Doba lithiová aneb Čas vyhynout

Jedním z témat prolínajících se letošním festivalem je ekologie, klimatická krize i otázka, jak může jedinec i celá společnost zabránit hrozícímu kolapsu, případně jak čelit pocitu strachu a environmentální úzkosti. V programu ji.hlavského festivalu najdeme i několik filmů s ekologickou tematikou. Přinášíme zamyšlení o několika snímcích ze sekce Svědectví o přírodě.

Z filmu Antropocén: Epocha člověka

Seriózně a distingovaně nazvaná sekce letošního ročníku MFDF Ji.hlava Svědectví o přírodě přináší daleko spíše svědectví o vymírání lidského druhu, svědectví o lidské pošetilosti, zpupnosti a marnivosti. Svědectví o přírodě se zdá být v dnešní době spíše svědectvím o přírodě myšlené, tušené, transformované či absentující, vyhynulé.

Jako druh homo sapiens budujeme diskurz absolutního poznání, dohledu a využití přírodního bohatství. Na jednu stranu cizelujeme a obsluhujeme dokonalé pozorovací a záznamové stroje a technologie, které jsou naší extenzí a rozšiřují naše smysly – jak říká v pozitivní konotaci přední host letošního Inspiračního fóra, Jonathan Ledgard, v rozhovoru pro dok.revue. Zároveň však zdokonalujeme stroje na vytěžení všech známých a dostupných zdrojů. Naučili jsme se vytěžit libovolné množství libovolné nerostné suroviny, přetvářet krajinu k našemu obrazu a pro naši potřebu. Civilizační epochy prošly dobou kamennou, železnou, bronzovou, stříbrnou, aby skončily dobou lithiovou. Na lithiu je závislá naše komunikace, mobilita, šoubyznys, akciový trh. Naučili jsme se průmyslově pěstovat plodiny a produkovat živočichy k přímé i nepřímé spotřebě. Jediné, co jsme se odnaučili, je pěstovat soulad s přírodou zmíněnou v názvu letošní programové sekce.

Kořen slova svědectví a jeho užití v kontextu festivalu představují zvláštní paradox. Svědectví jako empirický doklad o stavu celkového souboru přírody či spíše enkláv, ghett divočiny, které z ní zbyly. Svědectví jako důkazní materiál devastujícího a sebedestruktivního zásahu člověka do krajiny, životního prostředí, planety a života. Svědectví jako možnost usvědčit (sebe navzájem) z lhostejnosti, pokrytectví a lenosti, která nás přivedla k současné krizi. Ekologie, kultury, hodnot.
 

Z filmu Země
 

Antropocén vs. Země

Dokumentární koláž Antropocén: Epocha člověka autorské trojice (Jennifer Beichwallová, Nicholas de Pencier, Edward Burtynsky) uváděná na letošním festivalu a připravená k pouti českými kiny díky Asociaci českých filmových klubů je fascinující podívanou. Fascinující v kadenci podmanivých obrazů lidského zasahování do přírodních procesů, drancování zdrojů i průmyslové přípravy masového vyhynutí lidstva. Fascinující a znepokojivá také proto, že dává plnou silou průchod environmentální (klimatické) úzkosti, která provází vědomé prožívání konce jedné epochy.

Hypnotizující obrazy nekonečných odpařovacích lagun na dolování lithia v chilské poušti Atacama, betonových vlnolamů pokrývajících statisíce kilometrů čínského pobřeží nebo bezedných povrchových dolů od Ruska po USA artikulují podvědomé stimuly této úzkosti. Termín antropocén se stává novou definiční konstantou geochronologie, oboru definujícího jednotlivé vývojové fáze naší planety. Podle autora dalšího festivalového snímku Země, Nikolause Geyrhaltera, proměňují přírodní živly dohromady šedesát milionů tun země za den, zatímco denní zásah člověka do zemského povrchu činí sto padesát šest milionů tun.

Environmentální úzkost v obou dokumentech-svědectvích získává nevědeckou, umělecky definovanou podobu hmatatelných, zlověstně surreálných obrazů zkázy, rozkladného procesu vytěžování planety mimo limity možného přežití. Filmové eseje o stavu země nejsou součástí nedávného masového probouzení z civilizační letargie. Dechberoucí umělecké obrazy etnografické Quatsi trilogie Goddfreye Reggia z minulého století dnes vystřídala umělecky precizní, mrazivá férie obrazů a faktů.
 

