Film jako výtvarný objekt

Dílna o filmech Stanislava Hory z let 1980–2016

Pavouk (Stanislav Hora, 1987)

Tvorba Stanislava Hory spadá do oblasti výtvarného filmu. Ke kameře se původně dostal v 80. letech jako amatér, zároveň však student výtvarného oboru, nejprve střední školy a posléze oboru sochařství na VŠUP. Tato podvojnost vnáší do jeho tvorby na jedné straně ducha privátní amatérské praxe, na druhé straně jsou jeho filmy cenným příkladem adaptace filmového média výtvarníkem s vyústěním do řady pozoruhodných forem.

Hora často zdůrazňuje výtvarné kvality média filmu. Do filmu škrábe, přemalovává jej, narušuje, nebo doslova útočí na jeho povrch tak, jako by šlo o výtvarný materiál. Moment ataku a destrukce se týká nejen povrchu, ale i řady materiálů a objektů přítomných v obraze. V tomto se částečně přibližuje k filmům Pilaře, či Skaly ze 70. let, tím, co jej od nich odlišuje, je forma výtvarného happeningu, která je často důležitější, než samotný vizuální efekt. Jako by byl film nositelem stopy svého vlastního vzniku. Hora v tomto vychází ze sochařského zázemí, respektive ze zkušenosti práce s hmotou. Řada jeho filmů i přímo časosběrně zachycuje vznik sochařských objektů a obrazů, ať už jako forma dokumentace, nebo jde o díla specificky vytvořené pro účely filmu, anebo dokonce považuje film sám za sochařský objekt svého druhu.

V kontextu československého filmového prostředí jde o jednoho ze solitérů tvořících filmy, které  dnes považujeme za experimentální. V 80. letech se však tato tvorba odehrávala osamoceně, mimo kontexty filmové, nebo dokonce filmově-experimentální kultury i bez návaznost na další skupiny, komunity, či tvůrce. Tito autoři své filmy sami jako experimentální neoznačovali, spatřovali je spíše jako součást své výtvarné práce, nebo jak alternativu mimo proudy kultury oficiální. Horova práce se odvíjí paralelně s obdobím hudební Nové vlny 80. let. V četných případech využívá ve filmech aktuální dobové nahrávky, nebo jsou tyto dokonce inspirací ke vzniku filmů. Jeho filmy lze je vnímat jako přirozenou součást alternativní kultury konce 80. let, reflektující neo-avantgardní uvažování (např. Pablo De Sax), nebo inklinující k deníkové a osobní formě (např. Ivan Tatíček).

Babrae (Stanislav Hora, 1980)

Vazby na silnou amatérskou scénu 80. let lze v Horově filmech pozorovat i na používání jeho vlastního archivu z období před rokem 1980. Ač byl sám autorem amatérských, rodinných, nebo sportovních filmů, zařazuje je do filmových koláží, jako by šlo o nalezený materiál. Často tak inklinuje k privátní, téměř intimní poloze. V jeho filmech účinkují přátelé a spolužáci s vědomím, že záběry jsou určeny pro omezenou skupinu spřátelených diváků, nebo i pro samotné aktéry. Hora toto „obracení se ke známému publiku“, jinak typické v rodinných filmech, kombinuje s uměleckou dokumentací, nebo se stávají součástí spontánních happeningů (např. Dobře posazená figura, 1987). Další obdobnou polohu jsou dokumentární a deníkové záznamy z evropských měst na přelomu 80. a 90. let. Opět jde o tvar blízký cestovatelskému filmu, určený převážně omezené skupině diváků, avšak natáčený s konkrétním výtvarným záměrem.

V kontextu 80. let je ale nutné zdůraznit, že většina alternativních uměleckých projevů nemohla stejně do veřejného prostoru proniknout. Je pro ní typický spíše pohyb v jakési paralelní zóně, která nevytváří protipól, nebo dokonce cílený útok vůči společenskému zřízení, jako spíše souběžný prostor alternativní existence, což je i místo, kde bychom mohli lokalizovat Horovy filmy.

Životopisná poznámka

Stanislav Hora se narodil 1959 ve slovenské Snině, vyrůstal v Prostějově a v Praze. Vystudoval střední uměleckou průmyslovku v Uherském Hradišti a v letech 1980-86 VŠUP, obor sochařství. Již během studia na střední škole natáčel amatérské filmy na formátu Super-8, tvůrčím způsobem začal využívat filmový materiál v průběhu studia na VŠUP, především jako doplněk, nebo rozvinutí sochařské praxe. V letech 1980-1993 vytvořil asi 30 krátkých filmů, od roku 1992 na formátu 16mm. Jejich náměty vycházely z jeho aktuální sochařské tvorby, práci s filmem dále rozvíjel do podoby osobitého výtvarného happeningu, ve kterém film figuroval jako výtvarný materiál a záznamové médium akce. Jeho filmy byly promítány především v kontextu výstav a galerií (např. ÚLUV, výstava Česká alternativa; Ženské domovy; Galerie Makráč, a d.), ale i pražských klubů 80. a 90. let (Újezd; Delta), mimořádně v kinech (Kino Jas, Prostějov). Na konci 80. let příležitostně doprovázel projekcí koncerty skupiny Garáž.

Kurátor výběru, doprovodné texty a vedoucí projektu: Martin Blažíček (CAS FAMU)
Digitální rekonstrukce filmů: Lukáš Janičík, Emiliya Vereshchagina
Mastering zvuku: Sara Pinheiro

Filmy Stanislava Hory byly zrekonstruovány v Centru audiovizuálních studií FAMU na základě institucionální podpory na dlouhodobý koncepční rozvoj AMU.





výpis dalších článků rubriky:  Téma

6.20Hudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter Albrechtsen
6.20Odkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana Belešová
5.20Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje v následujícím textu vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea. Přehlídka představuje u nás dosud neznámé snímky, natočené v období od dvacátých let minulého století po současnost, a ukazuje fascinující cestu jihokorejského dokumentu, jehož nezávislost se začala psát až v roce 1988.Petr Kubica
5.20Muž, který předběhl svou dobuBankéř Albert Kahn vytvořil pod vlivem svého učitele, filozofa Henriho Bergsona, pozoruhodný soukromý archiv své doby. Pokusil se v něm posbírat co nejvíce filmů a fotografií svědčících o světě, v němž žil. Jeho Archiv planety, jak svou sbírku nazval, pokrývá období od první světové války do roku 1932 a zachycuje tak paměť tehdejšího světa. Výběr ze snímků z Kahnova archivu uvede online ve zvláštní sekci letošní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.David Čeněk
4.20„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Letošní, čtyřiadvacátý ročník MFDF Ji.hlava se zaměří mimo jiné na polské experimentální filmy sedmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej. Jak vypadal manifest tohoto hnutí a co svou formou tyto filmy předznamenaly?Tereza Turzíková
3.20Politika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin Mišúr
2.20Není jeden feminismusZamyšlení nad dokumentaristkami inspirované knihou Barbory Baronové Ženy o ženách.Martin Šrajer
1.20Jak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila Boháčková
5.19Zachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila Boháčková
F5.19Válka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis Prášil

starší články

F4.17DOK.REVUE
28. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.