Dunaj vědomí

Jak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě.

Původní formace kapely Dunaj z počátku devadesátých let

Příběh kapely Dunaj je pro mě osobní. Začalo to podvědomě někdy v roce 1989. Tehdy jsem coby třináctiletý puberťák obden chodil do prodejny Supraphonu v Kroměříži a obtěžoval s otázkou, kdy už budou mít LP Dunaj & Bittová, které právě vyšlo. Tohle elpíčko mám ve sbírce pochopitelně dodnes. Setkání s jejich hudbou pro mě ve své době mělo iniciační rozměr. Její neotřelost a tajemný svět, dotýkající se něčeho uvnitř, mě uchvátily a nasměrovaly. 

V roce 1995 jsem díky shodě náhod pár dní pobýval na „soustředění“ kapely Dunaj ve vsi Vratěnín, bylo to v období před vydáním jejich desky „Pustit musíš“. V tomto post adolescentním věku šlo o setkání s „bohy“ na úrovni splněného snu. A to i přesto, že členové Dunaje kohokoliv z partičky, se kterou jsem tehdy ve Vratěníně pobýval, sotva zaregistrovali. Zpěvák Jiří Kolšovský byl nerudný, s nikým z nás se nehodlal bavit. Jakmile však začal hrát a svým nezaměnitelným způsobem zpívat, jako by se proměnil v nějakou bytost z jiného světa. Fascinovalo mě, jak sedí u stolu, vystřihuje písmenka z novin a skládá z nich neexistující zvukomalebná slova pro „dunajské“ Ouvertury. Od rána při tom popíjel lahváče, což ho v kombinaci se silnou melancholií nakonec o pár let později zabilo. Každopádně už tehdy se v mém podvědomí mihla myšlenka, že by bylo skvělé to dokumentovat. 

Někdy kolem roku 1996 jsem poznal Lenku Zogatovou, zásadní postavu nejen pro Dunaj, ale i celou brněnskou alternativní scénu. Zogatka, jak jí všichni přezdívali, byla dlouholetou manažerkou Dunaje, stejně jako mnoha dalších kapel a aktivit. Po rozpadu Dunaje každý z muzikantů pokračoval ve svém originálním hudebním vývoji. Všichni se od té doby stali uznávanými osobnostmi československé alternativní hudby a realizovali řadu vynikajících hudebních počinů. Někteří, jako Iva Bittová, dosáhli mezinárodního renomé, ostatní pokračovali v řadě kapel, ale i sólových projektů. Nebo vykročili zcela jiným hudebním směrem, jako například Pavel Koudelka, který řadu let bubnoval s Mňágou a Žďorp.

Kolem roku 2010 Lenka začala uvažovat o natočení filmu o Dunaji. Díky ní, a zpočátku hlavně pro ni, jsem začal natáčet krátké dokumenty, mimo jiné i s Vladimírem Václavkem. Před svou smrtí v roce 2014 mi svůj námět na tento film pomyslně věnovala s přáním, abych se ujal tvorby filmu.

V roce 2018 se kapela Dunaj dala po mnoha letech znovu dohromady

Intuitivně jsem od začátku tušil, že pokud do toho půjdu, neměl by to být publicistický dokument s mluvícími hlavami, informující o historii kapely, prostříhaný hromadou archivů. Jaký by ale měl být? Co bych měl filmem o této kapele vlastně sdělit? Co je dnes spojuje a rozděluje? Kde je zdroj jejich inspirace? Proč setkání s jejich hudbou mnoha lidem nějak změnilo život, podobně jako mně? Je možné navázat tam, kde se před dvaceti lety skončilo? Bude to dnes někoho zajímat? Jasné mi bylo jen to, že v případě této party bude třeba dostat se blíže a hlouběji. Jejich příběh je totiž ponorný.

