Hrdinství bez exploatace. Tereza Vejvodová popisuje natáčení Asia Expressu

Co se vám vybaví jako první, když se řekne Asia Express? 

Pot, slunce, vlhkost, teplo. Spíš tělesné vjemy než konkrétní situace. Měla jsem pocit, že štáb vlastně taky soutěží, jen nás u toho nikdo nevidí. Jste zcela v přítomném okamžiku a obvykle nevíte, kam běžíte. Jen se snažíte udržet tempo s protagonisty a v rámci možností koordinovat sled událostí.

Co vás na daném formátu profesně lákalo? 

Přesvědčil mě hlavně Michal Varga, který byl showrunner a hlavní režisér. Věděla jsem, že má respekt k zemím a kulturám, kde se bude natáčet, že díky němu nepůjde o exploataci. Spíš mu šlo o sledování vývojového oblouku: jak se z napohled nepříliš průbojných lidí stanou díky soutěžnímu formátu hrdinové. To mě na tom jako dokumentaristku lákalo. A taky jsem potřebovala dlouhodobou práci, abych mohla dělat své autorské projekty.

Víte, na základě čeho si vás Michal Varga vybral? 

Dlouho jsem dělala sport, atletiku, plavání nebo volejbal, a natočila dokument o hokejistkách Holky na led! Michal z toho usoudil, že to zvládnu.

Kdo další tvořil tvůrčí tým?

Michal mi přidělil kameramana Lubomíra Krupku, což byla obrovská náhoda. Před lety jsem s ním totiž točila svůj úplně první film. Od té doby jsme se neviděli. Na Asia Expressu se navíc podílela celá řada dalších dokumentaristů: Zora Čápová, Jan Gebert, Bohdan Bláhovec. Bylo pro mě ctí s nimi spolupracovat. Myslím, že Michal se snažil oslovit tvůrce, kteří ten formát díky svému talentu a zkušenostem odjinud můžou posunout a dát mu přidanou hodnotu.

Později nám pomáhali i lokální asistenti. Hlavně při řešení logistiky a překonávání jazykové bariéry. Fungovali taky jako bezpečnostní dozor pro kameramany, kteří se plně soustředili na natáčení. Třeba v Thajsku nám náš asistent-rapper pouštěl písničky a místním vysvětloval, že nejsme zloději nebo nějací šílenci, když tam pobíháme s kamerou.

Podílela jste se i na castingu. Jaká byla strategie při výběru lidí?

Na castingu jsem poznala životní příběhy a charaktery mnoha lidí. Michal a castingová režisérka Bára Adamcová chtěli generační i povahovou pestrost, ne extrémy a jasné typy. Cílem bylo, aby divák mohl někomu fandit a aby se skrze odvahu těch soutěžících bouraly předsudky. Někdo vás překvapí třeba tím, že má lepší fyzičku, než byste na první pohled tipovali. 

„Cílem bylo, aby divák mohl někomu fandit a aby se skrze odvahu těch soutěžících bouraly předsudky.”

Podle šéfproducentky Zuzany Palouš Seifertové zabrala celá příprava pět měsíců. Jak se na natáčení připravoval štáb?

Procházeli jsme lokace na fotkách a absolvovali bezpečnostní přípravu, kde nám vysvětlovali, kde jsou jací hadi nebo škorpioni. Celý projekt byl mezinárodní spoluprací: jádro tvořila španělská produkce s lidmi z celého světa, kteří se propojili s českým týmem. Bylo fascinující sledovat, jak takový obří systém, v podstatě „stát ve státě“, dokáže v tom tempu fungovat.

Která ze tří zemí – Thajsko, Laos, Kambodža – byla na natáčení nejnáročnější? 

Pro mě osobně Laos. Bylo tam šílené vedro, ostré slunce a místní nebyli tak zvyklí zastavovat stopařům, možná i kvůli tamějšímu politickému režimu. V Kambodži mě naopak překvapilo, jak byli lidé otevření a milí navzdory těžké historii země. 

Jak vypadala vaše denní rutina? Předpokládám, že u takového formátu nelze dodržovat pevný časový harmonogram. 

Směna nám obvykle začínala kolem půl páté nebo páté ráno a končila až v okamžiku, kdy si soutěžící našli ubytování. My jsme s nimi museli být do poslední chvíle. 

Co přesně bylo vaší rolí jako režisérky přímo v terénu? 

Primárně jsem měla komunikovat s Michalem Vargou jako hlavním režisérem, hlídat dodržování storylinů a informovat ostatní štáby o tom, kde jsme, abychom byli synchronizovaní. Musela jsem mít přehled, kdo co říká a jestli se tam nerodí něco dramaturgicky zajímavého. Namísto vytváření umělých konfliktů šlo o koordinaci probíhajícího dění. Současně jsem hlídala, aby byli v záběru vždy oba soutěžící a abychom měli akce pokryté tak, aby se daly v postprodukci dobře sestříhat.

