DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Filmař v rozvolnění – 5. dílŽelezniční zastávka Amazon. „Vachkovský“ humor v nejnovějším eseji Ondřeje Vavrečky Osobní život díry, který na konci října uvedl ve světové premiéře 24. MFDF Ji.hlava.

Deníky Radima Procházky

Filmař v rozvolnění – 5. díl

30. 11. 2020 / AUTOR: Radim Procházka

„Doufám, že Avengers v bílých pláštích naplní naše naděje, protože moc jiných šancí nemáme. Je to první závažné vystoupení od začátku druhé vlny pandemie a přichází zoufale pozdě,“ píše o proslovu ministra Romana Prymuly v České televizi producent Radim Procházka. „Slíbil jsem v květnu, na konci svého Deníku producenta v karanténě, že budu pokračovat v deníkových zápiscích už nikoliv jako Filmař v roušce, ale jako Filmař v rozvolnění. Neměl bych nyní svůj deník opět přejmenovat? Nejvýstižnější by asi bylo Filmař v depresi…“ Napínavý příběh českého producenta za časů pandemie pokračuje…

3. října: Konec kin?

Říká mi francouzský kolega, že pandemie definitivně ukončí éru kinodistribuce, jak jsme ji znali doposud. Francouzská kina zavírají, protože nemohou čekat na odkládané americké blockbustery, které je drží nad vodou. Americkým „majors“ zase uvedení v kinech distribuci akorát prodražuje a komplikuje... Ale my v Cyklu Citrus v Kině Pilotů zatím projekci Služebníků i diskuzi s jejich režisérem Ivanem Ostrochovským připravujeme. „Vyrazit do kina je bezpečné, a dnes navíc i aktivistické, můžete tím dát najevo, že vám na kultuře záleží,“ hecuju potenciální diváky na sociálních sítích.

Asi nejvlivnější český kinař současnosti Petr Vítek sdílí o pár dní později na sociálních sítích zprávu o tom, že producenti nového pokračování Jamese Bonda zvažují prodej práv přímo některé z internetových platforem, což ilustruje podstatu problému.

Filmový vědec Radomír Kokeš ale pořád věří, že kina přežijí. Na sociálních sítích vyjmenovává hlavní argumenty:

  1. Jelikož jde o architektonicky docela specifické komplexy, jež se těžko rychle přebudovávají na něco jiného, po koronavirové krizi předpokládám obnovení většiny z nich.
  2. Ano, možná tomu tak bude s jinými majiteli, což ovšem v případě rozbití globálních monster jako Cineworld (a tedy v našem případě Cinema City) nemusí být taková tragédie.

Nevěřím tomu, že se VOD stane preferovanou platformou pro uvádění velkých trháků.

  1. Dosavadní výsledky nenaznačují jednoznačnou finanční výhodnost, vliv pirátství je monumentální.
  2. Současný stav nelze chápat jako reprezentativní pro stav po konci krize, kdy se lidi přestanou bát chodit do kin.
  3. Ani Netflix či Apple si nemůžou dovolit jen tak solit stovky milionů dolarů za konkrétní tituly.“

Uvidíme…

Státní fond kinematografie se pokusil na přelomu září a října touto koláží podpořit kina v jejich snaze přilákat diváky, kteří v době pandemie návštěvy kin omezili ještě výrazněji než dříve.

4. října: Můj rozum pohřběte u Botiče

Oblíbená průpovídka mého švagra, fanouška Bohemians Praha, „Mé srdce pohřběte u Botiče!“ mi zní v uších, když se u vršovického stadionu stavíme se synem do jednotné fronty pro návštěvníky nadcházejícího ligového utkání se Zlínem. Teprve tady mi naplno dochází, proč nejde v opatřeních proti šíření viru spoléhat na disciplínu obyvatel. Za mostem se dav, jehož jsme součástí, rozděluje na dva proudy, z nichž ten pravý směřuje do sektoru vlajkonošů a levý do zbylých částí tribuny. Dostáváme se tam až těsně před začátkem, většina míst už je plná a skoro nikdo nemá roušku. Sedám si na sklapovací židličku a ramenem se téměř dotýkám pána vedle mne. Když hlasatel opakovaně děkuje, že dodržujeme opatření a máme nasazené roušky, koukám na syna, který ji má zcela přirozeně celý zápas na sobě, a stydím se. Za sebe, že už jsem si ji dávno sundal, i za celý svět okolo. Jemu to naštěstí nedochází a raduje se z vedení Bohemky. Já se utěšuji tím, že jsem přece covid-19 prodělal, takže nejsem nebezpečný sobě ani svému okolí. Kotel skanduje „český fotbal pro diváky“, ale já jsem rád, že už nic nenadělá s tím, že od příštího týdne budou všechny zápasy neveřejné.

Elitní zubař Roman Šmucler se v médiích přirovnává k Janu Husovi. Podobně jako on prý trpí za svoji pravdu, že preventivní obrana proti covidu-19 je nesmysl. Mám se stresovat jeho lží? Vždyť je to pořád dokola. Jeho bývala žena Libuše Šmuclerová už za sametové revoluce uklidňovala v živém vysílání Československé televize, že na Václavském náměstí se nic podstatného neděje. Později společně pohádkově zbohatli na podvodném projektu Vladimíra Železného, slibujícím „jazzovou“ televizi pro 21. století. Ještě později, už v „bulvárních“ časech televize Nova, Železný ukradl Novu americkým investorům a Šmucler má zase nyní na krku obvinění z podvodného vykazování zdravotní péče v jakési nemocnici na Příbramsku. Má mě to pořád tak stresovat, že se lidé nemění? Asi ano, vždyť i v mém okolí jsou pořád vzdělaní lidé, kteří jeho názory považují za „směroplatné“. Aspoň že ten Železný v nedávných senátních volbách totálně pohořel. Ale že měl vůbec tu drzost kandidovat.

7. října: Dodávky váznou

Dokupujeme notebook a tablet do naší rodinné výbavy, v obchodě získáme jedny z posledních kamer. Prodavač říká, že na rozdíl od jara zboží nechybí kvůli zvýšenému zájmu zákazníků, ale vázne zásobování. Že by globální důsledek rozšíření pandemie v Číně? Žena tentokrát dostala služební zařízení ze školy. Zdá se, že jsme na nadcházející přechod na online výuku připraveni.

8. října: Na Kanáry!

Nebýt pandemie, tak tenhle týden trávím na Kanárských ostrovech, kde měla proběhnout první část producentského workshopu ACE. Sedím místo toho u počítače, na kterém od rána do večera svítí zelená kontrolka, signalizující zapnutou kameru. První den máme welcome drink – popíjíme a klábosíme. Povahy jednotlivých účastníků se profilují stejně, jako bychom seděli v jedné místnosti. Extrovertní Ital Giovanni a Polka Johana jsou nejvíc slyšet. Já u sebe v kanceláři můžu kouřit, Britka Jaquie se musí u sebe doma vždycky přesunout na balkon. Teď nemůže najít zapalovač, a tak jí na dálku z legrace podávám svůj. Kuchyní prochází její syn, a když slyší, že jsem z Česka, říká, že slyšel o kauze fiktivního školního natáčení v pražském Cross Clubu. Všichni se smějí, ale já se stydím. Populární klub, který skutečně bývá velkorysý k natáčení našich studentů FAMU, před pár dny oznámil, že sice musí stejně jako jiní kvůli vládním nařízením zavřít, ale že se v jejich sklepních prostorách naštěstí zrovna chystá velkolepé natáčení. Každý den v jiném hudebním stylu a všichni jsou zváni dělat od večera do rána komparz. FAMU sice vše dementovala asi hodinu poté, co byla ta podivná zpráva zveřejněná, ale stejně mi to přijde tak příznačně české a svírá mi to žaludek.

Samotný workshop je intenzivní „postgraduál“ a producentská „seznamka“ na nejvyšší evropské úrovni zároveň. Sotva si stačím dělat pracovní poznámky, na deník teď moc času není. Druhý den jsem si stačil jen rychle poznamenat: Hledám se, profiluju se, vymezuju se. Jen při tom nechci vypadat jako nerudný, nesnášenlivý, starý dědek. Ale jako bych čím dál lépe věděl, co přesně chci dělat, a stále věřil, že pro to existuje cesta.

Kina se nakonec úplně zavírají, takže rušíme říjnový Cyklus Citrus. Letos už podruhé přicházím o exkluzivní distribuční premiéru slovensko-českých Služebníků.

