DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

GOTŤÁK – Kdo, když ne on?Vizuál podcastu Gotťák

Blog

GOTŤÁK – Kdo, když ne on?

13. 1. 2022 / AUTOR: Dan Moravec

Jaký je podle dramaturga a dokumentaristy Dana Moravce nový podcast Gotťák, který pro Audionaut připravil hudební publicista Pavel Klusák? „Podcast nemůže obsáhnout všechno, ale má výhodu zvuku – můžu slyšet velmi přesně vybrané úryvky písní a ukázky, které nejsou předělem nebo ilustrací, ale posouvají a často doplňují děj a nutí přemýšlet v další rovině,“ oceňuje Moravec.

Karel Gott mě minul. Nikdy mě nezajímal, ani hudebně, ani osobnostně. Nevyžádaně se ale ve veřejném prostoru objevuje celý můj život, protože – a to je jeden z největších kladů podcastu Gotťák – náš normalizační, ale částečně i post-normalizační život je od něj neoddělitelný. Je třeba si to přiznat. Ať už chtěl nebo ne, je Karel Gott symbolem doby, jejím znamením, důsledkem i produktem se vším všudy. A Pavel Klusák tu rozpornost doby ukázal.

Klusák nesoudí, nedělá bulvár, je systematický v představování důležitých Gottových životních a kariérních okamžiků, vlastně nestranný a nebojím se říct objektivní (jak to jen jde), svým způsobem laskavý, věcný, pečlivý. Podcast nemůže obsáhnout všechno, ale má výhodu zvuku – můžu slyšet velmi přesně vybrané úryvky písní a ukázky, které nejsou předělem nebo ilustrací, ale posouvají a často doplňují děj a nutí přemýšlet v další rovině.

Pavel Klusák komponuje svůj podcast velmi přehledně, bez kudrlinek, jednoduše posouvá (velmi návazně a logicky) témata, z nichž se vynořují další, všechno navazuje, nenudí, rozvíjí se a zase se uzavírá. Dramaturgie je skvělá. Někdy bývá velmi těžké ustát převyprávění a prezentaci tolika objevů a souvislostí tak, aby „to teklo“ akorát, ani rychle, ani pomalu, nezahlcovalo to posluchače, a když už by se dílo mohlo zadrhnout, tak aby to uhnulo a nasadilo detail nebo zajímavost, ale nevybočilo příliš z nastolené cesty a pointa byla nenásilná, ale nechyběla.

Hudební publicista Pavel Klusák při nahrávání audioseriálu <b>Gotťák</b>

U knihy (a tím nechci zrovna srovnávat s Klusákovou knihou Gott. Československý příběh) se můžu vrátit, znovu listovat, zastavit se. To v podcastu taky můžu, ale přirozeností zvládnutého žánru je, abych nemusel. A u Gotťáka nemusím. Pochopím, vstřebám, nechám doplnit emoci o ukázku, která většinou perfektně sedí a dovypráví – často s chytrým humorem (například zpěvákovy německé i ruské texty) – předchozí úryvek a moje orientace je dokonalá.

A to je kumšt. Něco na první dobrou tak jednoduše plynoucího, přesně vystavěného, přehledného. Nemylme se, proces vzniku (a hlavně pečlivého výběru a rozhodování, co je a co není důležité) tak jednoduchý určitě nebyl, ale při prvním poslechu i těch dalších působí podcast parádně hladce a jistě, pečlivě ve střihu, vyprávění a stavbě celé série. Jakákoli snaha o „vyšší umění“ by podcastu uškodila, není nutná, tohle je přesně ten tvar, který mi vyhovuje. Trochu konzervativní, ale podřízený obsahu i tomu, co a jak chce autor říct.

Pavel Klusák s knihou <b>Gott. Československý příběh</b>

Zpočátku mě zarazil způsob, kdy Pavel Klusák využívá k vyprávění a posunu děje rozhovorovou formu společně s herečkou Terezou Dočkalovou. Říkám tomu soukromě „televarieté“ a myslím tím styl, kdy dva dělají, že si povídají, že něco jakože objevují, bývají úspěšně i méně úspěšně vtipní, různě se diví, a já přesto vím, že už to všechno znají, že je to hrané, čtené, nazkoušené. A víte co? K takto zvolené formě to úplně klidně patří, vůbec to neruší, na nic si to příliš nehraje, oba jsou vlastně poučeni tématem a dělí se o postřehy s námi, posluchači. Díl od dílu se Pavel více uvolňuje v projevu a Tereza ho doplňuje, někdy ostře, vtipně i sprostě (viz Jirousova báseň), ale většinou trefně a postupem podcastu je také čím dál víc uvolněnější. Ale musel jsem si na oba trochu zvykat.

Podcast Gotťák funguje samostatně. Není upoutávkou na Klusákovu knihu (a naopak), díky možnosti audia ale knihu skvěle doplňuje, a nemůžu než ocenit Klusákovu mravenčí práci, zvládnutý žánr přizpůsobený obsahu, nepovyšování se autora v rádoby kreativních pokusech, pokoru a v tom nejlepším slova smyslu – obyčejnost.

Navíc je to celé nesmírně zajímavé. Jako reflexe. Zdaleka nejde jenom o Gotta, kterého nám autor představuje v celé škále možností, barevně, nepomníkově. Zpěvák tu slouží jako médium, úhel pohledu, v jehož prostoru se všechno vypráví a odehrává. Doba Gotta formuje i utváří, on jí jde naproti, po svém jí vzdoruje a zároveň ji využívá. Osud ambiciózního umělce, snaha kontrolovat vlastní obraz, talent, kompromisy, paradoxy, a přesto nebo proto Karel Gott. Kdyby to nebyl on, byl by to někdo jiný?