Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Dům vědy: Muzeum falešných faktůDům vědy: Muzeum falešných faktů

Scénář, Speciál MFDF Ji.hlava

Dům vědy: Muzeum falešných faktů

6. 11. 2021 / AUTOŘI: Kathy Geritzová, Lynne Sachsová

Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě letos ve své online verzi uvádí i starší experimentální snímek sanfranciské filmařky Lynne Sachsové s názvem Dům vědy: Muzeum falešných faktů. Se svým novým snímkem Maya ve 24 soutěžila Sachsová v letošní festivalové sekci Fascinace. Níže přinášíme režisérčin úvod k filmu Dům vědy a scénář snímku, které vyšly v českém překladu v časopise Film a doba v roce 1992/2 . 

Ve filmu Dům vědy: muzeum falešných faktů (House of Science: a Museum of False Facts) je jako leitmotiv konstruován obraz ženy a jejího myšlení. Autorka se domnívá, že dichotomie těla a ducha, pro západní myšlení tak charakteristická, staví ženy do velmi obtížného postavení. Pohybují se po prostorách, které titul filmu implikuje (jsou jimi dům, věda, muzeum a další soukromé či veřejné prostory v jejich idealizované podobě), aniž by dokázaly kteroukoliv z těchto dimenzí bytostně „zabydlet“. Film se zabývá obrazem a pojmem feminity, jak ji dokáží zachytit a vyjádřit osobní reminiscence, privátní amatérský film i inscenace a excerpta z nalezených filmových a zvukových záznamů.

Za pomoci kopírky, nepříliš kvalitního přístroje, který je schopen pořizovat „otisky“ z původního filmového materiálu, se pokouším zkoumat vnitřní realitu záběrů, pořízených před mnoha a mnoha lety. Dekonstruuji tak ryze filmovou realitu, která se mi jeví jako znepokojivá, humorná anebo prostě vizuálně provokativní. Kompozice jediného filmového okénka tak představuje živnou půdu, na níž mohu kultivovat nové obrazy a koláže. V první scéně Domu vědy se tak například vydávám na cestu proti proudu času, do vědecké laboratoře padesátých let, kde lékař v Mém plášti umísťuje mladou ženu do zasklené kabiny velikosti dospělého člověka. Vytržením této scény z původního kontextu se snažím sdělit cosi metaforicky hlubšího o vztahu mezi mužem v lékařské uniformě a bezmocnou pacientkou. Film je plný takových nových aranžmá starých reklamních a dokumentárních filmů. V přímém kontrastu k využití archivních materiálů a jejich historické validitě, transformuji čas, prostor, obraz a zvuk původních materiálů do formy, kterou kritici nazývají „postmodernistická“ koláž.

Později dokonce vstupuji na ještě posvátnější půdu tím, že na kopírce pořizuji reprint amatérské Superosmičky, na níž si moje sestra hraje na pláži na Floridě. Jsou jí sotva tři roky a už má na sobě dvoudílné bikini, zakrývající budoucí prsa. Oblast zakázané sexuality je mými rodiči a společností, k níž jsme patřily, anticipována neobyčejně brzy.

Ručně psané deníkové záznamy, jimiž je film prostoupen, vyvolávají vjem umělé dělící čáry, ať už se týkají sexuálních a ryze funkčních pohledů nebo „těla těla“ a „těla mysli“. Protože myšlenkový potenciál vědeckého paradigmatu vlastně respektuji, ráda bych ke zmíněnému domu vědy připojila ještě dům poezie, v němž by se ženská identita nemohla rozvíjet bez ohledu na přítomnost patriarchálních konstrukcí.

Kathy Geritzová a Lynne Sachsová

---

Dům vědy: Muzeum falešných faktů

Scénář

 

Leitmotiv 1. Žlutohnědý tón. Dokumentární sekvence. V pří­tomnosti experimentátora v bí­lém plášti vstupuje žena do za­sklené kabiny. Vně je umístěn model domu, na němž muž de­monstruje požár. Střecha modelu je stržena výbuchem.

