Filip Remunda. Dokument je jako nůžky na plech

Skutečně přála hlavní postava dokumentu Vitalij štěstí a dobro všem, nebo to byla v jeho podání jen fráze?

Myslím, že v hloubi duše si to přál. Jednak byl idealista, jednak vyrůstal obklopen propagandou. To se propisuje do jazyka i myšlení. Fráze pak tanou na mysli automaticky. Když se člověk v takovém prostředí rozkoukává, působí to legračně. Pak přichází fáze zděšení, nakonec jistá neúčast, okoralost. Jednou jsme nedávali pozor a včas neutekli od skupiny opilých moskevských účetních na služební cestě. Vmžiku nás osočili z toho, že jsme je zradili, protože jsme vlezli do NATO a Jevrosajůzu, a mrskli mi telefonem o zeď. Přitom opakovali, že to s námi vždycky mysleli dobře.

Vitalij byl jiný. A taky nepil. Věřil bych mu, že si přál, aby v jeho zemi bylo víc životního štěstí. Sám byl kvůli tomu trnem v oku místním zastupitelům – často se na ně obracel se stížnostmi. Vše dokumentoval kamerou, kterou měl připnutou ke kšiltu své bejzbolky. Videa posílal na ruskou sociální síť a dožadoval se nápravy. Mou oblíbenou scénu jsme umístili doprostřed filmu. Vitalij v ní s dětskou radostí vybíhá z paneláku jen v plavkách a blbne v dešti. Projíždějící řidiči se mu smějí. Jedno auto se ale zasekne v zatopené ulici. Vitalij řidiči pomáhá a vše si natáčí – požádá dokonce o pomoc přihlížející děti. Nejprve otevře dveře, a do auta tak pustí vodu z ulice. Pak řidiče vytlačí na suchou část silnice, bere kameru do rukou a nadává na místní politiky a úředníky: „Tohle je hlavní ulice! Naše čtvrť je součástí Novosibirsku – obraťte na tuhle rozbitou kanalizaci svou pozornost!“ Zlobí se a nakonec volá: „Štěstí a dobro všem!“ Se střihačkou Táňou jsme se během práce na té scéně smáli – a z té radosti nás napadlo, že film by se tak vlastně měl jmenovat.

Název odráží disonanci mezi tím, o čem Vitalij sní, a tím, co skutečně žije.

„Karel Vachek nás učil, abychom realitu obraceli naruby, jako vydělanou králičí kůži.“

Na jedné debatě jste říkal, že jste hledal zástupce běžných ruských občanů, ale Vitalij nepatřil do mlčící většiny, naopak se vymezoval. Proč tedy právě on?

Protože jsem v něm viděl člověka, který vždy říká přesně to, co si myslí. Neříká to, co se od něj v daný okamžik očekává, ani to, k čemu je nucen zákony nebo úřady. Vyjadřoval se svobodně a upřímně. Svět vnímal s dětskou ryzostí, což ho často i ohrožovalo – měl kvůli tomu opletačky s policajty. Úředníkům byl schopný do telefonu citovat ruskou ústavu a některé zákony si vykládal doslovně. Putin v jednom projevu řekl, že každý občan má právo na bydlení, proto se k němu Vitalij nezdráhal obrátit v jednom ze svých videí, v němž kritizuje systém překupování bytů, šmelinu a kapitalismus obecně. Nabádá hlavu státu, aby mu přidělila parcelu, na níž – jak sám zdůrazňoval – by jako stavař mohl postavit důstojné bydlení vlastníma rukama.

Vybral jsem si ho taky proto, že sice vždy vystupoval jako ruský patriot, ale zároveň vším, co dělal, odkrýval pohled pod slupku propagandy a potěmkinovské fasády. Skrze něj jsme mohli nahlédnout, jak vypadá opravdový život – a v jakých podmínkách žijí miliony lidí jako Vitalij daleko za Moskvou.

Vitalij žil na hranici chudoby. Netrápilo vás etické dilema, co všechno točit? 

Nemám žádný etický problém zobrazovat, že většina lidí na planetě Zemi žije v chudobě, zatímco jiná část obyvatel žije v komfortu a na ty méně šťastné kašle. Naopak – myslím si, že je důležité o tom mluvit. Na sociální nespravedlnost je potřeba upozorňovat. To byl jeden z mála průsečíků, ve kterých jsem s Vitalijem souzněl. Naopak v žádném případě jsem se nedokázal naladit na jeho obdiv k autoritám – ať už k ruskému vůdci, nebo ke korejským Kimům. V tomto ohledu jsem se pokusil Vitalijovo volání po sociální rovnosti zakomponovat do příběhu, který může být inspirativní i pro nás v Evropě. Za dveřmi máme vyloučené skupiny obyvatel, kterých si nikdo nevšímá, nebo s nimi nedokáže mluvit jazykem, kterému by rozuměli. Naši spoluobčané se tak stávají snadnou obětí populistických stran, které jsou vynášeny do parlamentu, aby nakonec znepříjemňovaly život všem.

