DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

FB

IG

CSEN
Dokumentární divadlo – malý průvodce velkým fenoménem 21. stoletíClaudio Stellato - WORK. Zdroj Alfred ve dvoře

Nová kniha

Dokumentární divadlo – malý průvodce velkým fenoménem 21. století

20. 3. 2026 / AUTOR: Karel Král

Kniha Dokumentární divadlo: Malý průvodce velkým fenoménem 21. století přibližuje rozličné podoby současného dokumentárního divadla. Využívá při tom reflexí konkrétních inscenaci i rozhovorů s tvůrci. Podrobněji publikaci přibližuje její autor Karel Král, šéfredaktor časopisu Svět a divadlo.

Dokumentární divadlo zažívá ve 21. století období velké popularity a rozvoje. Větví se a prolíná do jiných, tradičních i novátorských divadelních forem. Jeho popularita značně vzrostla asi hlavně proto, že člověk je ve velké míře a ze všech stran (v umění, médiích, politice…) atakovaný fabulacemi, falešnými zprávami a lhaním vydávaným za pravdu. Prahne tudíž po něčem, čemu lze věřit, co není podvod, ba ani fikce, co je pravda pravdoucí. Při hlubším zkoumání však zapochybujeme. Co když máme za pravdu zas jen klam? Ani fake news by neměly šanci, kdyby nikdo nevěřil v jejich pravdivost. Navíc je otázka, zda lze pravdu dokumentem zachytit a zjevit, a zda vůbec něco takového jako dokumentární divadlo existuje.

Podle jedné definice je dokumentární ta fotografie, která není inscenovaná. Adaptujeme-li ji pro scénické, performanční umění, hned je jasné, že dokumentární divadlo existovat nemůže, protože divadlo je inscenované vždy. Nemusíme ale podléhat depresi, že jsme na tom coby divadelníci hůř než jiní. Susan Sontag, jež se zabývala pravdivostí dokumentární válečné fotografie, uvádí v knize S bolestí druhých před očima několik příkladů proslulých fotografií, které dokumentárnost pouze předstíraly (zvláště slavný je snímek Roberta Capy s údajně právě zasaženým vojákem během španělské občanské války). U fotografie stačí, že jde o výřez zamrzlý v čase, který má svou výtvarnou koncepci, ostření, světlo. To samo o sobě posouvá dokument k iluzi. Podobně můžeme pochybovat také o pravé, neinscenované dokumentárnosti dokumentárního filmu a divadla. Produkcí toho druhého je nyní takové množství, že se předem vzdávám možnosti zachytit z nich v této knize, v této „příručce in progress“, víc než malý zlomek. Doufám ovšem, že to bude zlomek reprezentativní. Byť subjektivní.

<b>Medea’s Children</b> (Milo Rau). Foto Michiel Devijver, zdroj Národní divadlo

Záměrně zmiňuji přednostně produkce, které podle mě za pozornost stojí a které jsem viděl a mohu o nich svědčit. Jsem si vědom, že dokumentární divadlo není ustálený druh, forma či žánr. Je to stále širší tok, jehož sledování by mělo být průběžné. Tato kniha shrnuje období do roku 2025. Jejímu vzniku předcházely texty, jež od roku 2022 zveřejňuji na blogu Když se láme chleba. Věnuji se mu díky podpoře Nadace Český literární fond (v letech 2022 a 2024) a Státního fondu kultury ČR (v roce 2023). Ještě starším pramenem jsou mé semináře o dokumentárním divadle z let 2014 až2018, a to zejména na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Čerpám ale také z článků (a nejen mých) vydaných v časopise Svět a divadlo a řady diplomových či doktorandských prací.

Berte prosím mé mapování dokumentárního divadla jako expedici, která se v patnácti kapitolách a osmatřiceti přílohách doplněných o řadu fotografií vydává od pramene (první kapitoly věnované několika „odrůdám“ rekonstrukcí) k tradičním, silným proudům (typu životopisných či historických děl). Přes zátoky (novinové divadlo), meandry (autobiografie), slepá ramena (divadlo z odposlechů), umělé kanály vytvořené pomocí nových technik a technologií (metoda verbatim, experti všedního dne, audiowalk…), až k řečišti, jež slouží zvláště emancipovaným plavcům (dokumentární divadlo diváků). Proč to píšu tak poeticky? Protože ani dokumentárnost dokumentárního divadla není zcela střízlivá. Je to věcnost, která se souběžně oddává iluzionismu umění.

Nejvíc by mě potěšilo, kdyby byla tato knížka čtena jako román: postupně, od začátku do konce.

<b>Soudružky s kroužky</b> (Dominik Migač, Marta Hermannová, Jan Pichler). Zdroj Alfred ve dvoře