Ani ne o dva týdny později musel Státní fond kinematografie svoji koláž poupravit.

11. října: Smíření online

Workshop ACE končí, všichni neustále zdůrazňovali, jak je škoda, že jsme se nepotkali osobně, a že to v budoucnu musí vyjít. Já sarkasticky namítám, že jsem se aspoň mohl pečlivěji připravovat a nemarnil čas v hotelovém lobby baru… Přestávám se nervovat tím, že něco nebude. Smiřuji se se životem online.

Pořadatelé chtějí krátké shrnutí, co pro nás workshop znamenal. Jsem znamenitý v psaní krátkých i delších pochval: „Je to jako mapovat území. Není to pro mě ,hic sunt leonesʻ, ale ACE přidává na moji mapu stále více a více geografických bodů, kontur a souřadnic, abych přesněji viděl reliéf. A stále je možné objevovat nová území. Kromě toho se pohybujeme po tekutých píscích, krajina se neustále mění, takže její zkoumání nikdy nekončí.“

12. října: Hippokrates se v hrobě obrací

Hippokratova přísaha zabere na Wikipedii celou stránku, ale jde mi hlavně o tento bod: „Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.“ Slyšel jsem, že existují doktoři (nemyslím mediální zubaře), kteří byli ochotni Andreje Babiše ještě před měsícem ubezpečovat, že covid-19 je pouhá chřipka. Není to tak čiré, jak jsem si myslel. Domníval jsem se, že experti mají rozum a jenom je populistický premiér neslyší, protože se blíží volby, které musí vyhrát i přes mrtvoly. A že těch mrtvol přibývá. K dnešními dni 1 048, poprvé překonáváme tisícovku. Zároveň bych řekl, že to nejsou hloupí doktoři. Jsou jen zkorumpovaní mocí a mají křivé charaktery. Bohužel ale v případě téhle korupce jde o život.

Po půlroce znovu pláču… Jsem zoufalý. Bráchovi, co dělá anesteziologa a slouží na jipce, se mi nějak nechce volat…

13. října: „I já jsem jenom člověk“

Skladatelka a klavíristka Beata Hlavenková, která společně s Michalem Ratajem před lety dělala hudbu k našemu filmu Rodina je základ státu, teď nabízí na sociálních sítích možnost „přímo u vás v obýváku nebo kdekoliv jinde tzv. bytového koncertu, který vám, doufám, může zpříjemnit předvánoční čas“. Musím se zeptat, zda se jí někdo ozval.

Scenárista a režisér Tomáš Janáček se na Facebooku ptá, kdo režíroval nejnovější projev ministra zdravotnictví Romana Prymuly, ve kterém pronesl památnou větu „I já jsem jenom člověk!“. „Kamera z podhledu, centrální kompozice, zadní protisvětlo v mřížovém čtvercovém okně na středu, v pozadí stafáž ve dvou řadách po čtyřech za sebou s bílejma rouškama na schodech. Prymula má pro působivej barevnej rytmus naopak černou... Jakože ten člověk, co to vymejšlel, asi chtěl točit Avengery... Ale ze všeho nejvíc mě děsí, že zodpovědné autority, které řeší současnou pandemii, si samy sebe představují jako protagonisty v superhrdinskym filmu.“ Já doufám, že Avengers v bílých pláštích naplní naše naděje, protože moc jiných šancí nemáme. Je to první závažné vystoupení od začátku druhé vlny pandemie a přichází zoufale pozdě. Mé oko dokumentaristy si spíše všímá toho, že je mezi „stafáží“ jeden z nejviditelnějších popíračů vážnosti situace, ředitel motolské nemocnice Miloslav Ludvík. Dostal od „plukovníka“ Prymuly rozkaz a společně s dalšími řediteli fakultních nemocnic musel nastoupit, nebo je to důkaz jeho naprostého cynismu?

14. října: Plazma

Zjišťujeme s dcerou, kde přesně lze darovat krevní plazmu. Mají zájem o vyléčené z covidu-19. Volám si s kamarádem z žižkovské radnice. Psal jsem mu, že se chci nějak zapojit do dobrovolnického programu. Vlastně mě ani nepřekvapuje, když říká, že teď nic takového jako na jaře není. Tehdy radnice otevřela dobrovolnické centrum, kde lidi šili roušky nebo distribuovali dezinfekci. Atmosféra ve společnosti se od jara fatálně proměnila a tohle je nejlepší důkaz.

