Doba lithiová aneb Čas vyhynout

Jedním z témat prolínajících se letošním festivalem je ekologie, klimatická krize i otázka, jak může jedinec i celá společnost zabránit hrozícímu kolapsu, případně jak čelit pocitu strachu a environmentální úzkosti. V programu ji.hlavského festivalu najdeme i několik filmů s ekologickou tematikou. Přinášíme zamyšlení o několika snímcích ze sekce Svědectví o přírodě.

Z filmu Antropocén: Epocha člověka

Seriózně a distingovaně nazvaná sekce letošního ročníku MFDF Ji.hlava Svědectví o přírodě přináší daleko spíše svědectví o vymírání lidského druhu, svědectví o lidské pošetilosti, zpupnosti a marnivosti. Svědectví o přírodě se zdá být v dnešní době spíše svědectvím o přírodě myšlené, tušené, transformované či absentující, vyhynulé.

Jako druh homo sapiens budujeme diskurz absolutního poznání, dohledu a využití přírodního bohatství. Na jednu stranu cizelujeme a obsluhujeme dokonalé pozorovací a záznamové stroje a technologie, které jsou naší extenzí a rozšiřují naše smysly – jak říká v pozitivní konotaci přední host letošního Inspiračního fóra, Jonathan Ledgard, v rozhovoru pro dok.revue. Zároveň však zdokonalujeme stroje na vytěžení všech známých a dostupných zdrojů. Naučili jsme se vytěžit libovolné množství libovolné nerostné suroviny, přetvářet krajinu k našemu obrazu a pro naši potřebu. Civilizační epochy prošly dobou kamennou, železnou, bronzovou, stříbrnou, aby skončily dobou lithiovou. Na lithiu je závislá naše komunikace, mobilita, šoubyznys, akciový trh. Naučili jsme se průmyslově pěstovat plodiny a produkovat živočichy k přímé i nepřímé spotřebě. Jediné, co jsme se odnaučili, je pěstovat soulad s přírodou zmíněnou v názvu letošní programové sekce.

Kořen slova svědectví a jeho užití v kontextu festivalu představují zvláštní paradox. Svědectví jako empirický doklad o stavu celkového souboru přírody či spíše enkláv, ghett divočiny, které z ní zbyly. Svědectví jako důkazní materiál devastujícího a sebedestruktivního zásahu člověka do krajiny, životního prostředí, planety a života. Svědectví jako možnost usvědčit (sebe navzájem) z lhostejnosti, pokrytectví a lenosti, která nás přivedla k současné krizi. Ekologie, kultury, hodnot.
 

Z filmu Země
 

Antropocén vs. Země

Dokumentární koláž Antropocén: Epocha člověka autorské trojice (Jennifer Beichwallová, Nicholas de Pencier, Edward Burtynsky) uváděná na letošním festivalu a připravená k pouti českými kiny díky Asociaci českých filmových klubů je fascinující podívanou. Fascinující v kadenci podmanivých obrazů lidského zasahování do přírodních procesů, drancování zdrojů i průmyslové přípravy masového vyhynutí lidstva. Fascinující a znepokojivá také proto, že dává plnou silou průchod environmentální (klimatické) úzkosti, která provází vědomé prožívání konce jedné epochy.

Hypnotizující obrazy nekonečných odpařovacích lagun na dolování lithia v chilské poušti Atacama, betonových vlnolamů pokrývajících statisíce kilometrů čínského pobřeží nebo bezedných povrchových dolů od Ruska po USA artikulují podvědomé stimuly této úzkosti. Termín antropocén se stává novou definiční konstantou geochronologie, oboru definujícího jednotlivé vývojové fáze naší planety. Podle autora dalšího festivalového snímku Země, Nikolause Geyrhaltera, proměňují přírodní živly dohromady šedesát milionů tun země za den, zatímco denní zásah člověka do zemského povrchu činí sto padesát šest milionů tun.

Environmentální úzkost v obou dokumentech-svědectvích získává nevědeckou, umělecky definovanou podobu hmatatelných, zlověstně surreálných obrazů zkázy, rozkladného procesu vytěžování planety mimo limity možného přežití. Filmové eseje o stavu země nejsou součástí nedávného masového probouzení z civilizační letargie. Dechberoucí umělecké obrazy etnografické Quatsi trilogie Goddfreye Reggia z minulého století dnes vystřídala umělecky precizní, mrazivá férie obrazů a faktů.
 

"Pokud by oceány byly bankami, dávno by byly zachráněny."
 

Geyrhalter jde ve své studii devastace půdy a krajiny ještě dál, než autoři Antropocénu. V sadistickém pohroužení vkládá do precizně komponovaných záběrů zdecimované krajiny aktéry působivého zmaru, dělníky ekologické katastrofy, kteří „jen dělají svou práci“. Horníci, inženýři, bagristé, geodeti, exkavátoři, obsluha strojů v povrchových dolech – všichni přiznávají stopové množství studu, aby velkolepě obhajovali nekonečný růst Růstu. 

„Usekáváme špičky kopců, měníme tvar této krajiny, protože to je naše práce,“ pronášejí vykonavatelé developerských plánů na kameru. „Existují nějaké limity toho, co děláte?,“ ptá se autor nevěřícně. „Nejsou žádné limity,“ lakonicky a sebevědomě odpovídá muž v přilbě a reflexní vestě. Fantasma, které udržuje naši společnost v ideologii nekonečného růstu, zde formuluje majorita, tzv. obyčejný člověk. Frustrace rebelující organizované menšiny Fridays for Future, Extinction Rebellion i ekologických hnutí drtivě podléhá rámcové ideologii nekonečného rozvoje této neorganizované většiny.

Stroje na obrábění krajiny

Hlavní postavou Antropocénu i Země nejsou lidé. Jak poznamenává jedna z kustodek budapešťského muzea přírody provázející štáb sterilní instalací prvohor, je pravděpodobné, že míříme k vyhynutí a jsme pouhým dočasným mihnutím se ve vývoji Země. Dinosauři žili na planetě sto čtyřicet pět milionů let, zatímco člověk byl schopen zpečetit osud vlastní civilizace jen za pár tisíc let.

V hlavní roli obou dokumentů defilují hvězdy pokroku – technologie. Geyerhalter našel své hlavní hrdiny v dramatu přežití v nadměrných těžebních strojích firmy Caterpillar. Těžkopádná žlutočerná monstra podobná ještěrkám, varanům či gigantickým housenkám vytvářejí v režii člověka další tisíce akrů krajiny bez života, krajiny ochuzené, zplundrované po expanzi civilizace a jejích životních standardů.
 

Z filmu Antropocén: Epocha člověka
 

Základní konstantou vztahu člověka ke krajině – oba štáby natáčely na desítkách míst na celém světě – je instrumentálnost. Půda, voda, rostliny a živočichové jsou pouhými nástroji a zdroji našeho blahobytu a ideologií rozvinuté konzumní společnosti, která jako Leviathan hltá sebe sama. Ani jeden z dokumentů nepřináší zcela nové skutečnosti, jakkoliv je kompilující umělecký pohled na zhoubný vliv člověka na jeho životní prostor podnětný.

Šesté vymírání druhů

Stejně jako milovaná a zatracovaná „ikona přežití“ naší civilizace Greta Thunberg na sebe neberou dokumentaristé falešný háv mesiášů, nepředstírají snahu přinášet převratná svědectví či revolučně měnit svět. Pouze důsledně pozorují a naslouchají, někdy s pokorou, jindy s tichým despektem, tlukotu srdce unavené a přežité civilizace. Jejich souzvuk audiovizuálních vrstev je součástí stále hlasitějšího chorálu bláznů, kteří volají na pomoc rozum nikoliv selský (jako pečivo z Penamu), ale rozum navýsost lidský, archetypální, pokorný a naslouchající.

Těch několik faktů, které zaznívají ve většině filmových svědectví o přírodě, můžeme opakovat jako mantru – vliv působení člověka na klima je katastrofický, klimatické změny, odlesňování, drancování půdy, zemědělské a lesnické monokultury, barbarský vztah k vodě, floře i fauně, mikroplasty mohou fatálně poznamenat naše přežití. Jsme na pokraji zkázy, jsme aktivními činiteli šestého globálního vymírání druhů, poprvé způsobeného přičiněním dominantního živočišného druhu. A pouze někteří mají odvahu k sebezapření a ochotu vyzývat k přežití.

Mohli bychom se zastavit nad paradoxy s oblibou citované samozvaným rebelům z hnutí Extinction Rebellion. Vůdcům hnutí odporu proti vyhynutí je nutno přiznat značnou dávku důmyslnosti a smyslu pro černý humor. Jejich slogany, upozorňující na paradoxy pozdního kapitalismu, bychom mohli rýt do mramoru, než jej zcela vytěžíme. Například: „Pokud by oceány byly bankami, dávno by byly zachráněny.“ Stále však sílí hlas směřující k formám utopie či fatalismu, který nepřiměje většinu ke změně, ani globální politické lídry k radikálním rozhodnutím.

Stojí tedy za kritické uvážení, zda neobrátit pozornost k vizionářským myšlenkám vizionářů – třeba spisovatele, scenáristy, pedagoga a bývalého válečného reportéra Jonathana Ledgarda, který je letos hostem Inspiračního fóra v Ji.hlavě. Odpověď na všeobecný pocit zmaru, pošetilost a zpupnost elit i „elit“ může mít podobu nejmocnější lidské zbraně. Zapojme fantazii a pojďme zabránit vlastnímu konci. Klidně i s použitím telefonu s lithiovou baterií, bude-li třeba.





výpis dalších článků rubriky:  Téma

5.19Zachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila Boháčková
F5.19Válka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis Prášil
F2.19Reality TV – seznamte seKurátor každoroční ji.hlavské programové sekce Reality TV Milan Kruml pojmenovává tři převažující kategorie těchto televizních formátů: seznamky, pořady zaměřené na komunální problémy a aktuální publicistiku na téma přesahující běžné politické dění. Do poslední jmenované kategorie můžeme řadit rakouský dokument Heinz-Christian Strache – Ibizza video, který zachycuje jednu z největších politických afér posledních let u našich sousedů a navozuje téma, jak se bránit proti populistům. Rakouský dokument uvádí MFDF Ji.hlava dnes od 17:30 v DKO II.Milan Kruml
F2.19Felix Sobolev: Objev KinotronuZatímco ve světě je dílo Felixe Soboleva (1931–1984) takřka neznámé, na rodné Ukrajině jde o ikonu populárně-vědeckého filmu. Retrospektivu jeho stále živého díla přináší letošní MFDF Ji.hlava. Dnes bude k vidění v kině Dukla - Reform od 22:30. Felix Sobolev
F2.19Virtuální realityMFDF Ji.hlava již deset let sleduje audiovizuální díla, která prozkoumávají realitu ve formátech a médiích mimo promítací plátno. Letos tato část programu opět přináší dokumentární, vzdělávací či vědecké počítačové hry a u nás dosud nejrozsáhlejší přehlídku děl ve virtuální realitě, kterou jihlavský festival představuje již potřetí. Sociálně-kritické i politické reflexe, průniky do světa vědy, neznámé krajiny i silné příběhy dostávají prostor v lineárních i interaktivních dílech různorodých žánrů a podob. V rámci festivalu budou promítány v blocích 360° filmů ve VR kině (v DKO) i v podobě instalací.Andrea Slováková
F2.19Podoby erotikyLetošní tematická retrospektiva Fascinace: erotika navazuje na přehlídky filmové avantgardy, které byly na jihlavském festivalu dokumentů v uplynulých letech rámovány tématy nadhled, věčnost nebo domov. Letos tento průřez filmovým experimentováním ukazuje různorodé podoby reprezentace tělesné touhy, přitažlivosti a projevů fyzické lásky. První blok Fascinace - Erotika je k vidění dnes od 19:30 v kině Dukla-Edison. Andrea Slováková
3.19Filmág Man RayNázory slavného experimentátora na filmové uměníMan Ray
2.19Kdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr Minařík
1.19Tradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta Černá
6.18Hrát si na utrpeníO tom, jak se ponořit do překrásných nových světůTereza Krobová

starší články

F4.19DOK.REVUE
28. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film