Haló, tady Beuys!

Reportáž z první projekce cyklu dokumentárních filmů věnovaných vlivným osobnostem vizuální kultury.

V dokumentárním snímku režiséra Andrese Veiela zazní věta „Haló, tady Beuys!“ hned několikrát. Záběry na Josepha Beuyse zvedajícího v nepravidelném rytmu sluchátko s aktivním zájmem o své okolí a veřejné dění nenápadně udávají rytmus filmu o německém umělci, který se ve druhé polovině 20. století zásadním způsobem podílel na proměně jazyka výtvarného umění. Snímek z roku 2017 s jednoduchým názvem Beuys zhlédli 10. září 2018 diváci ve vyprodaném sále kina Světozor. Šlo o první filmovou projekci plánované série dokumentárních snímků věnovaných vlivným osobnostem vizuální kultury. Projekt iniciuje platforma Fresh Eye ve spolupráci s ArtMap a cyklem Dokumentární pondělí s dlouhodobým cílem představovat českému publiku snímky, které nejsou v distribuci lokálních společností a které mohou být pro současného diváka ve svém poselství aktuální. V čem je nadčasový příběh Josepha Beuyse a proč je relevantní si jej připomenout v dnešní době? 

Svižně plynoucí montáž vytvořená z bohatého fondu archivních záběrů, audionahrávek, rozhovorů a fotografií představuje rozporuplnou osobu muže, který dobrovolně vstoupil do válečného letectva Luftwaffe a následně se stal kultovní osobností poválečného umění. Svou osobní mytologii založil na příběhu o tom, jak ho po sestřelení jeho letounu zachránili kozáci a zabalili jej do tuku a plsti. Film sice ukazuje, že se Beuysovy verze známé historky rozcházejí (dnes již víme, že je příběh smyšlený), důvodem k přehodnocení díla známého konceptualisty to však není. Kontroverzní historka se stala jakýmsi iniciačním rituálem jeho přerodu v uměleckou osobnost, jejíž osud je interpretován a prezentován jako samotné umělecké dílo. Konstrukce vlastního osudu je v případě Josepha Beuyse součástí umělecké strategie. Záběr na každý umělcův krok či běžný úkon je tak filmovým potvrzením kultu osobnosti, jemuž tvůrce zdařilé montáže přitakává. 

Andres Veiel představuje Beuysovy nejznámější akce, krizi na düsseldorfské akademii i angažovaný vstup do voleb za stranu Zelených. S konceptem sociální plastiky vstupuje Beuys do konfrontace se společenskými konvencemi – vidíme rozpor v jeho přijetí na domácí půdě, na které se zprvu potýkal s nepochopením, a ve Spojených státech, kam se vydal až po svém propuštění z düsseldorfské akademie, aby v galerii René Blocka strávil tři dny zavřený s kojotem v rámci známé akce I like America and America likes me (1974). Němečtí kritici s obtížemi přijímali umělcův odlehčený přístup, jak dokládají archivní záběry, jež jsou prezentovány v kontrastu s nadšeným komentářem americké kurátorky, která umělci uspořádala v roce 1979 samostatnou výstavu v Guggenheimově muzeu. 

Neoavantgardní tendence poválečného umění spojuje kritika konzumního způsobu života, která v případě Josepha Beuyse vedla k odporu k institucionalizaci umění a víře v jeho naprosté splynutí se životem. Na otázku, není-li jeho šamanství v plstěném klobouku spíše tak trochu „brand“, umělec v záběru opáčí, že jeho jediným cílem je naplnění vize. Ačkoli se pojem vize do dnešních dnů i vinou politických slibů vyprázdnil, sledovat Beuysovo úsilí o jeho naplnění je strhující a velmi inspirativní – divák může díky filmu znovu získat představu o původním významu slova. 

Pražské projekci předcházel speciální úvod Davida Helána, který ve své performanci nazvané BE-U-IS využil nadsázku a slabost současného konzumenta slov a obrazů. Zvukový rámec performance tvořila slovní řada vytvořená na základě akustické podobnosti, kterou „přednášel“ robotický hlas Google překladače. Samotná fyzická akce měla dvě části: spláchnutí plátkového zlata do mobilní toalety (s odkazem na Beuysem užívaný materiál) a prosypání hlavy těstovinovými písmenky – „jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven“ skrze DIY postroj z kuchyňských trychtýřů. Prostřednictvím aktualizace „beuysovského“ přístupu odlehčeně uvedl David Helán celou projekci a připravil diváky na náladu filmu. 

Na úspěšně započatou tradici promítání tematických dokumentů naváže uvedení snímku věnovaného americké bioložce, historičce a filozofce Donně Haraway. Film Fabrizia Terranovy z roku 2016 nese název Donna Haraway: Story Telling for Earthly Survival. Do kanceláře vitální ženy s jasnou myslí se mohou diváci přenést 10. 12. 2018 ve velkém sále kina Světozor. Další informace budou brzy k dohledání na webu fresh–eye.cz nebo stejnojmenné facebookové stránce.





výpis dalších článků rubriky:  Sport

1.20Kreativní dílna mladých producentůO workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleAnna Ondrejková
6.19Hledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin Svoboda
5.19Různé podoby výuky dokumentuNa letošním ji.hlavském festivalu probíhala také panelová diskuze o výuce dokumentárního filmu v zemích Visegrádu. Na besedě vystoupili přímo pedagogové vybraných škol. Výuku na pražské FAMU představil Vít Janeček, maďarskou Divadelní a filmovou univerzitu v Budapešti reprezentoval Attila Kékesi, za slovenskou Vysokou školu múzických umení v Bratislavě promluvila Viera Čákanyová a výuku na polské Národní filmové škole v Lodži představila Maria Zmarz-Koczanowicz. Co z diskuze vzešlo?Kamila Boháčková
4.1910 + 1 důvodů, proč jet do Ji.hlavyKamila Boháčková
4.19Slovenský dokument 60Slovenský filmový ústav nedávno digitálně zrestauroval kolekci krátkých dokumentárních filmů ze 60. let 20. století, které posléze vyšly i na DVD Slovenský dokumentárny film 60. Osm těchto filmů představí i letošní MFDF Ji.hlava.Martin Kaňuch, Tomáš Hudák
3.19Startovací rampa pro dokumenty z východuO užitečnosti projektu Docu Talents from the EastRené Kubášek
2.19Dvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin Svoboda
1.19Na chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené Kubášek
5.18Paměť ji.hlavských porotců Galerie paměťových schránek porotců MFDF Ji.hlava 2018 Redakce
1.18Aktualizace Jednoho světaCo připravuje jubilejní 20. ročník festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden světJitka Lanšperková

starší články

4.18DOK.REVUE
15. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue