Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Hledání svobodyThe Sailor

Rozhovor, Speciál MFDF Ji.hlava, média a dokument 2.0

Hledání svobody

2. 11. 2021 / AUTOR: Jan Kinzl

První celovečerní dokument slovenské režisérky Lucie Kašové The Sailor (2021) sleduje starého námořníka Paula Earlinga Johnsona a jeho absolutně svobodný život na karibském ostrově Carriacou. Snímek má českou premiéru 30. října na MFDF Ji.hlava. Tématu svobody se režisérka věnuje i v jednom ze svých posledních krátkometrážních filmů Orchester z krajiny ticha (2020), v němž zachycuje první afghánský orchestr Zohra složený pouze z dívčích hudebnic, který byl uveden 25. října na souběžně se konajícím portugalském festivalu dokumentárních filmů Doclisboa. V rozhovoru pro dok.revue Lucia Kašová poodhaluje vztah k tématům obou dokumentů a sdílí osobní postoj k politicko-sociálním změnám, které v posledních měsících formují situaci v Afghánistánu.

Při přípravách tohoto rozhovoru jste zmínila, že jste momentálně v Karibiku a v brzké době vyplujete na několik dní na moře. Je tento váš výlet inspirován natáčením filmu The Sailor, nebo dokument naopak vychází z vaší vášně k moři?

Práve naopak – asi pred jedenástimi rokmi som priplávala do Karibiku a každý druhý rok som sa sem vracala. Od prvej chvíle, čo som sem dorazila, som na dovolenku nechcela ísť nikam inam a pred troma rokmi sme tu s kamarátmi dokonca kúpili takú malú plachetničku. Takže áno, najprv som sa zamilovala do Karibiku a až potom som o ňom chcela natočiť film.

Proč jste si jako protagonistu vybrala právě Paula Earlinga Johnsona a jak jste se s ním spojila? Vzhledem k jeho izolovanosti na ostrově není asi snadné jej kontaktovat.

Chcela som nakrútiť film o starom svete námorníctva, pretože ten sa teraz veľmi rýchlo mení. V Karibiku vychádzajú tiež noviny s názvom Caribbean Compass, ktorý už dlhé roky vydáva články z tejto oblasti. Spojila som sa so zástupcami redakcie a oni mi odporučili Paula Johnsona. Keď som prišla na Carriacou, úplne náhodou sme sa stretli v obchode a zahovorili sme sa. Až po pol hodine som zistila, že to je vlastne Paul Johnson, ktorého som hľadala.

V jiných rozhovorech jste řekla, že námět k filmu jste měla připravený přes 10 let, a právě kvůli němu jste šla studovat dokumentaristiku. Jestliže přípravy na natáčení trvaly tak dlouho, jste spokojená s výslednou podobou filmu?

Ja so svojimi filmami nikdy nie som spokojná. Vždy po dokončení nejakého dokumentu mám pocit, že v tom momente mám urobenú perfektnú rešerš a mohla by som natáčať znova. Takže spokojná nie som, ale spravili sme to najlepšie ako sme vedeli aj v závislosti na všetkých komplikáciách, ktoré natáčanie sprevádzali. Ale dokumentárny film nie je hraný film, takže do natáčania vždy vstupuje realita, ktorá tú výslednú podobu nejako mení. A to mám na tom strašne rada, pretože dokument nikdy nebude taký, ako si ho dopredu naplánujete.

The Sailor je zpracovaný jako takové observativní ponoření do hlubin námořníka – impresionistické záběry krajiny Johnson doprovází vyprávěním ve voiceoverech a vyzpovídává se z traumat i radostí svého života. Kvůli tomuto nedidaktickému přístupu se dokument otevírá různým interpretacím. Co je pro vás hlavním tématem filmu?

