Hranice smutku, šedi, zmaru.

Dají se tyto limity překročit, ptají se Rychlíková s Uhlovou

Hranice práce (Apolena Rychlíková, 2017)

Při světové premiéře filmu Apoleny Rychlíkové Hranice práce bylo v sále skoro nedýchatelno, vsadil bych se ale, že to většině diváků velmi osobní výpovědi novinářky Saši Uhlové příliš nevadilo. Tématem jsou totiž její zážitky z „podřadných“ zaměstnání, která společnost velmi potřebuje, nicméně lidem, kteří je vykonávají platí tak, že sotva mohou přežít. A to si skoro nikdo z přítomných v sále nedokáže ani v nejmenším představit. Dokument z cyklu Český žurnál není obrazově strhující – většinou jde o záběry ze skryté kamery, co je na něm ovšem výjimečné, je jeho výpověď. Apolena Rychlíková sice ví, že filmy nemůžou změnit naši realitu, jak podotkla v jednom z nedávných rozhovorů, ale můžou ji ukázat na dřeň, nadoraz, i zákoutí, kam se běžný filmový divák nedostane. A to je pro něj vzrušující, zvláště pak, když je vše zobrazeno srozumitelně, jednoduše a pravdivě. A i v téhle rovině šly Rychlíková s Uhlovou na samotné hranice svých možností.

„Občas jsem přišla domů, něco jsem vyprávěla manželovi a brečela jsem. On mi vysvětloval, že jsem tam jenom jako. Když jsem mu zároveň povídala o některých situacích, kdy se ke mně třeba někdo choval hrubě, řekl mi, že se mám ozvat. Byla jsem tam ale spíš na pozorování,” vysvětluje rozkol novinářka, která přiznává, že nebylo možné si zachovat odstup. „Když jsem nastoupila do obchodního řetězce, kvůli nedostatku lidí zvýšili nástupní mzdu pro nově příchozí. Já jsem tak měla víc, než někteří moji kolegové, kteří tam pracují už dlouho," řekla Uhlová v rozhovoru pro Český rozhlas Plus. „Když už jedenáctou hodinu pořád děláte ten stejný pohyb a jste unavený, tak ten odstup není úplně možný,” dodala. Materiál pro sérii reportáží nazvaných Hrdinové kapitalistické práce pro magazín A2larm Uhlová shromažďovala od ledna do konce července, v září seriál zveřejnila. Nechala se postupně zaměstnat v prádelně nemocnice Motol, ve firmě z holdingu Agrofert Vodňanské kuře, třídírně odpadu, na lince v žiletkárně a na pokladně supermarketu Albert. Brala od 65 do 120 korun na hodinu, pracovala až sedmnáct hodin denně, své děti viděla jen občas. Rodina ale nebyla odkázaná na její příjem, na psaní reportáží získala grant. „Měla jsem sto korun na hodinu, hrubého. To se blíží tomu, co vydělám normálně. Problém byl, že jsem musela zajišťovat hlídání dětí, protože jsem tam byla až do večera. Takže už by to zase nestačilo,” odpovídá novinářka.

Dokument Hranice práce stojí na podmanivém hlasu ráčkující Saši Uhlové, která předčítá své deníkové záznamy, které jsou doprovázeny převážně záběry ze skryté kamery, s níž vstupovala na všechna pracoviště. V tomto případě je ovšem škoda, že film neumí zprostředkovat zápach, který by dotvořil nekonečnou beznaděj míst, na nichž pracují lidé, kteří nevěří, že by v životě měli šanci uspět. Přežívají někdy s humorem, jindy na hranici vyčerpání a smutku. Na rozdíl od novinářky Uhlové zůstávají v nejhůř placených zaměstnáních a je pro ně jedinečným zážitkem, když si třeba můžou dovolit občas koupit lístek na metro a jet třeba na výlet do centra Prahy...

Hranice práce jsou film, který má smysl, je dojemný k pláči i burcující. A to nemám na mysli občasné výrony levičáckého smýšlení jinak velmi uměřené a přesné Uhlové.





výpis dalších článků rubriky:  Téma

6.20Hudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter Albrechtsen
6.20Odkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana Belešová
5.20Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje v následujícím textu vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea. Přehlídka představuje u nás dosud neznámé snímky, natočené v období od dvacátých let minulého století po současnost, a ukazuje fascinující cestu jihokorejského dokumentu, jehož nezávislost se začala psát až v roce 1988.Petr Kubica
5.20Muž, který předběhl svou dobuBankéř Albert Kahn vytvořil pod vlivem svého učitele, filozofa Henriho Bergsona, pozoruhodný soukromý archiv své doby. Pokusil se v něm posbírat co nejvíce filmů a fotografií svědčících o světě, v němž žil. Jeho Archiv planety, jak svou sbírku nazval, pokrývá období od první světové války do roku 1932 a zachycuje tak paměť tehdejšího světa. Výběr ze snímků z Kahnova archivu uvede online ve zvláštní sekci letošní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.David Čeněk
4.20„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Letošní, čtyřiadvacátý ročník MFDF Ji.hlava se zaměří mimo jiné na polské experimentální filmy sedmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej. Jak vypadal manifest tohoto hnutí a co svou formou tyto filmy předznamenaly?Tereza Turzíková
3.20Politika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin Mišúr
2.20Není jeden feminismusZamyšlení nad dokumentaristkami inspirované knihou Barbory Baronové Ženy o ženách.Martin Šrajer
1.20Jak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila Boháčková
5.19Zachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila Boháčková
F5.19Válka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis Prášil

starší články

F4.17DOK.REVUE
28. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.