DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Filmové obrazy Johana van der KeukenaNespoutaná mosaz

Téma

Filmové obrazy Johana van der Keukena

19. 9. 2022 / AUTOR: Janis Prášil

Portál DAFilms uvádí od září unikátní kolekci tří filmů holandského fotografa a filmaře Johana van der Keukena pod názvem Neprobádanými cestami. O tomto u nás dosud nedoceněném tvůrci se ve světě říká, že je každé desetiletí znovu objeven. Jaké objevy může přinést dnešnímu divákovi?

Trojice snímků Nespoutaná mosaz (1993), Amsterdam, globální vesnice (1996) a Velké prázdniny (2000), které od září uvádí portál DAFilms, odhaluje poslední dekádu tvorby umělce, který již od konce padesátých let minulého století nezaměnitelným způsobem zachycoval realitu.

Do světa umění vtrhl Keuken jako sedmnáctiletý, když roku 1955 vydal svou první fotografickou knihu Wij Zijn 17. Způsob, jakým ve třiceti portrétech zachytil své vrstevníky, se zásadně rozcházel s tím, jak si mladou generaci představovala poválečná společnost. Mladí, kteří kouří cigarety, lelkují a chodí na zábavy, neměli nic společného s étosem tvrdé práce a společného úsilí o obnovu válkou poznamenané země. Ačkoliv tato sbírka fotografií nepotěšila generaci jeho rodičů, zaujala pařížské intelektuály a Keuken dostává dvouleté stipendium na věhlasné pařížské škole IDHEC. A protože stipendium se na studium fotografie nevypisovalo, začíná studovat film.

Johan van der Keuken

Do Paříže přijíždí právě v době, kdy se formuje francouzská nová vlna a režiséři jako Joris Ivens, Louis van Gasteren, Herman van der Horst nebo Bert Haanstra se nacházejí na vrcholu svých sil. Nejzásadnější vliv na Keukenovu tvorbu mělo avantgardní hnutí CoBrA, kam patřili básníci, malíři, hudební skladatelé i filmaři. Příslušníci umělecké skupiny, jejíž název je odvozen od počátečních písmen názvů měst Copenhagen, Brussels, Amsterdam, odmítali chladnou abstrakci a prosazovali „necivilizované“ formy vyjádření. Obdivovali hravost a spontaneitu spojovanou s lidovým uměním, nebo dětskou kresbou. V Keukenových filmech se tyto prvky objevují v podobně různých odboček, diskontinuity, fiktivních elementů, asociativních nebo lyrických sekvencí. Vždy pracuje se zcizovacím elementem, kombinuje prvky fikce a dokumentu, fotografie a filmu. Touto sebereflexivností dává najevo, že sledujeme konstrukci, nikoli realitu.

Přes hru s formou mají Keukenovy snímky blízko k sociálnímu realismu, čemuž odpovídá i volba témat. Společenská problematika je zřejmá například v Beppie (1965) o holčičce, která žije se svou matkou a sedmi sestrami v malém bytě. O bytové krizi v Amsterodamu šedesátých let pojednává i Vier Muren (1965). Od konce šedesátých let se v jeho díle vedle sociálního tématu objevuje i výraznější politický akcent. Keuken cestuje po světě a zachycuje chudobu, nerovnost a další formy společenského bezpráví. De Tijd Geest (1968) vyobrazuje různé podoby liberalizace šedesátých let, od sexuální revoluce a hippies po politické demonstrace a levicová studentská hnutí. De Palestinjen (1975) nás zavádí do Libanonu krátce před vypuknutím občanské války a odhaluje pozadí palestinského konfliktu, za kterým stojí globální zájmy o ropu. Der weg naar het zuiden (1980) je záznamem cesty z Amsterdamu do Egypta, ve kterém tvůrce upozorňuje na globální rozměr problému s bydlením.

<b><i>Amsterdam, globální vesnice</i></b>

V I Love Dollars (1986) nás Keuken bere do Nizozemí, Ženevy, Hong Kongu a New Yorku a zamýšlí se nad spojitostí mezi globálním kapitalismem a vykořisťováním. Tento snímek představuje zlom v jeho kariéře. Během natáčení byla režisérovi diagnostikována rakovina, což změnilo jeho pohled na svět. Jak vidíme v jeho neslavnějším díle Amsterdam, globální vesnice (1996), stále se zabývá politickými tématy a kritikou bezpráví, ale do jisté míry přijímá i skutečnost, že svět je i místem utrpení a smrti, což dokládá Laatste woorden: Mijn zusje Joke (1935-1997) z roku 1988 o boji jeho sestry se zákeřnou nemocí, a především snímek Velké prázdniny (2000), který se týká jeho samotného.