Ono sa to viaže k dôvodu, prečo som film vôbec chcela natočiť. Keď som sa začala plaviť na lodiach, stretla som tu morských cigáňov, ktorí bývajú na svojej polo rozbitej loďke a desiatky rokov len plávajú okolo sveta. Mňa tento svet strašne lákal, ale tiež som si hovorila, čo je vlastne na konci námorníckeho života – pretože Karibik je dnes už taký domov dôchodcov pre vyslúžilých námorníkov. Pre mňa bola hlavná téma to, že žiť na mori je absolútna sloboda, môžete sa spoľahnúť len na seba a žijete s nespútaným živlom. Ale ak si dáte rigorózne pravidlá, aj život v slobode vás spúta. Johnson sa na mori narodil a žil tam celý život a teraz už svoj životný štýl nie je schopný zmeniť a ísť žiť na zem. Počas nakrúcania som zistila, že absolútna sloboda vám nasadí putá.

<b><i>The Sailor</i></b>

Neodradilo vás toto poznání od námořnického života, po kterém jste tolik toužila?

Nie (směje se). Podľa mňa je najdôležitejšia flexibilita. Keď si človek nerobí skalopevné pravidlá, tak je to podľa mňa najlepšie.

Velkým tématem je i Johnsonovo opilectví. Stalo se někdy, že by vám to komplikovalo natáčení? Že by byl kvůli svému stavu nepoužitelný?

Veľakrát. Nebol to ale iba alkoholizmus, skôr celkové tempo života 80-ročného človeka je úplne iné ako to naše. Často sme prišli k nemu na loď a ani sme nezačali natáčať, pretože mu napríklad nebolo dobre, alebo bol opitý, alebo celý deň prespal. Takže hlavne prispôsobiť sa jeho tempu bolo veľmi náročné. A tiež nemohol robiť všetky veci, ktoré som od neho chcela.

Producent filmu Nazarij Kľujev v jednom z propagačních videí zmínil, že jste film vyvíjeli v poměrně hektickém tempu, právě kvůli nestabilnímu zdravotnímu stavu protagonisty. Jak se tento aspekt odrazil do natáčení? Omezilo vás to například při plánování celkové koncepce filmu?

Keď som Johnsona stretla prvýkrát, mala som pocit, že už nebude dlho žiť, že už je na konci svojej cesty a bála som sa, že nestihneme film dokončiť. Pri prvom natáčaní sme urobili veľa fyzicky náročných scén a podarilo sa nám vyplávať s jeho loďou, ktorá bola zakotvená pri brehu cez desať rokov. Keď sme sa vrátili po roku na druhé nakrúcanie, rozdiel v jeho zdravotnom stave bol veľký. Dotáčali sme ale len voiceover a pár scén na lodi – to sme našťastie zvládli.

Nebála jste se, že film bude kvůli formě, která se částečně musela podřídit fyzickému stavu protagonisty, přehnaně monotónní? Měla jste předem vymyšlenou nějakou dramatickou zápletku, která by poháněla film, nebo jste spoléhala výhradně na sílu Johnsonových vzpomínek?

Johnson mal v prvom rade úplne neuveriteľný život a dobre rozpráva historky, ktoré sú veľmi zaujímavé. Ale ako veľa starých ľudí, aj on začal niečo rozprávať, po chvíľke sa presunul k inej téme, potom ďalšej a vôbec nič nedokončil. Takže som nakoniec zlepovala jednu historku z niekoľkých dní nakrúcania. Ale inak celkový dramatický oblúk filmu bol dopredu napísaný, takže tam sme šli podľa scenára.

<b><i>The Sailor</i></b>

Velká část filmu je založena právě na Johnsonově vyprávění, dostali jste se během rozhovorů k období nebo tématu, o kterém se odmítnul bavit?

Nie, on je veľmi úprimný a veľmi otvorený. Počas prvého natáčania ani nechápal, prečo je nad ním mikrofón, a rozprával sa s nami ako keby sme žiadny film nenatáčali.

Tohle je váš první celovečerní dokumentární film a natáčela jste ve velmi malém štábu. Je to praxe, která vám vyhovuje právě po zkušenostech s krátkými filmy?

Ja som si už na škole zvykla natáčať v malom štábe a zvlášť tu v Karibiku sa mi to vyplatilo. Potrebovala som, aby sme sa všetci s protagonistom zoznámili a aby si s ním vybudovali vztah – aby sa udržala intímne uzavretá atmosféra.

