytlákovy schovanky, Slovo dělá ženu a Hudby z Marsu. Na rozdíl od předešlé kapitoly, zaměřené na synergickou koexistenci divadla, filmu, nahrávacího průmyslu a rozhlasu v kariéře Oldřicha Nového do roku 1945 umožnily následující stránky hlubší ponor do přípravy, vzniku i dobové recepce vybraných děl.

Jak stárne star

Největší koncepční výzvu představovala poslední výzkumná kapitola. Výrazně ji strukturuje nostalgie, která do hvězdného obrazu Nového vstoupila nejpozději zkraje šedesátých let. Nejen celkové společenské a ideologické uvolnění spolu s ekonomickými reformami, ale také rostoucí časový odstup umožnil předválečná a válečná léta vnímat jako vzdálenou, již uzavřenou minulost. Pro analýzu Nového hereckých prostředků a vytvořeného typu se však ukázaly být mnohem nosnější různé strategie, s jejichž pomocí čelil vlastnímu stárnutí. Na takové prizma jsem narazila doslova v příslovečné hodině dvanácté a na nečekaném místě – v monografii o Rocku Hudsonovi. Jmenované hvězdy spojuje pramálo, neboť Hudson ztělesňoval romantický sen o krásném americkém muži a působil hlavně v období doznívajícího klasického hollywoodského systému (navíc jeho obrazem zpětně otřásla skutečnost, že zemřel na AIDS), přesto jeden důležitý rys sdílejí. Oba herci s postupujícím věkem čelili nutnosti hledat a zkoušet nové žánry a herecké prostředky a stylizace.

Kniha ON: Kristian v montérkách představuje první monografii herecké hvězdy psanou pomocí metodologie star studies. V předchozích odstavcích jsem se snažila ukázat, že by neměla zůstat počinem ojedinělým. Přestože v dalším výzkumu si s největší pravděpodobností vyzkouším odlišnou perspektivu, ke star studies se budu vždy ráda vracet. Už proto, že jde o bádání poutavé, dobrodružné a dost často křehce intimní, protože se zkoumanými osobnostmi navazujeme těsný vztah. Těžko se s Oldřichem loučit, ale hřeje mě vědomí, že jen pro těch skoro deset let byl tak trochu můj.