HLAS, KTERÝ SE PROLNE:

Poprvé jsem se s ním setkala, když jsem byla v křesle. Už je vám to jasné? Vždycky, když vás dají do křesla a zapnou řemeny, tak on vejde dovnitř. Za prvé, není to právě nejvhodnější způ­sob, jak se představit. Za druhé, možná že to tak nemyslel, ale nijak se nesnažil být... hmmm… mluvit laskavě či vřele. Bylo to jen velmi rychlé vyšetření. Byla jsem stále v křesle a byla jsem těhotná. Řekl: „Chcete se na něco zeptat?“, a ruku už měl na klice. Samozřejmě, že jsem řekla: „Ne“. Měla jsem přitom na jazyku milión otázek. Nemohu ani říct, jak byl vysoký. Ležela jsem přitom v křesle. Vždycky se mi zdálo, že je to malý, studený muž v brýlích, ale možná, že vypadal úplně jinak.

Úvodní titulek

Leitmotiv 2. Profil ženy. Negativ, žlutohnědý tón.

 

Leitmotiv 3. Dívka na písku sní­maná v diagonále. Jak se otáčí, zanechává její tělo v měkkém podkladu stopy. Zpracováno ve dvou barevných tóninách. Nejpr­ve jako otisk, rozlišený jen ve svých konturách.

HLASY Z PORODNÍHO SÁ­LU:

Doktor: To se mi líbí, doopravdy. Je to výborné, když se o sebe dokážete postarat sama.
Žena: Ano.
Doktor: Aspoň se kolem vás ne­bude nikdo motat. Tak je to správné.
Žena: Viděli jste hlavičku?
Ošetřovatelka: Je plná vlasů.
Žena: Jaké barvy?
Ošetřovatelka: Černé.
Doktor: Jsou to tmavé vlasy. Ted' se nám ukáže a pak se zase scho­vá. A tak to půjde pořád dokola, až se hlava dostane tak daleko, aby zůstala venku.
Žena: Ano.
Doktor: Říkáme tomu koruna. Za dalších dvacet minut už snad bude dítě na světě.
Žena: Víte, je to dost nepřiroze­né, že slabé ženy musí tak strašně tlačit.
Doktor: Taky si to často myslím.

Záběry stále více roztřeseného horizontu

Leitmotiv 1. Modrý tón. Identický titulek. Modré písmo na černém pozadí

Žena: (heká...)
Doktor: Ano, je to chlapec. 
Žena: Je v pořádku?
Doktor: Jistě, ano.
Žena: Poslechněte si ho!

KOMENTÁŘ:

Čekárna je plná viktoriánských blondýnek, hladíccích si svá břicha, usmívajících se — tajemně jako Mona Lisa, vidoucích. Přijímají mne — osmnáctiletou — do lóže zasvěcených žen, které čekají. Čekají „mimi“, dítě. Mezitím propagují léky a zaujímají nacvičené pózy zarámované na pečlivě rozvěšených obrázcích v čekárně doktora L.

I já čekám — na sex, a pak, mnohem, mnohem později, na „mimi“. Ale zatím je to sex. S někým, koho většinou ani moc neznám. Jsou to abstraktní schůky, ale chci být připravena. Jsem tu jen kvůli jediné věci, doktore, kvůli ochraně. To je ovšem dost nehezké – a tak nemluvím O „sexu“, ale o „koleji“.

„Dejte mi pesar, doktore L, abych mohla žít na koleji.“ Ano, skutečné mě to zaštiťuje. Jediným problémem zůstává, že mi neřekne, jak to použít. Odchá­zím z jeho ordinace plně vybave­na, ochráněna a naprosto ne­schopná umístit tu plastikovou věc nad cervix. Kde je můj cer­vix?

HLAS, KTERÝ SE PROLNE:

Ale, hm, nevím, jestli o tom chcete mluvit, takže když nechcete... ale zajímá mě to, není to nic, co by se muselo... Nemys­líte, že někdy, že řada žen, že mnoho žen, které to mají, ať už jde o zneužití nebo přemrštěné užívání nebo cokoliv podobné­ho...

Leitmotiv 2. Do profilu se prolne Obraz mozku. (Krátce zvuk EEG.)

Plátno zalije modř.

Záběry z bazénu snímané pod vodou. Žena v úboru mořské panny a další její společnice. Ký­čovitý (a poklidný) svět akvabe­lek.

Pomalá montáž snímků z rodin­ného alba: holčička na pláži.

HLASY PŘES BÁSEŇ GER­TRUDY STEINOVÉ, PŘEDČÍ­TANOU TŘEMI ŽENAMI:

Je to skvělé... dívky... zdvihání těla je tak prospěšné, společné zdvihání těla, chápete jistě co mám na mysli, ano? (Smích.? To je dobré pro matky. O.K., začne­me znovu a tentokrát to zvládne­me. Dává mi to pocit napinění... pardón.

Zdvihání trupu je tak výborná věc. Chci jí něco říct, svíčky, při­nesly jsme tolik voskovic. Někte­ré z nich jsou dekorované. Neby­ly dosud rozsvíceny. Nemám na mysli růže. Právě tak. Skutečně. Otázky a máslo. Shledávám más­lo velmi chutným. Zdvihání tru­pu je tak laskavé. Zdvihání tlus­tého bříška. Nepřekvapuje vás to. Nechtěl jsi mě. Zopakuj to ještě jednou. Jahody. Zdvihněte laskavě své břicho. Zpívej mi, říkám. Některé z nich jsou manželky, a nikoliv hrdinky. Zdvihejte vese­le své tělo. Zpívej mi, říkám. Zdvihání trupu. Odraz. Zdvihání trupu. Zdvihání trupu k dalším cenám. Být fit. Ten klobouk mi padne. Skutečně? Číms mě omluvil? Obtížná přednáška na rozházených papírech. Zdvihání trupu je tak laskavé.

Leitmotiv 2 s výraznou strukturou mozkových závitů

Anatomie těla. Pouť kamery po zónách těla označených čísly doprovází ostrý řezavý zvuk.

Leitmotiv 3 a 2 ve vzájemném prolnutí.

 

Identický titulek (Zesílený zvuk píšícího pera.)

KOMENTÁŘ V OBRAZE:

Mé vzpomínky na dětství se „mne“ týkají. Týkají se tedy hned dvou bytostí zároveň. Mám totiž dvě těla — tělo těla a tělo mysli. Tělo těla bylo ochablé a zapomenuté. Bylo to tělo plné vlhkých a nečis­tých šťáv. Otvorů, které se nezavírají, plné pachů a sraženého mléka.

Ovšem, byla tu i kostra, na níž je nasazeno, a kterou si uvědomoval jen během mých velmi vzácných pokusů doskočit dále než je rozumné, dopadnout, namáhavě se zvednout. Ale tělo těla nebylo z kostí. Toto tělo kosti obalovalo a obklopovalo ochranným oba­lem z masa, samo svrchu pokryté slupkou, kterou nazýváme kůže.

Dívka v tričku s Batmanem snímaná z výrazného nadhledu a v nakloněné ose kamery. Její pohyb (i způsob snímání) signifikují volnost, jíž nemůže omezit ani pletivo plotu, která se občas mihne v pozadí. (Do obrazu jsouvkopírovány identické titulky.)

 

 

 

 

 

Nadhled na stepující tanečnici s výrazně na zrzavo obarvenými vlasy.

PODTITULKY (čte je nahlas a s chybami malá hočička):

Vězměme si další příklad rozené zloděj­ky. Louise C. (píše o ní Magnan), stará devět let, byla dcerou men­tálně retardovaného otce, vždy ve... stavu sexuálního vzrušení. Byla slabé inteligence. Její instinkty byly vždy špatné, její chování... výbušné — a mysl neschop­ná soustředění. Ve třech byla zlo­dějkou a ukradla matčiny peníze. V pěti byla chycena a přivedena na policii. Vřeštěla, rozervala si punčochy nacpala své panenky do výlevky a odhodila košilku na ulici. A podivate-li se na její fo­tografii, pochopíte, že i když je jí tu jen devět, má už výrazné rysy rozeného zločince. Vysoké naběhlé čelo. Plochý nos. Vypadá jako dospělá žena – ale kdepak, dospělý muž.

(Šepot je rytmizován v „taktech“ odpovídajících pohybům tanečnice.)

Do obrazu se prolnou titulky. Výčet anatomických rysů pří­značných pro ženskou kriminalitu. Jde o citaci z Lombrosovy knihy Female Offenders.

ŠEPOT:

Vzpomínám si… vzpomínám… příštího dne… zítra… příštího dne… vzpomínám… ten film a ty ženy... se sloními choboty... tak dlouhými... vím, že jsem ten film viděla také... a příštího dne... vyskočily z plátna... vzpomínám si na to.

Identický titulek (ve zvuku nalévání vody a splachování).

KOMENTÁŘ V OBRAZE:

Tě­lo těla žije v pravidelných cyk­lech a s každým novým začátkem se pojí pocit bolesti. To, co zůstá­vá, co se vyloupne z jádřince, neidentifikovatelná, neuchopitel­ná dužina, představuje očistný, vnitřně zjizvený a na dotek tichý výkřik. Existence těla těla nutí tělo vědomí, aby si, i když ne­ochotně, začalo všímat. S překří­ženýma, pevně stisknutýma nohama zastavíte krev těsně před­tím než pronikne do obecně přístupných sfér.

Usínající dívka.

HLAS, KTERÝ SE PROLNE:

Vždycky jsem si myslela, že černé vdovy plivají, protože jsem vždycky tyhle pavouky měla ráda a pozorovala je, a pak jsem běže­la pro tatínka, abych mu je uká­zala, a ten mi řekl, že k nim nemůžu chodit tak blízko, a já jsem mu řekla, že se jich nikdy nedotýkám. Víte, já jsem se na ně vždycky jenom dívala. A on od­pověděl: „Ne, protože na tebe můžou plivnout!“ A já jsem tomu hloupě věřila, i po mnoha letech jsem někomu řekla: „Uhmm, černé vdovy dokážou plivat ...“ Nemyslím si, že by černé vdovy plivaly. Není to ani trochu logické. Nemyslím si dokonce ani, že by byly anatomicky uzpůsobené tak, aby mohly plivat.

Do jejího snu proniknou agresiv­ně obrazy kresleného instruktáž­ního filmu.

HLAS Z DOKUMENTÁRNÍHO FILMU:

... ochlupení se objevuje nejvýrazněji v podpaží a v oblasti stydkých kostí. Menstruační či měsíční periody probíhají každé čtyři týdny, i když v období prvních tří let dospívání jsou většinou nepravidelné a později je zcela normální i třítý­denní nebo pětitýdenní cyklus.

Zvyknout si na změny, které s se­bou přináší dospělost a které se zprvu mohou zdát tak divné, trvá delší dobu. Avšak u mnoha dívek nevyvolává menstruace žádné problémy, kromě nepohodlí, spojeného s většími hygienickými nároky.

Identický titulek (a zvuky nalévané vody).

Leitmotiv 2 — tentokrát negativ i pozitiv — dvě tváře otočené proti sobě.

KOMENTÁŘ:

Naplněny nakaž­livými, infikovanými roztoky, za­držujeme krev, vodu, kýchnutí, výbuchy rozčilení a záchvaty vzteku, moč i dech. Všechno v nás, co je určeno k tomu, aby opustilo naše tělo a vstoupilo na zem, je potlačováno, vstřebáváno. Jsem kotlem vroucích nebez­pečných substancí.

Typické amatérsky natočené snímky dívky, promítané jakoby úzkou štěrbinou.

HLAS, KTERÝ SE PROLNE:

Jako malá holčička jsem často mívala kašel, ale maminka mi nikdy nedovolila vyplivnou to, co jsem vykašlala. Protože říkala: „Děvčata nikdy neplivají. Vždyc­ky to spolknu. Víš, nesmíš to udělat, protože je to vulgární.“

Obrázek domku, přes nějž se promítají siluety procházejících žen. Snad se jedná o podobný domek (nebo myšlenku) jako v leitmotivu 1.

MUŽSKÝ HLAS, KTERÝ SE PROLNE:

Věda vznikla v okam­žiku, kdy člověk začal pozorovat a dělat si záznamy o těchto pozorováních.

Pohled do knihy se starými fo­tografiemi. Nejrůznější, hlavně ženské tváře.

DÍVČÍ ŠEPOT:

...dalšího dne... zítra... já vím, viděla jsem ten film taky... dalšího dne... zítra

HLASY ZE STARÉHO FILMU:

...pro někoho, kdo venku tolik…To proto, že je tak chytrá. Nepochybně je dost chytrá a zároveň lidská. Kromě toho už to ví celá škola! Není to tak? Také jste to slyšeli?

Tři ženy. předvádějí se ze všech stran jako při policejní identifikaci.

SYNCHRONIZOVANÉ HLASY TŘÍ ŽEN:

1. žena: Prostitutky mají dlouhé ruce a protáhlá lýtka, ale menší nohu.

2. žena: Zatímco u zločinců převažují vlasy a oči tmavé, odlišují se prostitutky od normálních žen svými světlými a rusými vlasy.

3. žena: Zlodějky, zejména prostitutky, mají menší mozkovou kapacitu a lebku.

Záběr ruky z leitmotivu 1. Staré kresby a prsty, které po nich bloudí.

Koláže. Umění. 

HLAS, KTERÝ SE PROLNE:

Vzpomínám si, že když jsem se dozvěděla o mučednicích, chtěla jsem být Johankou z Arku nebo nějakou jinou svatou a nakonec i Pannou Marií. A když jsem se dočetla o Nancy Drewové, chtěla jsem se stát Nancy. Vybavuje se mi víc takových vnitřních popudů. Vzpomínám si, že vnějškově, vizuálně, jsem tajně používala matčinu kosmetiku a vždycky jsem se hrozně zmalovala rtěnkou.

Kresby a koláže. Titulky (rozhraní mezi výtvarným uměním a aforismem).

MUŽSKÝ HLAS ZE ZÁZNA­MU:

Nikdo dosud kompletně a vyčerpávajícím způsobem nepopsal všechny druhy pláče. Je zkatalogizováno kolem dvaceti různých specifických projevů a patnáct až dvacet běžných druhů pláče. Za okamžik uslyšíte čtyři rozdílné typy pláče, vyvolaného z běžných příčin – hladu, bolesti, únavy a podráždění.

Identický titulek

KOMENTÁŘ:

Vzpomínám si na své první seznámení s „kšírováním“, s podprsenkou. Byla jsem jako kůň iritovaný svými otěžemi. Ňadra byla výrazem dychtivého, hebkého pokračování mého růstu, dopinění torsa – jedné neoddělitelné bytosti. Vrcholek mezi špičkou těla a žebrem sloužil jako úkryt pro mé vyčouhlé neohrabané paže.

Byla jsem trojjediná, s pocitem plnosti kdesi mezi rameny a šíjí. Až se objevily kšíry se svou fragmentací a nepřirozenou mystikou, separující přísně oblast paží a ňader. Zakázané území. 

Montáž kreseb, koláží a titulků s citací známých barokních děl – Rubens, Botticelli.

HLAS, KTERÝ SE PROLNE:

Existují ženy rubensovského typu. Jsou, alespoň se domnívám, že jsou, nabývány právě k tomuto účelu buclaté, pyknické ženy s houpavým krokem nebo rozvalující se na divanu. Vyhlížejí vždy poněkud vyzývavě — jsou tu, abyste si je vzali, teď hned, právě k tomu tu jsou. A domnívám se, že právě proto byly zakoupeny jejich obrazy, i když předstíráme, že to bylo z ryze uměleckých důvodů. Anebo je tu další příklad... Venuše – v určitém období byly všechny Venuše vyholené.

Domnívám se, že v tom, co směřuje k odstraňování ochlupení, je jakási skrytá síla — i jistá perverze pánské kultury, která tento akt tak zpopularizovala. Myslím si, že obraz ženy ztrácí pak ve vztahu k muži něco ze své síly. A jsem zároveň přesvědčen o tom, že čím vice se muži (umělci) podaří obraz „odzbrojit“, tím lépe se cítí.

Identický titulek

Titulek: Nedávná historie. Záběry z hlediště kina a projekce němého filmu. Domorodky převzaly šaty bílých dam. Dlouhá sekvence zpomalená multiplikací odpovídá rytmu domorodé písně.

KOMENTÁŘ:

Zrcadlo přede mnou, držím ho před sebou jen několik centimetrů a učím se dívat se — někdy trochu stydlivě, někdy netečně — a teď — spíš odvážně. Poučena, dotýkám se svého těla. Sleduji svou ruku, putující přes prsa a pátrající po neznámém, které by raději neměla nalézt – uzlíčky v tkáni.

Matka s dcerou sledují představení. Žena přepadená padouchem v jednom filmu se stává obětí úchylného vraha v jiném filmu. Probírá se z bezvědomí v okamžiku, kdy je zaživa pohřbívána — a už je tu kočár se dvěma zachránci.

MUŽSKÝ HLAS Z FILMU:

Podívejte, támhle!!! 

A ve směru, kterým muž ukáže, hoří model domku z leitmotivu 1. Film ve filmu a film, který právě sledujeme tak splývá v jedno. Právě tak i postavy žen v následující montáži (plátno je děleno na víc pláten) představují „jedinou hrdinku“.

Záběry z laboratoře.

 

 

ŠEPOT:

Existovala zakázaná zahrada a ona se v ní pohybovala a věděla o tom. Prorazila otvor, tam, kde to bylo možné, a nalezla klíč — a nalezla dveře a odemkla je. A příštího dne o nich řekla chlapci... 

Otevřený deník. Ruka rychle píše: „Středa...“ (identický zápis).

KOMENTÁŘ:

Zrcadlo přede mnou, držím ho před sebou jen několik centimetrů a učím se dívat se — někdy trochu stydlivě, někdy netečně — a teď — spíš odvážně. Poučena, dotýkám se svého těla. Sleduji svou ruku, putující přes prsa a pátrající po neznámém, které by raději neměla nalézt – uzlíčky v tkáni.

Budována zevnitř, naráží tato nová laboratoř na struktury starých zdí. Zápalný efekt, zajisté, ale nikoliv žhářství. 

Závěrečné titulky, pásy filmu pod lupou.

PROLNOU SE DÍVČÍ HLASY:

1. dívka: Pane doktore, nemůžu mluvit, ztratila jsem hlas.

2. dívka: O.K., uděláme test.

1. dívka: Dobře, co mám udělat?

2. dívka: Otevři ústa a já ti tohle strčím do krku. Tak a teď to ponoříme do zkumavky. Máš streptokoka!

1. dívka: Doopravdy? Maminko, mám strept ... Co je to strept...

2. dívka: To znamená, že máš velice sucho v krku.

1. dívka: To mám. Díky. A co ses tím dá dělat?

2. dívka: No, prostě si vezmeš aspirin a budeš pár týdnů čekat.

1. dívka: Tak jo. Nashle!

2. dívka: Nashle!

---

Lynne Sachsová je sanfranciská filmařka experimentující s filmem, který se pohybuje na rozmezí dokumentu a hraného či fabulovaného filmu. Má řadu zkušeností i s postupy využívajícími tvůrčí formou archivní materiály – tzv. found footage (u nás zatím nepříliš známá forma osobní výpovědi). Lynne Sachsová studovala film na San Francisco Art Institute a San Francisco State University a historii na Brown University (Rhode Island) a pařížské Sorbonně. Je autorkou řady publikací a článků z oblasti filmu i ostatních audiovizuálních médií.