Jde o to vidět, že svět je spíše děravý než plný

Jde o změnu optiky. A tu jsme udělali písní. Protože hudba nás velice samozřejmým způsobem může přenést tam, kde jsme ještě nebyli. Naše tělo nasákne melodii a rytmizovaná slova promění naše vidění. Jde o to změnit svojí optiku tak, abychom svět neviděli jako součet věcí, nějakých substancí, které mezi sebou mají vztah, ale jako logický doplněk toho, co je. Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty. Svět potřebuje ty prázdné prostory, aby se měl kam hýbat, jak ukazuje materialismus setkání Louise Althussera, o kterém film pojednává. Protože vždycky víme, že něco není, že něco nejde, ale nejde o to bojovat proti tomu, ale s tím, jak říká francouzská teoložka Annick de Souzenelle, která nás provází filmem.

Jeden z možných počátků filmu Osobní život díry je tenhle. Před třemi lety byla hodně třeskutá zima. Zamrzl dokonce i Džbán, kam se chodím v létě koupat. Tak jsme se na to kluziště šli s literárním vědcem a tehdy čerstvým etnomuzikologem Ondřejem Skovajsou a s filmařkou Violettou Deffontaines podívat. Došli jsme na konec zamrzlé přehrady, kde je na hladině díra. Tam se voda ztrácí a pak za přehradou vytéká. Je to přepad. Došli jsme po ledu k tý díře. Strašně se nám všem líbila a řekli jsme si, že by bylo skvělý tam něco udělat. Tak jsem řekl: obíhejte kolem ní jako... elektrony! A oni obíhali, jeden elektron rychlejší a druhý pomalejší. A potom se setkají, což právě představuje to setkání podle Louise Althussera. A pak jsme byli promrzlí a šli do hospody. A Violette řekla: Tu bois comme un trou! Což znamená Piješ jako díra. Jakože hodně. Což teda není pravda, ale dobře. Měli jsme natočenou tu díru a já jsem jí na to řekl: Jasně, uděláme film o díře, on fera un film sur le trou! A pak jsem k tomu nakreslil na návštěvě v uměleckém rezidenčním centru v Českém Krumlově diagram. Co ta díra znamená, jak to propojit a tak. Chtěl jsem tou dírou prostrčit celý film a pak ho spojit, aby vznikla smyčka. Po té smyčce se pak pohybovat a tím se dívat na ten film. Původně mělo jít o filmový iniciační rituál.

Prostrčit dírou celý film

Celý ten film, vlastně stejně jako celý život, vnímám jako dobrodružství. Dobrodružství, které vzniká z toho, že nevím přesně, co se odehraje. Před kamerou. Film je namočen v živlu dokumentárnosti, i když je coby schéma předem rozvržen. Navíc je film natočen na 16mm filmovou surovinu a práce s filmem je také svého druhu dobrodružství. Dále ta dobrodružství o sebe křísnou tehdy, když se film stříhá. Děravost, mezerovitost lze nejlépe vyjádřit právě montáží. Protože pomocí montáže lze vyjádřit něco, co přímo není, něco, co nevidí kamera, ale může to vidět člověk. Právě ony mezery v hmotě, nepravděpodobné možnosti života, ta chybění, která jsou předpokladem plnosti. Nakonec je to dobrodružství završeno v srdcích těch, kteří se v kině vidí a slyší. A uslyšet a uvidět znamená nejenom vnímat, cítit, myslet a filozofovat, klást si otázky, ale také přijímat, smát se a nechat vše být.

Natáčení filmu bylo krásné dobrodružství. Naskočili jsme na první náhodný vlak, který jel, abychom prakticky demonstrovali to, o čem mluví Louis Althusser. Nebo abychom ukázali, jaká nová, revoluční společnost by mohla z otevřenosti časů vzniknout. Ušili jsme z pytlíků na odpadky pětimetrovou vlajku a protagonistka filmu Zarina Kodzaeva s ní coby Svoboda, kterou namaloval Eugène Delacroix, mávala. Ale ne ve Francii, ale u Kremlu. Anebo jsme se zúčastnili nepokojů v Paříži. E. D. by tleskal ručičkama. Nechali jsme na sebe házet kapsle s válečným slzným plynem, kterým při demonstracích stát křtí své občany. Za umožnění těchto a dalších krás dík Petře Virtanen, která získala podporu na vývoj filmu od finského fondu Avek, a producentce Alžbětě Janáčkové ze Silk Films. Starala se o film a skvěle napsala žádost na Státní fond kinematografie, který podpořil nejen tvorbu filmu, ale i jeho distribuci.

Kouzla a dobrodružství

Dobrodružství se odehrávala i při stříhání. V jednom záběru bliká blinkr auta. Zvuk pokračuje dál do pokoje, kde dědoušek schraňuje šišky. Sám už ani neví proč. Zapomněl to. Ten zvuk v pokoji plném šišek, které symbolizují zapomnění, pak zní jako tikající hodiny, které měří jeho hloubku. Anebo jsem v Paříži sledoval s kamerou jednoho demonstranta ve žluté vestě. A velice podobný člověk s vestou jde na záběru, který jsme natočili u Prahy v rámci rozhovoru o ekonomickém pojmu cena práce. Prostory se tak zcela organicky a zázračně propojily. A ještě třetí příklad. Byli jsme v Rumunsku a natáčeli jsme původní osídlení kolem lomu, kde probíhá těžba neuvěřitelně toxickým způsobem. A během střihu nám film ukázal, že to je vlastně záběr ráje Adama a Evy... Jsou to kouzla.

Tím dobrodružství filmu Osobní život díry nekončí. Stříhali jsme v rámci workshopu dok.incubator, během kterého jsme mohli prokonzultovat s nezaujatým i zaujatým publikem několik verzí filmu. Celá dramaturgie filmu je vlastně dobrodružstvím identifikace postav, míst, myšlenek, znaků a spojení, které mezi nimi panují. K filmu jsem také ušil kostýmy a vytvořil posvátné masky a obrazy, které v kontextu promítání vystavíme. Film distribuuje Klára Khine, která se podílela na Marienbad Film Festivalu a na distribuci snímku Bohdana Karáska Karel, já a ty. Má výborné nápady a je věcí nadšená. Navíc budeme film promítat společně s krátkým filmem Andrey Slovákové Pět set plošin, což je další dobrodružství, protože jsme na filmech nepracovali společně, jen je budeme spolu ukazovat. Některé projekce filmu budou ještě spojeny s diskuzemi s filozofy jako je například Petr Fischer, Pavel Barša a Ladislav Šerý. A taky tam budu já. Protože ten film je dialogický. Bez toho, že se do něj divák sám nezapojí, to nejde. Můj film vyvolává plno otázek různých druhů, proto budeme rádi, když je po projekci budeme moc sdílet, mluvit o nich, nebo o nich společně mlčet.