Haló, tady Beuys!

Reportáž z první projekce cyklu dokumentárních filmů věnovaných vlivným osobnostem vizuální kultury.

V dokumentárním snímku režiséra Andrese Veiela zazní věta „Haló, tady Beuys!“ hned několikrát. Záběry na Josepha Beuyse zvedajícího v nepravidelném rytmu sluchátko s aktivním zájmem o své okolí a veřejné dění nenápadně udávají rytmus filmu o německém umělci, který se ve druhé polovině 20. století zásadním způsobem podílel na proměně jazyka výtvarného umění. Snímek z roku 2017 s jednoduchým názvem Beuys zhlédli 10. září 2018 diváci ve vyprodaném sále kina Světozor. Šlo o první filmovou projekci plánované série dokumentárních snímků věnovaných vlivným osobnostem vizuální kultury. Projekt iniciuje platforma Fresh Eye ve spolupráci s ArtMap a cyklem Dokumentární pondělí s dlouhodobým cílem představovat českému publiku snímky, které nejsou v distribuci lokálních společností a které mohou být pro současného diváka ve svém poselství aktuální. V čem je nadčasový příběh Josepha Beuyse a proč je relevantní si jej připomenout v dnešní době? 

Svižně plynoucí montáž vytvořená z bohatého fondu archivních záběrů, audionahrávek, rozhovorů a fotografií představuje rozporuplnou osobu muže, který dobrovolně vstoupil do válečného letectva Luftwaffe a následně se stal kultovní osobností poválečného umění. Svou osobní mytologii založil na příběhu o tom, jak ho po sestřelení jeho letounu zachránili kozáci a zabalili jej do tuku a plsti. Film sice ukazuje, že se Beuysovy verze známé historky rozcházejí (dnes již víme, že je příběh smyšlený), důvodem k přehodnocení díla známého konceptualisty to však není. Kontroverzní historka se stala jakýmsi iniciačním rituálem jeho přerodu v uměleckou osobnost, jejíž osud je interpretován a prezentován jako samotné umělecké dílo. Konstrukce vlastního osudu je v případě Josepha Beuyse součástí umělecké strategie. Záběr na každý umělcův krok či běžný úkon je tak filmovým potvrzením kultu osobnosti, jemuž tvůrce zdařilé montáže přitakává. 

Andres Veiel představuje Beuysovy nejznámější akce, krizi na düsseldorfské akademii i angažovaný vstup do voleb za stranu Zelených. S konceptem sociální plastiky vstupuje Beuys do konfrontace se společenskými konvencemi – vidíme rozpor v jeho přijetí na domácí půdě, na které se zprvu potýkal s nepochopením, a ve Spojených státech, kam se vydal až po svém propuštění z düsseldorfské akademie, aby v galerii René Blocka strávil tři dny zavřený s kojotem v rámci známé akce I like America and America likes me (1974). Němečtí kritici s obtížemi přijímali umělcův odlehčený přístup, jak dokládají archivní záběry, jež jsou prezentovány v kontrastu s nadšeným komentářem americké kurátorky, která umělci uspořádala v roce 1979 samostatnou výstavu v Guggenheimově muzeu. 

Neoavantgardní tendence poválečného umění spojuje kritika konzumního způsobu života, která v případě Josepha Beuyse vedla k odporu k institucionalizaci umění a víře v jeho naprosté splynutí se životem. Na otázku, není-li jeho šamanství v plstěném klobouku spíše tak trochu „brand“, umělec v záběru opáčí, že jeho jediným cílem je naplnění vize. Ačkoli se pojem vize do dnešních dnů i vinou politických slibů vyprázdnil, sledovat Beuysovo úsilí o jeho naplnění je strhující a velmi inspirativní – divák může díky filmu znovu získat představu o původním významu slova. 

Pražské projekci předcházel speciální úvod Davida Helána, který ve své performanci nazvané BE-U-IS využil nadsázku a slabost současného konzumenta slov a obrazů. Zvukový rámec performance tvořila slovní řada vytvořená na základě akustické podobnosti, kterou „přednášel“ robotický hlas Google překladače. Samotná fyzická akce měla dvě části: spláchnutí plátkového zlata do mobilní toalety (s odkazem na Beuysem užívaný materiál) a prosypání hlavy těstovinovými písmenky – „jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven“ skrze DIY postroj z kuchyňských trychtýřů. Prostřednictvím aktualizace „beuysovského“ přístupu odlehčeně uvedl David Helán celou projekci a připravil diváky na náladu filmu. 

Na úspěšně započatou tradici promítání tematických dokumentů naváže uvedení snímku věnovaného americké bioložce, historičce a filozofce Donně Haraway. Film Fabrizia Terranovy z roku 2016 nese název Donna Haraway: Story Telling for Earthly Survival. Do kanceláře vitální ženy s jasnou myslí se mohou diváci přenést 10. 12. 2018 ve velkém sále kina Světozor. Další informace budou brzy k dohledání na webu fresh–eye.cz nebo stejnojmenné facebookové stránce.





výpis dalších článků rubriky:  Sport

6.20Jak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin Svoboda
4.20Ozvěny Ji.hlavy a koronavirusSvé zahraniční ozvěny pořádá Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava ve spolupráci s Českými centry už několik let. Diváci v různých částech světa díky nim mohou zhlédnout oceněné filmy předešlého ji.hlavského ročníku i debatovat s autory snímků. Letos jejich průběh výrazně ovlivnila pandemie. Navíc tento rok proběhly ozvěny kromě New Yorku, Bruselu a Bratislavy poprvé také v Antverpách a ve Vídni. Přinášíme koláž ohlasů letošních ozvěn od organizátorů z různých míst světa i v různých situacích.redakce dok.revue
1.20Kreativní dílna mladých producentůO workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleAnna Ondrejková
6.19Hledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin Svoboda
5.19Různé podoby výuky dokumentuNa letošním ji.hlavském festivalu probíhala také panelová diskuze o výuce dokumentárního filmu v zemích Visegrádu. Na besedě vystoupili přímo pedagogové vybraných škol. Výuku na pražské FAMU představil Vít Janeček, maďarskou Divadelní a filmovou univerzitu v Budapešti reprezentoval Attila Kékesi, za slovenskou Vysokou školu múzických umení v Bratislavě promluvila Viera Čákanyová a výuku na polské Národní filmové škole v Lodži představila Maria Zmarz-Koczanowicz. Co z diskuze vzešlo?Kamila Boháčková
4.1910 + 1 důvodů, proč jet do Ji.hlavyKamila Boháčková
4.19Slovenský dokument 60Slovenský filmový ústav nedávno digitálně zrestauroval kolekci krátkých dokumentárních filmů ze 60. let 20. století, které posléze vyšly i na DVD Slovenský dokumentárny film 60. Osm těchto filmů představí i letošní MFDF Ji.hlava.Martin Kaňuch, Tomáš Hudák
3.19Startovací rampa pro dokumenty z východuO užitečnosti projektu Docu Talents from the EastRené Kubášek
2.19Dvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin Svoboda
1.19Na chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené Kubášek

starší články

4.18DOK.REVUE
15. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.