"Pokud by oceány byly bankami, dávno by byly zachráněny."
 

Geyrhalter jde ve své studii devastace půdy a krajiny ještě dál, než autoři Antropocénu. V sadistickém pohroužení vkládá do precizně komponovaných záběrů zdecimované krajiny aktéry působivého zmaru, dělníky ekologické katastrofy, kteří „jen dělají svou práci“. Horníci, inženýři, bagristé, geodeti, exkavátoři, obsluha strojů v povrchových dolech – všichni přiznávají stopové množství studu, aby velkolepě obhajovali nekonečný růst Růstu. 

„Usekáváme špičky kopců, měníme tvar této krajiny, protože to je naše práce,“ pronášejí vykonavatelé developerských plánů na kameru. „Existují nějaké limity toho, co děláte?,“ ptá se autor nevěřícně. „Nejsou žádné limity,“ lakonicky a sebevědomě odpovídá muž v přilbě a reflexní vestě. Fantasma, které udržuje naši společnost v ideologii nekonečného růstu, zde formuluje majorita, tzv. obyčejný člověk. Frustrace rebelující organizované menšiny Fridays for Future, Extinction Rebellion i ekologických hnutí drtivě podléhá rámcové ideologii nekonečného rozvoje této neorganizované většiny.

Stroje na obrábění krajiny

Hlavní postavou Antropocénu i Země nejsou lidé. Jak poznamenává jedna z kustodek budapešťského muzea přírody provázející štáb sterilní instalací prvohor, je pravděpodobné, že míříme k vyhynutí a jsme pouhým dočasným mihnutím se ve vývoji Země. Dinosauři žili na planetě sto čtyřicet pět milionů let, zatímco člověk byl schopen zpečetit osud vlastní civilizace jen za pár tisíc let.

V hlavní roli obou dokumentů defilují hvězdy pokroku – technologie. Geyerhalter našel své hlavní hrdiny v dramatu přežití v nadměrných těžebních strojích firmy Caterpillar. Těžkopádná žlutočerná monstra podobná ještěrkám, varanům či gigantickým housenkám vytvářejí v režii člověka další tisíce akrů krajiny bez života, krajiny ochuzené, zplundrované po expanzi civilizace a jejích životních standardů.
 

Z filmu Antropocén: Epocha člověka
 

Základní konstantou vztahu člověka ke krajině – oba štáby natáčely na desítkách míst na celém světě – je instrumentálnost. Půda, voda, rostliny a živočichové jsou pouhými nástroji a zdroji našeho blahobytu a ideologií rozvinuté konzumní společnosti, která jako Leviathan hltá sebe sama. Ani jeden z dokumentů nepřináší zcela nové skutečnosti, jakkoliv je kompilující umělecký pohled na zhoubný vliv člověka na jeho životní prostor podnětný.

Šesté vymírání druhů

Stejně jako milovaná a zatracovaná „ikona přežití“ naší civilizace Greta Thunberg na sebe neberou dokumentaristé falešný háv mesiášů, nepředstírají snahu přinášet převratná svědectví či revolučně měnit svět. Pouze důsledně pozorují a naslouchají, někdy s pokorou, jindy s tichým despektem, tlukotu srdce unavené a přežité civilizace. Jejich souzvuk audiovizuálních vrstev je součástí stále hlasitějšího chorálu bláznů, kteří volají na pomoc rozum nikoliv selský (jako pečivo z Penamu), ale rozum navýsost lidský, archetypální, pokorný a naslouchající.

Těch několik faktů, které zaznívají ve většině filmových svědectví o přírodě, můžeme opakovat jako mantru – vliv působení člověka na klima je katastrofický, klimatické změny, odlesňování, drancování půdy, zemědělské a lesnické monokultury, barbarský vztah k vodě, floře i fauně, mikroplasty mohou fatálně poznamenat naše přežití. Jsme na pokraji zkázy, jsme aktivními činiteli šestého globálního vymírání druhů, poprvé způsobeného přičiněním dominantního živočišného druhu. A pouze někteří mají odvahu k sebezapření a ochotu vyzývat k přežití.