15. října: Zase brečím

9 500 nových případů a prognóza, že do Vánoc bude až 15 000 mrtvých. Brečím, nechápu, jsem vzteklý… Proč jsme to nechali dojít až sem? Proč? Ku*va, proč? Když je autorita země takhle podkopaná, NENÍ možné spoléhat se na dobrovolné dodržování pravidel. Volby, kdyby aspoň nebyly ty VOLBY… Politici dnes říkají to, co lidé chtějí slyšet, to víme. Ale tohle je první příklad, kdy na vlastní kůži zažijeme, že za to tisíce lidí zaplatí životem.

Už podruhé ve dvou dnech jsme coby Češi na titulní fotce ranního e-mailového přehledu hlavních zpráv New York Times. Tuhle světovost jsem si fakt nikdy nepřál. Včera dvě žačky, jak se objímají na rozloučenou ve škole, a dnes těžce nemocný pacient na přístrojích. Takové prosté foto, žádné drama, souměrnost, izolace. Klid. Klid před bouří.

Česko to v půli října dotáhlo kvůli nezvládnuté pandemii až na titulku New York Times.Česko to v půli října dotáhlo kvůli nezvládnuté pandemii až na titulku New York Times.

16. října: Sirový kovboj 

Čtu paměti režiséra Zdeňka Sirového. Obyčejný, prostý tón, včetně věcného úsečného popisu toho, jak psali s Pavlem Juráčkem v Příbrami Sirového absolvenťák. Nemám Juráčkovy paměti tak podrobně načtené, ale dovedu si představit, jak existenciálně expresivní by byl popis spolupráce z jeho strany... Sirový, kterého jsem osobně nikdy nepotkal, působí jako takový obyčejný pán od vedlejšího stolu v hospodě, o kterém zjistíte až v průběhu hovoru, co všechno má za sebou. A taky jak tragická byla většina jeho kariéry. Tak věrohodně dokázal v levných českých podmínkách natočit western, že dostal nabídku dělat ho i v Americe, a rovnou s Robertem Redfordem v hlavní roli. Ale musel by tam kvůli tomu emigrovat, což odmítl. Ale stejně tady točit skoro nemohl, i když uměl žánrové vyprávění jako málokdo. „Zničil“ si kariéru svým „opus magnum“ Smuteční slavnost, jedním z nejznámějších trezorových filmů. Po revoluci se nicméně dokázal vrátit s Černými barony, které viděl skoro milion a půl diváků. Zemřel uprostřed příprav natáčení druhého dílu…

17. října: Divácká cena

Tak zase po čase jsem pyšný na svou studentku... Po FAMUFESTu jsme letos dobyli i odložený a onlineový festival AFO. A tentokrát je z toho dokonce Cena diváků AFO pro česko-holandskou režisérku Annu Fokkerovou za její film o charismatickém bojovníkovi proti světelnému smogu redgreenblue! Opět toho musím využít k tomu, abych připomněl, že naše mezinárodní katedra FAMU International je popelkou mezi ostatními katedrami a takový úspěch si zaslouží.

25. října: Estráda dokumentární

Nejdříve další coming out: jedním z mých „guilty pleasures“ je sledování estrády Moje tvář má známý hlas. Donedávna za to mohl hlavně Ondřej Sokol a jeho moderování, které v mnoha směrech vybočuje z nudného standardu a svou pohotovostí mě baví. Letos je sice Sokola méně a mnohdy je překvapivě i daleko méně vtipný, zato mne fascinuje, jak se i tady projevuje pandemie koronaviru. Vir je tak mocný, že nejen možná porazí Donalda Trumpa, ale dokáže prostoupit i membránou jinak aseptických televizních zábavních pořadů. S napětím bylo možné sledovat, kdo z účinkujících skončí do dalšího natáčení v karanténě, a jednou se dokonce místo obligátního sestřihu z maskérny na konci pouštěly záběry sanitky, která si pro jednu z účinkujících přijela přímo na Barrandov. Humor je místy příliš sexistický, ale herečka Erika Stárková vždycky pohotově „vrací úder“. S blížícím se koncem vysílání začínají „známé tváře“ stále častěji hovořit o tom, jaké mají štěstí, že jim televize Nova na rozdíl od mnoha kolegů zoufalých z rušení koncertů a zavírání divadel v téhle show dává práci. Řečeno s Václavem Bělohradským je to monument transformovaný neúprosnou pandemií do dokumentu. Nechtěná sonda do života české popkultury na podzim 2020.