Na portugalském dokumentárním festivalu Doclisboa byl uveden jeden z vašich posledních krátkých dokumentárních filmů Orchestr z krajiny ticha. Projekční sál byl i přes dopolední uvedení poměrně zaplněný hlavně díky několika školním třídám, které se na dokumentární festival vypravily. Co to pro vás znamená, že mladí lidé o film projevují zájem?

Dievčatá z orchestra mali medzi 12 a 18 rokmi, takže to je taký „coming of age“ film a presne tak sme to zamýšľali. V Afganistane sme natáčali iba týždeň a ja som orchester vôbec nepoznala, tak som si vytipovala jedno dievča a snažila som sa film natočiť z jej pohľadu. V tom čase mala bolo 15 rokov, takže ten film je aj mierený na rovnakú vekovú skupinu.

To, že je film určený pro mladé diváky, ale ještě nemusí nutně znamenat, že na něj budou mladí chodit a že v nich film zarezonuje. Už během projekce ale publikum opakovaně tleskalo, takže film měl velký úspěch.

Pôvodne išlo iba o film pre festival Pohoda. Nemali sme až také ambície a šli sme do toho úplne na slepo, takže som veľmi rada, že film má u mladých divákov úspech. Zvlášť v kontexte súčasnej situácie v Afganistane.

<b><i>The Sailor</i></b>

Přestože jsou The Sailor a Orchester z krajiny ticha v mnoha ohledech zcela odlišné, hlavní téma se zdá být dost podobné – na jedné straně námořník, kterého absolutní svoboda ve skutečnosti svazuje, na straně druhé skupina mladých hudebnic, které přes patriarchální oprese afghánské společnosti svou svobodu teprve hledají.

Na škole mi profesori hovorili, že každý dokumentarista má iba jednu tému, maximálne dve. Vlastne aj môj pripravovaný film sa okolo tejto témy bude točiť. Takže áno, sloboda je určite moja ústredná téma.

V Orchestru z krajiny ticha je vyzdviženo, že hudba má moc propojovat, bourat sociální vrstvy a zasáhnout lidi nezávisle na národnosti. To může vyznít jako klišé, ale váš film tak nepůsobí, protože toto téma vnímá hlavně v kontextu afghánské historie, což dokumentu dodává úplně nový rozměr.

Ja som sa snažila nájsť podobnosti medzi Afghánistánom a našou krajinou počas konca socializmu, pretože si myslím, že sme na tom boli veľmi podobne. Aj keď som tam bola, cítila som veľmi podobné pohyby občianskej spoločnosti. Bolo tam strašne veľa entuziazmu a veľa mladých ľudí pracovalo na zmene systému. Čo sa stalo v posledných mesiacoch je pre mňa porovnateľné s tým, keby nastala anexia Československa Ruskom. V Afganistane je to ešte oveľa horšie práve kvôli ženským otázkam – teraz je vlastne polovica krajiny v domácom väzení.

Tušíte, co se s orchestrem Zohra a jeho členkami po převratu stalo?

Vychovávateľky z dievčenského domova si ich vzali k sebe domov, každá musela mať doma 10 až 15 dievčat. A čo sa týka orchestra, Tálibán rozbil všetky ich nástroje a celú školu zdemoloval. Riaditeľovi orchestra Ahmadovi Sarmastovi sa ale našťastie podarilo dievčatá z orchestra evakuovať do zahraničia. Před pár dňami ma kontaktovala riaditeľka dievčenského domova, že sú v nebezpečenstve, či im nemôžem akokoľvek pomôcť. Tak sa ich teraz snažím prepojiť s neziskovými organizáciami, ktoré by im mohli pomôcť s vycestovaním. Pre mladých ľudí a pre ženy v Afganistane skončil svet. Môžete protestovať, ale postavte sa proti niekomu, kto v ruke drží Kalašnikov a neváha vás zastreliť... A cez to všetko ženy na protesty chodia. Protagonistka filmu Marzia mi posielala fotku, ako stojí pred ozbrojenými tálibáncami, ktorí sa kedykoľvek mohli rozhodnúť ich zastreliť. V tomto stave sa veľmi ťažko vybojovávajú nejaké hodnoty.