Vedl vás někdo k tomu, abyste při režii přemýšlela o koncepci jednotlivých dílů, nebo to byla čistě práce postprodukčního režiséra? 

Střižna nedostávala materiál dřív, než jsme dotočili. Takže jsme neměli zpětnou vazbu přímo do terénu. Všechno probíhalo spíš na základě našich konzultací s Michalem. Hodně to stálo na předpokládání: když jsme viděli, že se v některé dvojici něco děje, verbalizovali jsme si to.

Fungovalo to tak, že každý soutěžní pár měl svůj stabilní mikroštáb, nebo jste se u nich střídali?

Každý pár měl svého režiséra a kameramana, ale Michal Varga nás záměrně promíchával. Sledoval naši dynamiku a věděl, že v takových podmínkách hrají roli i osobní sympatie. Já jsem si například lidsky rozuměla s Jelýtkama [Vavřinec Hradilek a Tomáš Slavík, pozn. red.], měli jsme podobnou energii. Michal mě ale občas přiřadil k jinému páru. To ale znamenalo rychle se v dost akčních podmínkách naladit na někoho jiného, u něhož nevíte, jak reaguje na stres.

Potýkali jste se při natáčení s nějakými technickými výzvami? 

Kameramani museli v terénu zastat i roli zvukaře: mít neustále nasazená sluchátka, běhat se zátěží a kontrolovat funkčnost portů u soutěžících. Aby si práci usnadnili, sundali z kamer veškerou nepotřebnou výbavu.

Bylo při dynamičnosti natáčení vůbec možné hlídat vizuální standard? 

Michal Varga s hlavním kameramanem Radkem Karkysem od začátku prosazovali, aby měl pořad nadstandardní vizuální kvalitu, a investovali do lepších kamer. I když v terénu nebyl čas na velké čarování s obrazem a někdy jsme byli rádi, že je kamera vůbec zapnutá, snažili jsme se třeba u rozhovorů na konci jednotlivých soutěžních kol kvůli estetice využít místní halogenové světlo.

„Zjistila jsem, že i když si plány neudělám, nějak to dopadne a všichni to přežijeme.”

Co pro vás byl největší šok při přechodu od autorské tvorby do takhle velké produkce?

Paradoxně to byl šok pro mé tělo, protože jsem jedla pravidelněji než v běžném životě. Ale vážně: byl to obrovský nápor na nervovou soustavu. Komunikovali jsme na mnoha kanálech současně. Musela jsem být neustále na whatsappu, sledovat v reálném čase několik různých soutěžních skupin a zároveň hlídat, aby mě v tom asijském provozu něco nepřejelo. Taková normální filmařina, ale o 100 % intenzivnější.

Velkým šokem byl i kulturní střet. Na jednu stranu mě fascinovalo, jak jsou lidé v Asii milí a ochotní pomoct – kdybychom takhle stopovali někde u Benešova, nikdo nám nezastaví. Na druhou stranu mě zasáhly podmínky, v jakých tam lidé žijí, třeba děti v Kambodži. Venku pod přístřeškem vidíte sotva pětiletou holčičku, jak ve špinavém pyžamu hraje hru na levném mobilu, zatímco jí babička vybírá vši. Přitom s tím nemůžete nic dělat, nijak jim pomoct, protože jste tam kvůli natáčení show. To pro mě bylo těžké nevnímat.

Předpokládám, že na takový nápor se nedá dost dobře připravit.

Jsem v životě zvyklá mít plán A, B i C, i když vím, že se to nakonec změní. Tady na to nebyl čas, byla jsem ráda, že se aspoň trochu vyspím. Ale zjistila jsem díky tomu, že i když si ty plány neudělám, nějak to dopadne a všichni to přežijeme.

Nepomáhala vám se zpracováním těch vjemů paradoxně skutečnost, že jste byla stále v běhu?

Právě – nemáte čas se bát. Kdybych tam jela na dovolenou, budu mít mnohem víc času se strachovat, že třeba dostanu horečku dengue, že šlápnu na škorpiona a podobně, ale tím, že jsem tam něco točila, jsem na to vůbec nemyslela.

Máte nějaký konkrétní zážitek, kdy se tyto extrémní podmínky střetly s nutností udržet tempo natáčení?

Jednou se mi podařila „výborná“ věc. Chicas [Adéla Picková a Ester Švrčinová, pozn. red.] zrovna probíhaly obrovským tržištěm a mně se v tu chvíli chtělo strašně čůrat. Jenže vy musíte neustále běžet s nimi, nemůžete se zastavit, protože nevíte, jestli byste je v tom obřím davu ještě našli. Byl to hrozný vnitřní boj. Musela jsem to nahlásit do produkce přes vysílačku. Přiběhl za mnou maďarský asistent, kterého jsem viděla poprvé v životě, a já mu jen stihla říct: „Tady jsou, běž s nimi a zapisuj, kdyby se něco stalo!“ On mě na moment vystřídal, já se odpojila a začala v tom bludišti hledat turecké záchody. Jakmile jsem to vyřešila, musela jsem je v davu znovu najít a zase se na ně napojit. V mé hlavě to trvalo celou věčnost a připomínalo to akční videohru, i když reálně šlo asi o tři minuty.