Etnohypnóza

Hudební dokument Nespoutaná mosaz vychází z antropologické studie Roba Boonzajera Flaese, který sleduje asimilaci dechové hudby v postkoloniální době. Hudba, kterou do Asie, Afriky nebo Indonésie přinesly evropské armády, církev a obchodníci, se v průběhu staletí stala nedílnou součástí lokálních náboženských rituálů, svateb, pohřbů nebo vojenských přehlídek. Je to ukázka zajímavého paradoxu. Zatímco v minulosti byly mimoevropské kultury nuceny přisvojit si vlivy koloniálních mocností, v postkoloniální éře naopak západ přejímá vlivy svých bývalých kolonií v podobně new age nebo tak zvané etnické hudby.

<b><i>Nespoutaná mosaz</i></b>

Specifické přelévání kultur z kontinentu na kontinent ukazuje pro západního diváka možná trochu bizarní úvodní sekvence s mužem, který s kovovým šicím strojem na zádech sestupuje z nepálských hor. Jako by polobůh sestupoval na zem a přinášel místním lidem stroj z jiné civilizace. Podobně fascinující jsou okamžiky, ve kterých Keuken zkoumá lidské tváře. Jako výborný pozorovatel dokáže vystihnout okamžiky, které prolamují bariéru mezi kulturami a nahlíží do lidské duše. Během svatebního rituálu poutá pozornost mladá nevěsta a její nehnutý, až děsivě zaražený výraz. Jako by se svatební rituál týkal především příbuzných a o ni ani tak nešlo. Fascinující a znepokojivá je i taneční zábava, během níž lidé propadají extází, ztrácejí kontakt s vnějším světem a ocitají se v moci jakýchsi záhadných sil, které hýbou jejich tělem.

Nespoutaná mosaz zachází daleko za hranice etnografického dokumentu. Keukena nezajímají exotická místa nebo historický kontext, ale člověk. Předmětem jeho fascinace je lidské bytí ve specifickém prostředí. Tomu odpovídá i vizuální jazyk jeho snímku. Díváme se zvědavýma očima náhodného kolemjdoucího, jsme hosty během soukromých rituálů, stáváme se svědky okamžiků, kdy se postavy dostávají pod vlivem hudby do transu. Jeho obrazy lidské společnosti jsou hypnotické a znepokojující zároveň. Možná proto, že ukazuje ne to, co je napříč kulturami jiné, ale to, co máme společné.

<b><i>Nespoutaná mosaz</i></b>

Jazzové plynutí

Čtyřhodinová esej Amsterdam, globální vesnice je Keukenovým pokusem poznat jeho rodné město. Přestože v něm strávil většinu života, toto místo je pro něj stále cizí, je naplněno jinakostí, neustále se mění. Realita v Amsterodamu odráží vše, co se děje ve světě. Poznat Amsterdam tedy znamená poznat svět. Keuken tento snímek vystavěl jako kořenový systém. Obyvatelé velkoměsta dohromady tvoří jeden kmen, který spojují stejné zákony a podobné životní podmínky. Tento kmen se však rozbíhá do řady kořenů, které prorůstají do různých kontinentů, jsou různě silné, škrtí, dusí nebo dávají pocit náležitosti k danému místu, určují identitu.

<b><i>Amsterdam, globální vesnice</i></b>

Jako strom se chová i vyprávění, které začíná v Amsterodamu, ale postupně se rozvětvuje do různých států a kontinentů. Hudebník Roberto má ženu a syna v Amsterodamu, ale táhne ho to do rodné Bolívie za příbuznými, stejně jako Borz-Ali do Čečny. Marokánec Khalid zase využívá výhod globální vesnice, aby se mohl odtrhnout od omezujícího života v rodné zemi. Obdivuje rychlost, neukotvenost a svobodu, jejímž symbolem je jízda na motocyklu, kterým brázdí ulice a doručuje zákazníkům fotografie.

