Dominic Gagnon a digitální dystopie

Úvod ke slovenské retrospektivě amerického tvůrce digitálních found footage filmů Dominica Gagnona, jež se uskuteční na podzim 2017 v Bratislavě

Těžiště digitální tvorby kanadského autora Dominica Gagnona je reflexí digitální doby, věnuje se propojení našeho „reálného“ světa s virtuálním světem sociálních médií. Pokračuje v tradici found footage filmů, jen zdrojem jeho efemérií nejsou staré filmové kotouče, ale YouTube. Podobně jako jeho předchůdci i Gagnon využívá videa, která figurují spíše na (internetových) periferiích, a dává jim jakýsi nový život. Soustředí se však na člověka, který je vytvořil, protože tato youtubová videa jsou ve většině případů sebereprezentací (na rozdíl od anonymních reklam či instruktážních filmů). Výsledné filmy jsou nejednou velmi kritické vůči fungování společnosti, a ne pouze vůči konkrétním lidem – ty se Gagnon snaží poznat, pochopit a dát jim hlas.

Touto digitální částí Gagnonovy tvorby (tvoří i další filmy jako observační dokumenty o městském odcizení nebo filmy stojící na asociativní montáži) se prolínají různě propletené tři linie. Zaprvé jde o tvrdou kritiku současného kapitalismu spojenou se situacionismem. Society's Space (2012) spojuje čtení Společnosti spektáklu Guye Deborda se současnými obrazy spektáklů: videohrami, reality show, televizními záběry (policejního) násilí, prezentačními videi, CCTV či archivními filmy jako Pomáda. O 45 let starší analýza společnosti je aktualizována absurdními, až dystopickými obrazy současnosti. DATA (2010) je dokumentárním filmem o kolektivu Au travail / At Work, který se zformoval v Quebecu v první dekádě 21. století, či spíš o jeho filozofii – kolektiv totiž vyzýval lidi, aby se ve své práci chovali podvratně a užívali výrobních prostředků k vytváření zábavných situací. Gagnon ve svém filmu kombinuje rozmlouvání členů kolektivu se záběry právě takových momentů, jako je točení se na vysokozdvižném vozíku nebo závod přes kancelářské stoly, přičemž můžeme jen předpokládat, že tyto záběry nevznikly jen na základě výzvy (když dosah kolektivu byl omezený a internet je takových videí skutečně plný). To, co nás baví, jako šílená (a především vtipná) videa, je zasazené do seriózního kontextu bouření se vůči neoliberalismu. Oba tyto filmy, zdá se, nabízejí východiska Gagnonova uvažování a tvoří tvrdé jádro jeho filmografie.

O něco „jemnější“ jsou filmy druhé linie, jako Rip in Pieces America (2009), Pieces and Love All to Hell (2011) nebo Big Kiss Goodnight (2012), které se zaměřují spíš na jednotlivé lidi a jejich nespokojenost se stavem společnosti. V projevech jsou méně intelektuální a plné paranoie a konspirací. Úspěšně však zachycují antisystémové a antiestablishmentové nálady, kterým se v poslední době věnovalo tolik pozornosti, především v souvislosti s prezidentskými volbami v USA a britským referendem.

Big Kiss Goodnight (2012)

Jde přitom o filmy z přelomu dekád, především Rip in Pieces America a Pieces and Love All to Hell. Poloanonymní YouTube (a internet jako takový) se rychle stal místem, kde lidé projevovali svou frustraci, a Gagnon si všiml, že tato videa jsou nahlašována jinými uživateli kvůli nevhodnému obsahu a postupně mizí, a tak si je začal stahovat a archivovat. Podobně jako autoři několik dekád před ním začali sbírat to, co „oficiální“ archiv (a YouTube je archivem naší generace) vyhodil, co v něm nemělo místo – aby zachoval stopy po tom, na co by historie mohla zapomenout. Následně z nich Gagnon vytvořil filmy, jako by tím dal lidem znovu možnost vyjádřit své pocity – bez toho, aby s nimi nutně musel souhlasit.