22. října: Exponenciála (námět seriálu ze současnosti)

Bulvár dnes ráno otiskl fotku ministra zdravotnictví Romana Prymuly, jak jde v noci bez roušky z hospody. Navíc se tam prý sešel s „Donem“ Jaroslavem Faltýnkem, takže to v politických kuloárech od rána hučí a vypadá to na Prymulův poměrně laciný konec. Na facebooku scenáristky Madly Bittnerové se rozjíždí docela vtipná „odborná“ diskuze o postavách a jejich motivacích. Jsem smělý a zapojuji se…  

Madla: Já jsem scenáristka. Vždycky jsem si myslela, že se postava v příběhu nemůže chovat úplně nesmyslně. Že musí mít nějakou motivaci, vnitřní logiku konání (občas i svědomí) a tak. No, tak nemusí. Poučení z jedné večeře na Vyšehradě.

: Madlo, mně to teda přijde dobře namotivované a uvěřitelné, jenom netuším, ve kterém jsme jednání... Celkově je to zvláštní příběh, který lze matematicky vypočítat, a přesto je to hodně napínavý... Seděl by ti název Exponenciála?

Madla: Seděl! Akorát ty herce bych vyměnila. Myslím, že nepochopili žánr, ve kterém hrají.

: Nevím... Když obsadíš příliš dobře, Exponenciálu zploštíš... 

Madla: Tak zase by ten film neměl trvat déle než dva měsíce, ne? To by nikdo neukoukal.

: Tohle je seriál, dokonce strukturovaný do řad a dokonale sladěný s vysílacím schématem. V září se nasazuje nová řada... 

Madla: Aha, takže mám dlouhodobý džob? Tak zkušenosti s medicínským seriálem mám (Madla je šéfscenáristkou Ordinace v růžové zahradě) a Odpočívej v pokoji si řádně nastuduju.

: Připomeň si raději více věcí, přinejmenším Jistě, pane ministře, Nejsilnější hlas a aspoň první dva díly Černobylu, teprve se dostáváme v dialozích z fáze „not great, not terrible“... 

Do debaty vstupuje dramaturgyně Kateřina Krobová: A co když tohle taky někdo napsal?

Madla: Tak uznávám, že má fantazii.

Katka: No... spíš Prchala.

Přidává se filmový publicista Jakub Václavek: A jde vůbec uhrát replika „Nevěděl jsem, že je to restaurace“? 

Vstupuje scenárista Vít Poláček: Já jako dramaturg to vidím takhle: ANO klesají preference. Prymula byl kdysi populární, teď dělá opatření a je mimořádně nepopulární. Babiš si myslí, že mu pomůže, když ho vymění. Tak řekne Faltýnkovi, ať ho vezme do restaurace na Vyšehradě. Prchal zavolá do Blesku. Babiš se tváří rozhodně, že Prymulu vyhodí z vlády. Zase udělá pořádek... Ale třeba jsem se jen moc koukal na Borgen.

Madla: Nepíšou to tak schopní scenáristé a nemá to dramaturga, Vítku. I když jednoho tam vlastně mají na ministerstvu kultury... Tak by to mohli příště zkusit znovu a lépe.

Vít: Mě nejvíc štve, když jsou ty intriky málo rafinovaný. To je vyloženě podvod na publiku.

Madla: No, ale nečekaný zvrat to byl, to zas uznej.

Volá mi milá paní doktorka ze Všeobecné fakultní nemocnice, kde jsem na sebe před týdnem nechal číslo s nabídkou darování plazmy. Vzhledem k tomu, že jsem neměl vysoké teploty, nemám velmi pravděpodobně protilátky na covid-19 v krvi, a tudíž by nemělo smysl mi plazmu odebírat. Dcera byla bez teplot úplně a manželka prý protilátky nemá kvůli tomu, že byla v minulosti těhotná… Škoda. 