„Film je podle Keukena kondenzovaná realita, ze které jsou vyňaty okamžiky čekání.“

Stejně tak se vracíme nejen do rodné země, ale i do minulosti, napříč generacemi a historickými událostmi, protože toto vše také vypovídá o tom, kým jsme. Tak jako syn, který se od matky dozvídá, jak se žilo za války a jak jeho otec zemřel v koncentračním táboře. Keuken dokáže vyobrazit Amsterdam jako fascinující místo protichůdných jevů a tendencí. Jako místo, kde se setkávají různorodé elementy, ale neválčí mezi sebou, naopak všechny najednou společně plují ve stejném proudu. Vodní kanály jsou ostatně důležitým leitmotivem, který prostupuje celým snímkem. Klidná nekonečná hladina umožňuje odvrátit zrak od neustálého ruchu města, dovoluje lyricky se zasnít, na chvíli zapomenout na problémy pomíjivé lidské rasy, jejíž zrod Keuken považuje za dílo náhody. Svět lze přirovnat k vodní hladině, nebo k jazzové skladbě, je to neustále se proměňující živý organismus, který díky své unikavosti nikdy nepřestává fascinovat.

Film jako kniha mrtvých

Film je podle Keukena kondenzovaná realita, ze které jsou vyňaty okamžiky čekání. Tyto okamžiky do svých snímků vrací, protože pro něj není důležitá jen samotná akce, ale i to, co se děje mezitím. Zatímco druhořadé skutečnosti, jako jsou přejezdy štábu z místa na místo, čekání, nebo bloudění, by skončily ve střižně jako odpad, pro holandského tvůrce jsou esencí života. Je to vidět v jeho citlivosti k detailům, jako je třeba záběr na šálek, kterým začínají Velké prázdniny. Porcelánová nádobka, kterou někdo rozpohyboval, se kymácí ze strany na stranu. Cinkavé staccato, podobající se tikotu hodin nebo tlukoucímu srdci, nervózně rytmizuje statický záběr. Záběr sice nesděluje žádný fakt, přesto zásadním způsobem vypovídá o tématu celého snímku, kterým je čas.

<b><i>Velké prázdniny</i></b>

Čas je veličinou, na jejíž význam neupozorňuje jen porcelánové cinkání, ale která je patrná z rozhovorů Keukena s doktory a šamany. Režisérovi, který trpí rakovinou prostaty, dává západní medicína pár měsíců života. Tvůrce proto tráví své poslední chvíle na cestách se svou ženou. Chce si splnit poslední přání znovu navštívit místa, která ho fascinují. Jeho cesta však není jen nostalgickým loučením, ale i běžeckou dráhou nebo boxovacím ringem. Na této běžecké dráze od jednoho doktora ke druhému se občas zastaví a spatří život, při pohledu do lidských tváří, do jejich způsobu existence v různých podmínkách v Nepálu, Bhútánu, na Mali nebo v Brazílii.

Jako by do těchto zemí cestoval, aby tam nalezl smysl života; toho, jak někteří lidé dokážou být šťastní navzdory chudobě, která je obklopuje. Přestože ho tíží strach ze smrti, dokáže nalézt okamžiky štěstí, jehož esenci vidíme třeba v sekvenci, kdy má skupina dětí říct na kameru svoje jméno. V každém záběru spatříme jiné dítě, jinou tvář i jiný lidský vesmír, odlišný druh energie i života. Frenetická honba za obrazy, kulturami, tvářemi, zkrátka za životem nalézá opak v buddhistickém klášteře. Je to místo, které je plné pomalosti a stálosti. Keuken dokáže celé minuty sledovat mnicha, který nehnutě sedí, možná medituje, možná spí.

<b><i>Velké prázdniny</i></b>

Podle buddhistického mnicha se můžeme vymanit z kruhu zrození a smrti modlitbou. I život je způsobem modlitby. Je čekáním, prolukou, cestováním z místa na místo, je to způsob bytí v prostoru a čase, příprava na to, co bude pak. Režisérovi se daří dostat se do stavu uvolněnosti a blaženosti, když se dozvídá, že nová léčba oddálí jeho konec. Impresionisticky rozostřené záběry na lodě houpající se na vodní hladině připomínají meditaci a zostřují prožitek tady a teď. Svět je opět nekonečný. Ale jen ve filmu. Keuken rok nato umírá na rakovinu.