Díky poměrně častému kontaktu s Václavkem se mi podařilo zachytit moment, rozpomenutí na někdejší společnou ideu kapely, proplout řekou Dunaj od pramene po deltu. Na mou výzvu a za účelem natočení celého setkání Václavek navrhl bývalým členům u příležitosti výročí dvaceti let od úmrtí Kolšovského obnovení Dunaje pro jediné vystoupení na festivalu Banát 2018. Festival se koná v české vesnici Eibenthal v Rumunsku, na dohled od řeky Dunaj. Dohodli jsme se na spolupráci při realizaci společné idey doplout na koncert vlnami Dunaje. Tou dobou jsme získali první prostředky na realizaci natáčení. Informaci o plavbě jsme zveřejnili a uspořádali úspěšnou crowdfundingovou sbírku na podporu našeho záměru. Dunaj byl následně pozván do pořadu České televize Kultura+. Vladimír v připravované situaci vycítil možnost ocitnout se s někdejšími spoluhráči doslova na jedné lodi. Na počátku mu šlo o možnost přinést skrze setkání nový pohled na staré události. Předpokládal, že nabyté zkušenosti a vyzrálost umožní zkoušet na koncert bez animozit z období rozpadu kapely. Ze stejného důvodu pozval i Pavla Fajta, přestože od roku 1992 nebyl jejím členem.  

Plavba nakonec proběhla na palubě poněkud omšelé dosluhující jachty, patřící bossovi místního jachtklubu. Plulo se pouze po rumunském úseku Dunaje. Ačkoliv bylo během dne nesnesitelné vedro, na cestě se vyskytly problémy s nefungující lodí a bylo skoro nemožné dohodnout se s totálně chaotickou posádkou na jakémkoliv harmonogramu dne, muzikanti vše snášeli se stoickým klidem. Možná k tomu přispělo i setkání s „Duchem Dunaje“ během šamanského bubnování – rituálu, k němuž Vladimír pozval spoluhráče a konfrontoval je se svým vnímáním světa. Koncert na festivalu Banát vyvolal silné emoce všech zúčastněných i diváků a radostně završil dunajské putování.

Kapela Dunaj v devadesátých letech. Záběr z chystaného dokumentu Dunaj vědomí.

O dvacet let starší pánové se setkali, aby poznali, že už nic nemusejí. Že už jen chtějí nechat opět rozkvést něco výjimečného, co způsobuje především jejich vzájemná sestava. Teprve zapadnutí všech originálních dílků znovu vytváří něco podmanivě působivého. Díky našemu natáčení se odehrálo něco, co nebylo možné na začátku očekávat. Kapela Dunaj se pod vlivem společně stráveného, z každodennosti vytrženého času, vrátila na scénu a začala koncertovat. 

Kapela v průběhu ledna 2019 absolvovala koncertní šňůru s vyprodanými sály. Byl jsem osloven Českou televizí, abych režíroval záznam koncertu na brněnské Flédě, symbolizujícího návrat k domácímu publiku. Předtím jsme natočili společné zkoušení kapel TataBojs a Dunaj. TataBojsové vysmekli Dunaji poklonu pozváním na svůj výroční koncert v Sono Centru. Společně zahráli několik dunajských songů v překvapivé symbióze. Mimo obdobné hudební zážitky poznáváme jednotlivé postavy i v nehudební rovině jejich běžných životních situací. 

Nyní se snažíme zjistit, kam nově sílící proud Dunaje plyne. Budeme při jejich cestě do Černého lesa v Německu, kde sídlí hudební studio Wolkmara Miedtkeho. Ten nahrával Dunaj v devadesátých letech a nedávno objevil analogové pásy s nevydanými skladbami z alba IV. Nedaleko jeho nekonformního studia se nachází pramen řeky Dunaj. Návštěvou pramene pokračuje metaforická pouť kapely proti i po proudu času. Kruh se uzavírá. Hudební a lidský stroj Dunaje znovu pracuje na plné obrátky, přestože jeden díl bude navždy scházet. Sledujeme, zda se jeho nová podoba i jiný typ energie protnou znovu s duchem dnešní doby.
 


Režie, scénář: David Butula
Producent: Jan Hubáček GNOMON Production, s. r. o.
Kreativní producent České televize: Dušan Mulíček
Dramaturg České televize: Martin Polák
Kamera: Stanislav Adam, Petr Vejslík
Zvuk: Jiří Kubík, Ondřej Gášek, Ladislav Mirvald
Dramaturgie: Jan Gogola ml.
Střih: Hana Dvořáčková





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueVěčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.Jan Gogola ml.

starší články

1.19DOK.REVUE
08. 04. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.