Když jste takhle blízko lidem v adrenalinových nebo nebezpečných situacích, dá se vůbec udržet nějaký pozorovatelský, „dokumentaristický“ odstup? Jak jste vnímala svou roli vůči protagonistům a protagonistkám? 

Nejdřív jsem si myslela, že se mi podaří udržet si odstup, ale to nebylo možné. Ráda se na lidi napojuji, a dokumentaristika je pro mě právě tohle. Nejtěžší bylo, když soutěžící začali reálně strádat a já jim nemohla pomoct. Člověk pak pochybuje sám nad sebou, když si jde v klidu na oběd, zatímco soutěžící hladoví. Moje pozice tak byla trochu „bipolární“. Občas jsem byla policajt, občas matka – někdy pečující, jindy kukaččí.

Jako režisérka jste hlídala i bezpečnost soutěžících? 

Ano, měli jsme za úkol zastavit je v momentě, kdy by hrozil fakt velký průser. Ne vždy se to ale podařilo. V Bangkoku na čtyřproudé dálnici kluci v jednu chvíli zjistili, že jedou špatně, tak prostě vystoupili z auta a běželi v protisměru. Já běžela za nimi, kličkovala jsem mezi motorkami a říkala si: „Co to dělám se svým životem?“ Kluci ale měli radost, že to zvládli.

„Je to heroizace běžného lidu. Vidíte při tom rozklad všech filtrů, které vám dávají komfort, a zjistíte, co se ve vás skutečně skrývá.”

Natáčení trvalo měsíc. Jak se za tu dobu proměnil váš vztah se soutěžícími? 

Ke konci už to bylo hodně osobní. Někdy jsem se cítila strašně, když jsem za nimi přišla, viděla, že jsou úplně vyřízení, a musela říct: „Sorry kluci, musíme to jet ještě jednou, byl tam technický problém.“ S Jelýtkama to bylo o kompromisech: oni jsou sportovci zaměření na výkon, takže když jsme my chtěli jít už v jedenáct večer spát, oni pořád hledali lepší ubytování. V těch stresových podmínkách nemáte čas být někým jiným, než kým zrovna jste. Sama sebe jsem překvapila, jak dokážu být nepříjemná. Nakonec jsme si to ale vždycky nějak vysvětlili.

Měli jste nějaké zázemí, třeba psychologickou podporu?

Naší největší oporou byl zdravotník Sláva, Ukrajinec, který prošel covidem i válkou. Ten měl laťku nastavenou jinde. Takže když mi bylo nejhůř, přišel, dal mi vitamíny a skoro terapeuticky mě vyslechl.

Ve střihu se podle postprodukčního režiséra Bohdana Bláhovce pracovalo s 1100 hodinami materiálu. Kde se podle vás při takovém množství rodí ten výsledný význam? Přímo na místě, nebo až ve střihu?

Je důležité uvědomit si, že je to pořád filmový materiál, ať jde o dokument nebo fikci, není to čistý happening. Nebylo ale naším záměrem věci uměle vymýšlet, spíš se hodně stavělo na předpokládání v terénu. Když jsem například cítila, že se mezi lidmi děje něco romantického, zaměřila jsem se na to, abychom měli ty nejlepší atmosférické záběry, kterými by se to dalo proložit a tu náladu podtrhnout. Bylo to ale jedno velké improvizační cvičení. Pravý význam se pak podle mě rodí ve střižně, kde se ty emoce rafinují tak, aby je divák mohl sdílet co nejpravdivěji vzhledem k okolnostem.

Asia Express se po celou dobu vysílání držel mezi nejsledovanějšími pořady nedělního večera. Máte nějaké vysvětlení, proč jsou podobné formáty tak populární?

Možná je v nich víc skutečných emocí než v hraných filmech. Diváka baví sledovat obyčejné lidi, ne celebrity, jak si sáhnou na dno a ukážou odvahu. Je to heroizace běžného lidu. Vidíte při tom rozklad všech filtrů, které vám dávají komfort, a zjistíte, co se ve vás skutečně skrývá.

Co jste si z Asia Expressu odnesla pro svou další tvorbu? 

Dřív jsem se víc bála nechat věci běžet a doufat, že nějak dopadnou. Když jste ale v absolutní symbióze s protagonisty, všechno zažíváte spolu s nimi, tak nad tím tolik nepřemýšlíte. Takže mě to určitě naučilo větší otevřenosti vůči náhodám a improvizaci. Lubomír a ostatní kameramani mi svým celodenním běháním zároveň ukázali, kolik toho lze při natáčení fyzicky zvládnout. A taky jsem si odnesla neuvěřitelné reflexy. Na premiéře posledních dvou dílů někdo shodil pivo ze stolu a já ho chytila v letu. Ostatní na mě koukali jako na X-Mana, ale já jim jen řekla: „Bráško, tohle je pořád Asia Express!“