DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Dokumentární útok na mainstream zadními vrátkyZ filmu M E Z E R Y

Blog

Dokumentární útok na mainstream zadními vrátky

11. 2. 2021 / AUTOR: Tomáš Stejskal

Co o aktuálních výbojích tuzemského dokumentu prozrazují nedávno udělené Ceny české filmové kritiky a nominace na České lvy?

Zobecňovat je ošidné. A vyvozovat cokoli z výsledků filmových cen zrovna v roce, kdy „startovní listinu“ ovlivnila série karantén, nouzových stavů a nucené izolace, by bylo bláhové. Přesto čerstvě udělené Ceny české filmové kritiky a nedávné nominace Českých lvů říkají něco málo o aktuálních výbojích tuzemské dokumentární tvorby. Pojďme to pracovně nazvat neohrožený útok zadními vrátky.

Zatímco loni bylo největším úspěchem tuzemských dokumentů mimo vlastní kategorie, že se na Českých lvech vetřela Dálava (2019) Martina Marečka do nominací za střih, letos se dokumentaristé dostávají do mnohem častějších přímých střetů s hranou tvorbou. Nejvýraznější je pochopitelně spanilá jízda snímku V síti (2020) Víta Klusáka a Barbory Chalupové. Tvůrci nejprve dokázali, že dokument může překonat své hrané kolegy komerčně v pokladnách kin, a nyní začíná „dotírat“ i u kritiků a akademiků v hlavních kategoriích jejich cen.

Tereza Těžká má možnost získat Lva za hlavní roli před Annou Geislerovou, Jenovéfou Bokovou, Janou Plodkovou a Magdalénou Borovou. A u kritiků se film V síti ucházel dokonce o cenu pro nejlepší film a režii za minulý rok. Je to pozoruhodné bez ohledu na to, zda za tím stojí čistě schopnost snímku prorazit zvolenou metodou a estetikou stále udržované mentální hranice dělící tvorbu na dokumentární a hranou, nebo zda přispěl i fakt, že nezanedbatelné množství snímků mělo odsunutou premiéru na další rok. Každopádně pokud pandemie snímku V síti na jaře překazila ještě větší bourání kasovních rekordů pro tuzemský dokumentární počin, nyní se karma vyrovnala. A nutno poznamenat, že v cenách kritiky svedly snímky Krajina ve stínu (2020), Šarlatán (2020) a V síti rovnocenný boj – první získal 18 hlasů, třetí jen o tři méně.

Podobných drobných vítězství je víc. V síti je tématem i estetikou divácký film, vlastně dokumentární blockbuster, což nic neříká o jeho kvalitách. Je to film, který jednou nohou vstupuje na teritorium hraného filmu, a není divu, že s ním vede rovný boj. Podobně i Marečkova Dálava je z rodu současných observačních dokumentárních dramat, je to emotivní road movie, která pozvolna umí chytit za srdce kohokoli.

Z filmu <b><i>V síti</i></b>

Zato dokumentární esej Viery Čákanyové FREM (2019) je esteticky o poznání radikálnější a abstraktnější dílo. Experiment pro náročnější publikum. Ale jeho zvukové kvality rozpoznali akademici v nominacích a u kritiků předčil svou kamerou Slámovu Krajinu ve stínu, jakkoli se Slámův kameraman Marek Diviš notně snažil napojit na poetiku mnoha velikánů evropské kinematografie od Bély Tarra po Karla Kachyňu či Vojtěcha Jasného. Je to signál, že i nekompromisní dokumentární snímky jako FREM umí vykročit z „ghetta“ výsostných cinefilů, kam občas – jakkoli neprávem – bývají radikálnější experimenty vykazovány. Možná je to malý krůček pro dokument i pro lidstvo, ale je dobré si ho všimnout.

Kraťasy o mezerách v čase

Další výboje přicházejí se zavedením kategorie krátkého filmu. Akademici vydělili vedle nejlepších studentských – a většinově krátkometrážních – filmů pro krátké snímky další samostatnou sekci. Jakkoli se letos nominace v obou sekcích v podstatě duplikují, je to krok správným směrem. U kritiků se pak krátké filmy objevují jako samostatná kategorie poprvé. A podobně jako za necelý měsíc na Českých lvech se tu potkává ambiciózní hraný film Anatomie českého odpoledne (2020) Adama Martince s dokumentárním esejem Pripyat Piano (2020) Elišky Cílkové. U kritiků byl poměr dokumentů v této sekci dokonce 2:1, neboť třetím snímkem byly animované i dokumentární M E Z E R Y (2020) Nory Štrbové.

Byť si cenu kritiků nakonec odnesl Adam Martinec za svou snahu nadále svébytně rozvíjet poetiku a komiku československé nové vlny, kterou nyní navíc smiřuje s moderními festivalovými trendy, je dobře, že se mohou „kraťasy“ střetnout na férovějším poli, než když dříve občas nějaký zabloudil do kategorií typu Mimo kino, kde stál proti nákladným seriálům z produkce HBO.
 

"Možná díky pobytu v karanténě pomůže vzrůstající zájem o VOD platformy a ochota měnit své divácké návyky... Bez ohledu na stopáž tu všechny snímky mají stejně velké vizuální políčko a přinejmenším teoreticky dostávají stejnou šanci přimět publikum, aby jim dalo šanci."

Oba krátké dokumenty si větší pozornost bezesporu zaslouží. Režisérky se v nich dotýkají povahy času, Nora Štrbová v M E Z E R Á CH pomocí různých animačních technik vyobrazuje život v neustálém „teď“, když člověku nefunguje krátkodobá paměť, Eliška Cílková hledí naopak na bezčasí ve světě duchů a polomrtvých pian v ukrajinském městě Pripjať nacházejícím se tři kilometry od černobylské jaderné elektrárny.

Teď už jen přijít na to, jak krátkometrážní tvorbu dostat také k divákům. Možná díky pobytu v karanténě pomůže vzrůstající zájem o VOD platformy a ochota měnit své divácké návyky. Internetové videotéky mají oproti tradičnějším distribučním kanálům jako je kino či televize jedno specifikum. Nemusí počítat s prostorem pro reklamy a vytvářet pásma, která by snáze zaplnila vysílací okno či přiměla diváky k cestě do kin. Bez ohledu na stopáž tu všechny snímky mají stejně velké vizuální políčko a přinejmenším teoreticky dostávají stejnou šanci přimět publikum, aby jim dalo šanci.