Právě proto mi přišlo důležité ukázat, kam to všechno může vést – byť je to v případě Vitalije zesílené jeho extrémní povahou, mrazivou krajinou a drsným politickým klimatem v Rusku. Důležité je zamýšlet se nad tím, kam může vést radikalizace a populismus ať už v Rusku, Evropě, nebo Trumpově Americe.

Co dělá kromě Vitalijovy přímočarosti dokument působivým, je kamera Jakuba Halouska, respektive snímání sibiřské krajiny ptačí perspektivou, která kontrastuje se stísněností Vitalijova bytu. Jak jste nad tím uvažovali?

Jakub Halousek je mimo jiné vynikající experimentální filmař a fotograf. Ještě před FAMU vystudoval střední fotografickou školu, kamarádí se se surrealisty, vede animační studio – a tím víc vnímá svět prostřednictvím obrazu. Zároveň si z něj s Michalem Gáborem, s nímž jsme celá ta léta jezdili do Ruska, děláme legraci, že je štábní básník – protože si neustále hraje se slovy a mění významy vět. V tom si velice dobře rozumíme. Karel Vachek nás učil, abychom realitu obraceli naruby, jako vydělanou králičí kůži. Když jsme se bavili o obrazové koncepci, rozhodli jsme se pro širokoúhlý formát Cinemascope. Chtěli jsme krajinu, pro nás tak vzdálenou a sevřenou v ledu a sněhu, přenést divákům a zprostředkovat zážitek až fyzickým způsobem – aby divákovi běhal mráz po zádech a dokázal spoluprožít Vitalijovy sportovní výkony, které do určité míry nemají obdoby. A stísněné interiéry jsou v Rusku běžné. Zpívá o nich i legendární Viktor Coj: „Narodili jsme se v těsných bytech nových sídlišť.“

Vitalij ve svém dalším vlogu, který jsme střihli hned na začátek filmu, říká, že dům má být prostředkem, který chrání člověka před deštěm – ne místem, kde se vystavuje množství gaučů, drahého nábytku a počítají se metry čtvereční. Svůj malý „sovětský byt“ vnímal jako bunkr, který mu pomáhá přežít sibiřské mrazy. Jeho skutečný život se ale odehrával venku: v přírodě, kterou obdivoval, personifikoval. Na Altaji si povídal s řekou a horami.

„Víc než jako snílka jsem Vitalije vnímal jako naivního revolucionáře.“

K tomu mě napadá, jestli snímání krajiny ptačí perspektivou nefunguje jako metafora Vitalijovy snílkovské povahy, kterou uzemňuje nebo stísňuje právě tvrdá realita dole.

Z ptačí perspektivy – tedy z dronu – jsou ve filmu pouze tři záběry těsně před koncem. Většinu jsme natočili ze stativu. Pravda, v montáži jsme často stříhali z velkého detailu na velký celek, odtud možná ten pocit. Spíš jsme ale chtěli pracovat s rovinou vnímání významu jednotlivce v ruské společnosti – a tomu nejlépe odpovídá ta černá tečka na zasněžené pláni. Víc než jako snílka jsem Vitalije vnímal jako naivního revolucionáře. Sám často říkal, že čeká na výstřel z Aurory. Že se rád zúčastní revoluce, která nutně musí přijít, protože lidé žijí tak špatně, že to nemohou dlouho snášet. Čekal – jak jej učil Lenin – na „revoluční situaci“ a byl připravený jít na barikádu bojovat za pravdu. Jeho rozhled však formovaly omezené informace o okolním světě, což je pro Rusko typické. Vitalij se držel levicových pozic a odkazu Lenina, přivíral ale oči nad stalinským terorem a nad množstvím a mírou násilí, které ho od dětství formovaly.

V jedné scéně mu matka vysvětluje, že k jeho příklonu k bojovým sportům a neotesanosti sama přispěla tím, že ho špatně vychovala. V momentě, kdy o tom spontánně začala mluvit, jsem si uvědomil, že jsme asi právě našli klíč k našemu filmu. Mluvila o knížce, kterou kdysi četla – a ve které nějaký akademik doporučoval, jak správně vychovat sovětského člověka. Dozvěděli jsme se, že se s ním rodiče nikdy nemazlili, že se matka styděla Vitalije pusinkovat v kočárku na veřejnosti. Výsledek toho všeho byl, že člověk, který hlásal „Štěstí a dobro všem“, neměl daleko k násilí.

Vitalij vyzdvihuje Putina, Rusko považuje za svobodnou zemi a naopak pohrdá ,,zkaženým Západem“. Nedošlo mezi vámi někdy ke konfrontaci, třeba i mimo kameru? Například během scény na mostě Borise Němcova?