Pochopitelně do nemalé míry jde o žánr internetového bizáru, jestli však divák začne pronikat pod povrch, dostává jakýsi paralelní portrét Ameriky (a dalších krajin). Zřejmě ještě více to platí pro Big Kiss Goodnight (2012), který vznikl podobným způsobem, avšak místo desítek vlogerů se Gagnon soustředí jenom na jednoho. Přibližně hodinu sledujeme sestřih videí z YouTube kanálu jistého Američana, právě propuštěného z vězení, který jako kazatel ve svém autě hlásá nespokojenost se současným pořádkem. Jde o zvláštní formu dokumentu, jakýsi rozhovor s jedním protagonistou bez tazatele (i když Gagnon do filmu vsouvá komentáře pod původními videi). O protagonistovi a jeho názorech se dozvídáme mnoho, avšak ještě více zůstává nevyřčeno. Je pak na nás, abychom začali uvažovat o tom, čím si prošel a v jaké životní situaci se nachází. Po čase jej přestaneme vnímat jako „blázna“ a internetovou anomálii a jeho problémy začínáme brát jako skutečné a legitimní. I když nemusíme souhlasit s jeho projevy či řešeními, uznáváme, že ve společnosti se necítí spokojen a nemusí to být jeho chyba. Síla těchto Gagnonových filmů, a speciálně Big Kiss Goodnight, tkví v tom, jak dokáže dát smysluplný hlas lidem, kteří jsou dokonce i na internetu vytlačováni na okraj.

Třetí linii tvoří filmy o sebereprezentaci jistých skupin lidí. Hoax_canular (2013) sleduje teenagery a jejich postoje k avizovanému konci světa v prosinci 2012. Jde o svérázný coming of age film, ve kterém se mladí lidé svěřují o svém strachu, či naopak nebojácnosti, připravují se na konec světa, nebo se mu vysmívají. Přes zdánlivě nesouvisející událost tak Gagnon odkrývá každodenní přežívání mladých lidí a zároveň reflektuje jejich vztah k médiím a to, jak se ne/nechají ovlivňovat hoaxy, protože konec světa v roce 2012 je zřejmě největší hoax naší generace.

Hoax_Canular (2013)

Zatím poslední Gagnonův film of the North (2015) je jakýmsi přepisem slavného Flahertyho filmu. Autor tentokrát sesbíral záběry ze severních částí Kanady, ve kterých se místní obyvatelé zdaleka neprezentují v ušlechtilém světle. Nevidíme žádnou dokumentární idealizaci, ale syrovou realitu. Všechny zmiňované filmy pracují s veřejně dostupnými videi, která většinou natočili lidé sami o sobě, ale až of the North vyvolal vlnu kritiky (kvůli problematickému zobrazování Inuitů, které může svádět k negativním stereotypům jako lenost, alkoholismus, sexuální deviace nebo zaostalost) a otevřel otázky etiky. Některá videa, například opilých lidí v nelichotivých situacích, totiž nemusela být na YouTube zveřejněna se souhlasem dotčených a jejich užívání Gagnonem je proto problematické.

Pokud „tradiční“ found footage film vždy alespoň implicitně řešil otázku autorských práv, Gagnonova díla posouvají problém ještě o krok dále – nejde jen o užití a rekontextualizaci videí jako takových, ale o právo skutečných lidí na ochranu osobnosti. Jak již bylo řečeno, ve starších filmech propůjčoval Gagnon hlas spíše lidem na okraji a některé filmy by bylo možné chápat jako boj s cenzurou, avšak v případě of the North je situace odlišná kvůli absenci společenské kritiky a negativnímu vyznění záběrů. Na druhé straně jde především o problém YouTube (a jiných sociálních sítí), který umožňuje, aby byl takovýto problematický obsah veřejně přístupný a mohl být sdílen napříč sociálními sítěmi. Of the North tak můžeme chápat i jako reflexi nadměrného sdílení a nadměrného přenášení našich zážitků do virtuálního světa. Nebo v porovnání, například s Rip in Pieces America, je zajímavé uvažovat o tom, proč jeden typ videí byl z YouTube stažen a jiný ne.

Dominic Gagnon nám ve své tvorbě ukazuje, že digitální dystopie nemusí mít formu matrixu či rozvinuté umělé inteligence, která se nám vymkne z rukou a zotročí nás. Může být plná spektáklů, hoaxů, sociálních sítí a vytěsňování lidí na okraj.


Text vychází při příležitosti retrospektivy Dominica Gagnona, která se uskuteční od 22. října do 18. prosince v A4 – prostoru současné kultury v Bratislavě.




4.17DOK.REVUE
18. 09. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.