Haló, tady Beuys!

Reportáž z první projekce cyklu dokumentárních filmů věnovaných vlivným osobnostem vizuální kultury.

V dokumentárním snímku režiséra Andrese Veiela zazní věta „Haló, tady Beuys!“ hned několikrát. Záběry na Josepha Beuyse zvedajícího v nepravidelném rytmu sluchátko s aktivním zájmem o své okolí a veřejné dění nenápadně udávají rytmus filmu o německém umělci, který se ve druhé polovině 20. století zásadním způsobem podílel na proměně jazyka výtvarného umění. Snímek z roku 2017 s jednoduchým názvem Beuys zhlédli 10. září 2018 diváci ve vyprodaném sále kina Světozor. Šlo o první filmovou projekci plánované série dokumentárních snímků věnovaných vlivným osobnostem vizuální kultury. Projekt iniciuje platforma Fresh Eye ve spolupráci s ArtMap a cyklem Dokumentární pondělí s dlouhodobým cílem představovat českému publiku snímky, které nejsou v distribuci lokálních společností a které mohou být pro současného diváka ve svém poselství aktuální. V čem je nadčasový příběh Josepha Beuyse a proč je relevantní si jej připomenout v dnešní době? 

Svižně plynoucí montáž vytvořená z bohatého fondu archivních záběrů, audionahrávek, rozhovorů a fotografií představuje rozporuplnou osobu muže, který dobrovolně vstoupil do válečného letectva Luftwaffe a následně se stal kultovní osobností poválečného umění. Svou osobní mytologii založil na příběhu o tom, jak ho po sestřelení jeho letounu zachránili kozáci a zabalili jej do tuku a plsti. Film sice ukazuje, že se Beuysovy verze známé historky rozcházejí (dnes již víme, že je příběh smyšlený), důvodem k přehodnocení díla známého konceptualisty to však není. Kontroverzní historka se stala jakýmsi iniciačním rituálem jeho přerodu v uměleckou osobnost, jejíž osud je interpretován a prezentován jako samotné umělecké dílo. Konstrukce vlastního osudu je v případě Josepha Beuyse součástí umělecké strategie. Záběr na každý umělcův krok či běžný úkon je tak filmovým potvrzením kultu osobnosti, jemuž tvůrce zdařilé montáže přitakává. 

Andres Veiel představuje Beuysovy nejznámější akce, krizi na düsseldorfské akademii i angažovaný vstup do voleb za stranu Zelených. S konceptem sociální plastiky vstupuje Beuys do konfrontace se společenskými konvencemi – vidíme rozpor v jeho přijetí na domácí půdě, na které se zprvu potýkal s nepochopením, a ve Spojených státech, kam se vydal až po svém propuštění z düsseldorfské akademie, aby v galerii René Blocka strávil tři dny zavřený s kojotem v rámci známé akce I like America and America likes me (1974). Němečtí kritici s obtížemi přijímali umělcův odlehčený přístup, jak dokládají archivní záběry, jež jsou prezentovány v kontrastu s nadšeným komentářem americké kurátorky, která umělci uspořádala v roce 1979 samostatnou výstavu v Guggenheimově muzeu. 

Neoavantgardní tendence poválečného umění spojuje kritika konzumního způsobu života, která v případě Josepha Beuyse vedla k odporu k institucionalizaci umění a víře v jeho naprosté splynutí se životem. Na otázku, není-li jeho šamanství v plstěném klobouku spíše tak trochu „brand“, umělec v záběru opáčí, že jeho jediným cílem je naplnění vize. Ačkoli se pojem vize do dnešních dnů i vinou politických slibů vyprázdnil, sledovat Beuysovo úsilí o jeho naplnění je strhující a velmi inspirativní – divák může díky filmu znovu získat představu o původním významu slova. 

Pražské projekci předcházel speciální úvod Davida Helána, který ve své performanci nazvané BE-U-IS využil nadsázku a slabost současného konzumenta slov a obrazů. Zvukový rámec performance tvořila slovní řada vytvořená na základě akustické podobnosti, kterou „přednášel“ robotický hlas Google překladače. Samotná fyzická akce měla dvě části: spláchnutí plátkového zlata do mobilní toalety (s odkazem na Beuysem užívaný materiál) a prosypání hlavy těstovinovými písmenky – „jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven“ skrze DIY postroj z kuchyňských trychtýřů. Prostřednictvím aktualizace „beuysovského“ přístupu odlehčeně uvedl David Helán celou projekci a připravil diváky na náladu filmu. 

Na úspěšně započatou tradici promítání tematických dokumentů naváže uvedení snímku věnovaného americké bioložce, historičce a filozofce Donně Haraway. Film Fabrizia Terranovy z roku 2016 nese název Donna Haraway: Story Telling for Earthly Survival. Do kanceláře vitální ženy s jasnou myslí se mohou diváci přenést 10. 12. 2018 ve velkém sále kina Světozor. Další informace budou brzy k dohledání na webu fresh–eye.cz nebo stejnojmenné facebookové stránce.





výpis dalších článků rubriky:  Sport

6.19Hledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin Svoboda
5.19Různé podoby výuky dokumentuNa letošním ji.hlavském festivalu probíhala také panelová diskuze o výuce dokumentárního filmu v zemích Visegrádu. Na besedě vystoupili přímo pedagogové vybraných škol. Výuku na pražské FAMU představil Vít Janeček, maďarskou Divadelní a filmovou univerzitu v Budapešti reprezentoval Attila Kékesi, za slovenskou Vysokou školu múzických umení v Bratislavě promluvila Viera Čákanyová a výuku na polské Národní filmové škole v Lodži představila Maria Zmarz-Koczanowicz. Co z diskuze vzešlo?Kamila Boháčková
4.1910 + 1 důvodů, proč jet do Ji.hlavyKamila Boháčková
4.19Slovenský dokument 60Slovenský filmový ústav nedávno digitálně zrestauroval kolekci krátkých dokumentárních filmů ze 60. let 20. století, které posléze vyšly i na DVD Slovenský dokumentárny film 60. Osm těchto filmů představí i letošní MFDF Ji.hlava.Martin Kaňuch, Tomáš Hudák
3.19Startovací rampa pro dokumenty z východuO užitečnosti projektu Docu Talents from the EastRené Kubášek
2.19Dvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin Svoboda
1.19Na chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené Kubášek
5.18Paměť ji.hlavských porotců Galerie paměťových schránek porotců MFDF Ji.hlava 2018 Redakce
1.18Aktualizace Jednoho světaCo připravuje jubilejní 20. ročník festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden světJitka Lanšperková
6.17Když radost, tak z letošní Ji.hlavyDokumentární projekt nabídl dokufikci, vizuální esej i skrytou kameruZuzana Drtilová

starší články

4.18DOK.REVUE
15. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film