28. října: Covid a matematika

Rozhoduji se pro novou formu dobrovolnické pomoci. Na Facebooku sponzoruji skvělý článek Covid a matematika, který se díky tomu v následujících sedmi dnech zobrazil 16 802 lidem. Diskuze sice moc neprobíhala, popírači se jen neochvějně ušklíbali, ale snad jsem pomohl rozšířit obzory aspoň „našim“, a možná dokonce i nějakým váhajícím čtenářům. 

29. října: Japonský Švejk 

Můj soukromý program MFDF Ji.hlava tentokrát obstarali pořadatelé. Poprvé mi nabídli, po čem jsem už léta toužil – moderuji ji.hlavské diskuze. Bohužel jen online, ale co se dá dělat. Jihlava si na diskuze potrpí mnohem více než všechny ostatní festivaly, na kterých jsem kdy byl, dohromady. Moderují je čeští i zahraniční filmaři, kteří do nich vnášejí nejrůznější osobní pojetí, smysl pro performance i empatii k výkonům kolegů.    

Neznámý empatický festivalový dramaturg evidentně zná můj vkus:

Pozorovatelna – Izraelský režisér Ra’anan Alexandrowicz zažil osobní deziluzi z omezených možností filmem vyprávět a ovlivňovat dění v zemi k lepšímu. Ve filmu, uvedeném na Ji.hlavě, fascinovaně pozoruje a natáčí pro něj překvapivé reakce vzdělané, o generaci mladší židovské Američanky na virální videa z izraelsko-palestinského konfliktu. 

Vojna Ztohoven – Kulturní šok, který zažili členové umělecké skupiny Ztohoven z návštěvy jejich světoznámého „podruga“ Olega Vorotnikova z ruské Vojny, je nejsilnější katarzí filmu Petry Nesvačilové z cyklu Český žurnál. Jemným epilogem téhož pak udiveně se smějící dětské oči výtvarníka Petra Nikla, sledujícího, jak jeho byt právě členové Ztohoven vymalovávají, aby zahladili stopy po ruské „invazi“. 

Já a vůdce sekty – současná zpráva o banalitě zla – Stále usměvavý japonský režisér Acuši Sakahara zná z Prahy páternoster v Lucerně a režiséra Václava Kadrnku. Jeho film je pro mne nejsilnějším zážitkem festivalu. Dvě hodiny konfrontuje s buddhistickým klidem a švejkovským humorem současného člena sekty Óm šinrikjó se sarinovým útokem v tokijském metru v roce 1995. Netlačí na něj, neděsí ho, bere ho na výlety a naslouchá mu. A před námi se postupně otevírá duše přemýšlivého člověka plného traumat a ideologických klišé.        

Forenzničení – Největší překvapení. Režisérka Chloé Galibert-Laînéová v žánru desktop documentary zábavně i napínavě popisuje své osobní pátrání po nejrůznějších souvislostech působení amatérských detektivů, kteří se na sociální síti Reddit snaží odhalit na fotkách davu diváků člověka zodpovědného za atentát na bostonský maraton z roku 2013.    

Osobní život díry & Pět set plošin – Ondřej Vavrečka v nejlepší formě. Filozofické, vtipné a poetické vyprávění, které inspirovala kruhová výpusť nádrže Džbán, do níž kdysi před režisérovýma očima spadla kachna a… přežila. Jako předfilm nejnovější experiment Andrey Slovákové, inspirovaný filozofem Gillesem Deleuzem. 

Nahnutý člověk ­režisérů Marie-Violaine Brincardové a Oliviera Duryho získal Zvláštní uznání ve světové soutěžní sekci Opus Bonum. Pomalé, komponované obrazy francouzského venkova spojené se životem a předčasnou smrtí básníka Thierryho Metze a jeho poetickými (sebe)pozorováními…

Vpravo skuteční vyšetřovatelé teroristického útoku na bostonský maraton v roce 2013, vlevo jejich genderově korektní „fikcionalizace“ ve filmu <b><i>Den patriotů</i></b>. Jeden z vrcholů desktop dokumentu francouzské režisérky Chloé Galibert-Laînéové <b><i>Forenzničení</i></b>.