Mohli bychom se zastavit nad paradoxy s oblibou citované samozvaným rebelům z hnutí Extinction Rebellion. Vůdcům hnutí odporu proti vyhynutí je nutno přiznat značnou dávku důmyslnosti a smyslu pro černý humor. Jejich slogany, upozorňující na paradoxy pozdního kapitalismu, bychom mohli rýt do mramoru, než jej zcela vytěžíme. Například: „Pokud by oceány byly bankami, dávno by byly zachráněny.“ Stále však sílí hlas směřující k formám utopie či fatalismu, který nepřiměje většinu ke změně, ani globální politické lídry k radikálním rozhodnutím.

Stojí tedy za kritické uvážení, zda neobrátit pozornost k vizionářským myšlenkám vizionářů – třeba spisovatele, scenáristy, pedagoga a bývalého válečného reportéra Jonathana Ledgarda, který je letos hostem Inspiračního fóra v Ji.hlavě. Odpověď na všeobecný pocit zmaru, pošetilost a zpupnost elit i „elit“ může mít podobu nejmocnější lidské zbraně. Zapojme fantazii a pojďme zabránit vlastnímu konci. Klidně i s použitím telefonu s lithiovou baterií, bude-li třeba.





výpis dalších článků rubriky:  Téma

3.20Politika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin Mišúr
2.20Není jeden feminismusZamyšlení nad dokumentaristkami inspirované knihou Barbory Baronové Ženy o ženách.Martin Šrajer
1.20Jak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila Boháčková
5.19Zachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila Boháčková
F5.19Válka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis Prášil
F2.19Reality TV – seznamte seKurátor každoroční ji.hlavské programové sekce Reality TV Milan Kruml pojmenovává tři převažující kategorie těchto televizních formátů: seznamky, pořady zaměřené na komunální problémy a aktuální publicistiku na téma přesahující běžné politické dění. Do poslední jmenované kategorie můžeme řadit rakouský dokument Heinz-Christian Strache – Ibizza video, který zachycuje jednu z největších politických afér posledních let u našich sousedů a navozuje téma, jak se bránit proti populistům. Rakouský dokument uvádí MFDF Ji.hlava dnes od 17:30 v DKO II.Milan Kruml
4.19Felix Sobolev: Objev KinotronuZatímco ve světě je dílo Felixe Soboleva (1931–1984) takřka neznámé, na rodné Ukrajině jde o ikonu populárně-vědeckého filmu. Retrospektivu jeho stále živého díla přináší letošní MFDF Ji.hlava. Dnes bude k vidění v kině Dukla - Reform od 22:30. Felix Sobolev
4.19Virtuální realityMFDF Ji.hlava již deset let sleduje audiovizuální díla, která prozkoumávají realitu ve formátech a médiích mimo promítací plátno. Letos tato část programu opět přináší dokumentární, vzdělávací či vědecké počítačové hry a u nás dosud nejrozsáhlejší přehlídku děl ve virtuální realitě, kterou jihlavský festival představuje již potřetí. Sociálně-kritické i politické reflexe, průniky do světa vědy, neznámé krajiny i silné příběhy dostávají prostor v lineárních i interaktivních dílech různorodých žánrů a podob. V rámci festivalu budou promítány v blocích 360° filmů ve VR kině (v DKO) i v podobě instalací.Andrea Slováková
4.19Podoby erotikyLetošní tematická retrospektiva Fascinace: erotika navazuje na přehlídky filmové avantgardy, které byly na jihlavském festivalu dokumentů v uplynulých letech rámovány tématy nadhled, věčnost nebo domov. Letos tento průřez filmovým experimentováním ukazuje různorodé podoby reprezentace tělesné touhy, přitažlivosti a projevů fyzické lásky. První blok Fascinace - Erotika je k vidění dnes od 19:30 v kině Dukla-Edison. Andrea Slováková
3.19Filmág Man RayNázory slavného experimentátora na filmové uměníMan Ray

starší články

F4.19DOK.REVUE
28. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue