DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Doznání. O rychlém navázání důvěryNáš venkov: Proti proudu

Blog

Doznání. O rychlém navázání důvěry

21. 9. 2022 / AUTOR: Tereza Reichová

Proč poslední dobou lidé čím dál víc nechtějí vystupovat v dokumentech? Je to důsledek našeho čím dál užšího vztahu k sociálním sítím? Nebo strach z následků? Svou zkušenost popisuje dokumentaristka a pedagožka Tereza Reichová. 

Připravila jsem krátký film. Jeden muž mezi zvířaty, který jejich záchraně věnoval vše. Typy objektivů byly vybrané, smlouva pro jediného protagonistu připravena a harmonogram poctivě v tabulce zapsán… A muž se na poslední chvíli zalekl výhrůžek svého nadřízeného, který se bál, že může poškodit obraz jejich činnosti. Ani ne dva týdny před začátkem připraveného natáčení se smutně omluvil a z natáčení odstoupil. Za případné problémy mu to nestálo. Pochopila jsem, ale pořad Náš Venkov očekával jako každý rok můj příspěvek, štáb měl vybookované dny a já se tak těšila na letní natáčení filmu.

Posledních pár let běží diskuze nad stále menší ochotou lidí ve filmech vystupovat. Hlídání si vlastního obrazu) i strach z možných následků v budoucnu – to jsou zkušenosti mnoha kolegů. Martin Mareček to v rozhovorech pro média popisuje jako důsledek vztahu k sociálním sítím.

<b><i>Náš venkov: Proti proudu</i></b>

Když jsem se odmítnutá vracela domů, řešila jsem, zda zvednout hozenou rukavici a připravit i s tímto vědomím v rychlosti jiný film. Pravdou bylo, že nešlo o tvůrčí blok způsobený nedostatkem námětů, ale přepadla mě mírná nechuť z vynaložené energie, kterou musím věnovat motivaci dalších potenciálních protagonistů. Vybavovala jsem si letité zkušenosti s návštěvami a dlouhými telefonáty s postavami mých filmů a uvědomila si, že v posledních krátkých filmech jsem spíše nevědomě sahala do řad přátel. Vzájemná důvěra, víra v důležitost tématu a hravost, kterou kamarádské vztahy mohou přinést, mi to vždy ulehčovala.

Vybavil se mi jeden z bodů vlastního filmového manifestu, který jsem před lety musela zpracovat jako studentka FAMU. „Klidně točit pro televizi, ale s důvodem. Rozhodla jsem se tedy hozenou rukavici čtrnáctidenního stresu zvednout a během týdne jsem připravila přesný natáčecí plán půlhodinového filmu Proti proudu – dokumentu, ve kterém není nikomu vidět do obličeje. Jde o plavbu raftu, který zastavuje v obcích na Berounce a jeho průvodkyně (jak jinak než moje kamarádka) navštěvuje dobrovolníky, kteří v Poberouní pomáhají válečným uprchlíkům a vytvářejí tak obraz propojené sítě, kde by jeden nemohl být bez druhého.

Z natáčení <b><i>Proti proudu</i></b>. Foto archiv autorkyZ natáčení <b><i>Proti proudu</i></b>. Foto archiv autorky

Moc dobře si uvědomuji, proč se mi film, ve kterém se objeví okolo patnácti postav, podařilo tak rychle připravit. Přátelské a lokální vztahy nebyly tentokrát tím nejdůležitějším. Vzájemné namlouvání probíhalo rychle. Stačilo říct, že jim nebude vidět do tváře, a jejich zásadní dilema bylo vyřešeno. Jedním faktorem byl nepříjemný pocit ze zviditelňování se při pomoci druhým, ale několik z nich upřímně přiznalo, že jim je představa natáčení obecně nekomfortní.

Na začátek filmu jsme nakonec umístili upozornění: „V tomto filmu obličeje dobrovolníků, ani lidí na útěku neuvidíte. Zviditelňovat se nepotřebují.“ Ale když si vzpomenu, jak to doopravdy bylo, trochu se stydím. Kdybych nevzala formální východisko natáčení bez tváří do hry již ve fázi přípravy námětu, film by nejspíš nikdy nevznikl.

---

Díl Proti proudu můžete sledovat zde