Observační modus jsme narušit nechtěli, ale samozřejmě v tak vypjaté situaci, navíc na místě, kde byl zastřelen Boris Němcov, v okamžiku, kdy se Vitalij začal chovat hrubě k aktivistům, kteří na mostě drží hlídky u Němcovova pomníčku, to Michal Gábor nevydržel, zabořil mikrofonní tyč do země a druhou rukou Vitalije odstrkoval. Došlo tak k nevyhnutelné potyčce mezi naším štábem a Vitalijem, protože jsme se stali součástí situace, v níž jsme se děsně styděli. Tohle je pro nás asi eticky nejproblematičtější scéna celého filmu.Ty statečné lidi, kteří se na mostě rozhodli pro své přesvědčení riskovat zatčení a fyzické útoky, nehledě na svůj pokročilý věk, samozřejmě obdivujeme.

Před natáčením jsme s Vitalijem vše probrali, slíbil nám, že se akce SERBu odehraje pouze v rétorické rovině. Skončilo to strkanicí a byl to asi jediný moment, kdy jsme do situace takhle napřímo zasahovali.

Naším cílem nebylo se s protagonistou hádat, šli jsme na to jinak než v některých mých starších filmech. Chtěli jsme si to takzvaně vysedět a přinést svědectví o tom, jak Vitalij a lidé z jeho okolí uvažují, bez intervence zvnějšku. Možná proto trvalo natáčení tak dlouho, na některé situace jsme si museli počkat. Bylo nutné také porozumět mizanscéně a natáčení adaptovat v čase. Měli jsme dost těžkou kameru, navíc přikovanou ke stativu. Scéna na mostě byla jedna z prvních, kdy jsme ji vzali do ruky.

K přibližování docházelo postupně a často dost náhodou. Například zmiňovaná scéna s maminkou, v níž se doznává, že Vitalije špatně vychovala, vznikla zcela bez přípravy – a tak se nakonec z pití čaje v kuchyni stala klíčová scéna. Také jsme se během let dobrali toho, čemu se v dramaturgii říká psychologický vývoj postavy. Vitalij začal některé své postoje měnit a hádat se o ně s maminkou.

Po ruské invazi na Ukrajinu se ve Vitalijovi evidetně něco zlomilo. Jak to změnilo vaše natáčení?

Vitalij se postupně měnil. Byl čím dál naštvanější, frustrovanější a upřímnější než dřív. V rámci své radikalizace byl odhodlán vyjadřovat se mnohem silněji protirežimně na sociálních sítích. Volal po revoluci a změně režimu. Uvědomoval si, že žije ve lži, kdy politici v „televizoru“ říkají jedno, ale fakticky dělají něco úplně jiného.

O této všudypřítomné lži se hádal s maminkou, která byla typickým produktem sovětského vzdělávacího systému. Chvílemi to vypadalo, jako by se narodila rovnou v pionýrské uniformě – myšlenky pionýra a komsomolu v ní stále rezonovaly, i v jejím současném komunistickém přesvědčení, které ovšem nebylo promyšlené a prožité jako u Vitalije. U ní bylo patrné, že opakuje to, co jí odmalička vštěpovali – a co jí dodnes vštěpují. Vitalij se tedy hádal s mámou, ale vypadalo to, jako by se hádal s televizí – protože jeho matka přesně reprodukovala Solovjovovy fráze, jehož diskusní pořady hltala a milovala. Vitalij se tomu smál a říkal jí, ať tomu nevěří, že „v bedně“ přece všichni lžou.

Dokumenty z vaší produkční společnosti Hypermarket Film, kterou jste s Vítem Klusákem založili, často zkoumají společenskou frustraci, ať jde o Velké nic, Svědky Putinovy nebo právě Štěstí a dobro všem. Jak se liší frustrace v Česku a Rusku?

Kulisa drsného Ruska od toho odvádí pozornost, ale dá se v tom najít paralela. Jako dokumentarista hodně jezdím po republice, natáčím v různých koutech a mluvím s lidmi, kteří mají co říct a často mají pocit, že je nikdo neposlouchá. V jejich příbězích nacházím podobnost se situací, kterou prožíval Vitalij. Taky měl svoje názory, taky chtěl být slyšet, ale připadal si, že ho nikdo nebere vážně. Třeba u nás jsem často točil s lidmi, co dříve volili ČSSD nebo ODS – dvě strany, co se roky střídaly u vlády. A hodně těchhle voličů bylo zklamaných. Měli pocit, že politici úplně ignorovali problémy, který se jich opravdu týkají – jako je třeba drahé bydlení nebo fakt, že si nemůžou dovolit zaplatit energie. Mluvil jsem i se streetworkery, co pracujou v těch nejchudších čtvrtích. I oni říkali, že politici o jejich zkušenosti vůbec nestojí.

Politici si přitom často myslí, že dělají dobrou práci a že to pochopíme, když líp vysvětlí, co dělají. A tak objíždějí republiku a „vysvětlujou“. Jenže mezitím narůstá frustrace. A právě z ní pak vyrůstají antisystémové strany. 

Když jsem před lety točil film Bratři Okamurovi, potkal jsem lidi, kteří ve svém volném čase zadarmo rozdávali letáky SPD. Dělali to, protože měli pocit, že je klasická politika léta přehlížela – a že už těm stranám prostě nemůžou věřit. A když si tohle všechno porovnám s tím, jak přemýšlel Vitalij, vidím v tom dost podobností. Zatím máme velkou výhodu: u nás pořád existují svobodná média a soutěž politických stran. Ale všímejme si, že se vynořují nebezpečné tendence: volání po stahování politických pořadů, návrhy na sloučení České televize a Českého rozhlasu, snahy hledat cesty, jak média „zkrotit“.

„Od filmu očekávám, že bude příležitostí, jak sebou nechat zatřást.“

Co pro tebe po více než dvacetiletém působení v oblasti filmové tvorby samotný dokument znamená? Změnil se nějak tvůj pohled na něj?

Pro mě je dokument příležitostí k tomu, aby zprostředkoval setkání, rozhovor nebo klidně i výměnu názorů skrze spor – mezi jednotlivci či skupinami, které k sobě mají apriori daleko. Nabízí prostor pro průnik světů, dovoluje být na obou stranách hranice zároveň. Může přibližovat různá východiska i pohledy. Dokument je jako nůžky na plech – umí přestřihnout plot a umožnit lidem, aby se navštívili a poznali. Protože dokud se neznají, zcela archetypálně se navzájem obávají. V naší DNA je zakódované, že když se objeví něco neznámého, měli bychom být ostražití – abychom nesnědli něco, co nás může otrávit. Dokument má sílu vytvářet příčné spoje. To ale neznamená, že by měl být idylický nebo uhlazený. Naopak – je to výbušné médium. Má provokovat, rozhýbat nás. Právě proto dokumenty z Hypermarket Filmu nebývají označované jako melodramatické limonády. Od filmu očekávám, že bude příležitostí, jak sebou nechat zatřást. Jak začít promýšlet status quo z jiných úhlů – na základě rozšířeného vědomí, na základě nabídnuté ruky, kterou film představuje.

Je to pár dní, co Český rozhlas odvysílal dokument tvé manželky, rovněž úspěšně dokumentaristky Ivony Remundové Rychlá a neklidná o jejím boji s ADHD. Jak ses cítil v roli aktéra?

Byl jsem participujícím spolurežisérem. Náš radiodokument je ale především zásluhou Ivony. Byla to ona, kdo se rozhodl sdílet svůj příběh – otevřeně, se vší zranitelností. A právě ve fázi střihu odvedla kolosální práci. Společně s Marií Bláhovcovou navíc napsaly i úvodní píseň. Z naší společné tvorby mám radost. Co se známe, vedeme rozhovory o světě v souvislostech. Před lety jsme spolu vymysleli dva fiktivní krátké dokumenty: jeden o tom, jak štáb botswanské televize přijíždí v safari jeepu do Česka natočit reportáž o chudobě, a druhý o bangladéšské televizi, která vyráží do Prostějova zkoumat, proč jsme nechali padnout slavnou textilní továrnu. Během týdne jsme nabrali 100 000 diváků na YouTube – a pak jsme šli s pravdou ven… V době pandemie jsme otočili kameru na sebe a natočili dokument Slepice, virus a my. A když Ivona přišla s novým objevem – diagnózou ADHD, kterou u sebe zjistila až v dospělosti –, všiml jsem si jejího zápalu a navrhl, že bychom proces hledání léčby a nejvhodnějších terapeutických cest měli dokumentovat.

Ivona má za sebou dva oceňované audiodokumenty – za jeden z nich, Příští stanice Hlavák, získala cenu Prix Bohemia Radio –, takže pro ni bylo přirozené vzít mikrofon a začít nahrávat. A tak jsme se pustili do práce na podcastové sérii, kterou Ivona pojmenovala Klid v hlavě. Prvním veřejným výstupem byl právě tento audiodokument. Místy jde o velmi intimní výpověď, která nabízí sdílení, porozumění a naději těm, kdo procházejí podobnou zkušeností. Na to všechno by měl navázat celovečerní dokumentární film, který s Ivonou právě vyvíjíme – v Česku i v zahraničí. Film má za cíl přinést hlubší úvahu o tom, jak fungují typické a divergentní mozky a jak hledat cestu k plnohodnotnému a smysluplnému životu, bez ohledu na to, jak odlišně zpracováváme svět.