Festivalová minuta

den páty, Claire Atherton


Dopředu nevím, co hledám. Zjistím to až v průběhu práce.

Reportáž ze střihové masterclass Clair Athertonové

Její střihačská pracovní metoda se plně projevila i při samotném vedení masterclass. Dopředu nemá naplánovaný výsledek a teprve v průběhu práce nalezne směr, kterým se má vydat. Řeč je samozřejmě o Claire Athertonové, dvorní střihačce režisérky Chantal Akermanové, jejíž práci bylo možné na festivalu obdivovat na projekci filmu No Home Movie. Nejen o tomto filmu a o tvůrčí spolupráci s Akermanovou se vedla řeč během více než dvouhodinové lekce, respektive diskuze mezi Claire a publikem.

V sále Edison v kině Dukla se sešlo velké množství filmových profesionálů, kteří mířili svými dotazy čím dál více na konkrétní střihačské problémy a jejich řešení. Claire se snažila především předat zkušenost, že hledat rychlá řešení není u střihu filmu dobrý nápad. Pracuje ráda pomalu a proto když vytvoří základní kostru filmu, už ji příliš nemění. Zároveň se ovšem nedrží nutně scénáře, takže jí nečiní problémy přecházení mezi hranou a dokumentární tvorbou, neboť u té většinou scénáře tak propracované nebývají.

Pár rad pro střihače na závěr?

  1. Nesnažte se příliš ospravedlňovat každý svůj krok a klást si moc otázek. Zabíjí to kreativitu.
  2. Stejně tak při prvotním procházení materiálu se nevypatí dělat si příliš mnoho škatulek, do kterých materiál třídíte. Zavíráte si tím potencionální možnosti a svobodu následné práce se střihem.
  3. Nezapomínejte na důležitost zvuku, sama Claire se jím často nechá i vést.
  4. Pokud použijete pro scénu hudbu, pak dbejte na to, aby doplňovala chybějící substance filmu, aby raději podporovala dramatičnost scény, než aby tlačila na city.
  5. Střih není vyhazování nadbytečných záběrů (cutting), ale naopak postupné budování scén a celého filmu (editing).
  6. Intuice a pocit je při práci důležitější, než dodržování jakýchkoliv pravidel.


Vítězslav Chovanec




F5.16DOK.REVUE
30. 10. 2016


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.