Děkuji ti, étere

Filmová dokumentaristka Tereza Reichová přibližuje své první pokusy s tvorbou radiodokumentu pro Český rozhlas. První pokus se prý příliš nevydařil. „Proč to tak bylo?“ ptá se Reichová sama sebe. Proč je problém vtěsnat všechny významy díla jen do zvuku, když jsme zvyklí vyprávět audiovizuálně?

Dokumentaristka Tereza Reichová (vpravo) a jedna ze tří spoluautorek jejího chystaného radiodokumentu, Katka Lenka Lorenzová. Foto archiv Terezy Reichové.

Mám druhý pokus. První se moc nepodařil. Má rozhlasová prvotina byla uzavřena do strachu. Do obav z toho, že nesmím mít moc materiálu, že je nutné mít vše předpřipraveno a že vše musí být dořečeno. Zalehla mne obava z toho, pracovat sama, nemít štáb. Nemít nikoho, kdo je zodpovědný za zvuk, nikoho, s kým bych sdílela střihový proces a odpoutávala se od strachu společně. Vzniklo dílo dělené na kapitoly, monotónně přerušované osobním příběhem, vždy krásně „podmáznuté“ hudbou v očekávatelných okamžicích. A tím pádem i pocitově nekonečně dlouhé. 

Proč to tak bylo, když mám letité zkušenosti s filmovým vyprávěním? Obava z hromady práce? Pocit, že u audiovizuálního díla jsou tekuté jen obrazy a zvuk to neumí? Školácký stres z „tenkrát poprvé“? Nevím, ač u druhé šance je výsledek hodně nejistý, mnoho se toho změnilo. Děkuji, Violo

Na začátku mé druhé šance byla představa o filmu o paralelách umírání a rození. O hledání institucionálních i přirozených průniků. A nešlo to. Obrazy nepřicházely, jakékoliv nápady dusila hrůza z natáčení tak citlivé látky se štábem. V tu chvíli mi došlo, že cestou je rozhlas. Intimita tématu, práce se „zvukovými obrazy“ prostředí, lehkost natáčení ve vztahu k etice a možnost s lidmi otevřeně hovořit. To jsem však ještě netušila, co toto rozhodnutí ponese.

Pod křídla mne vzala má dobrá přítelkyně a dramaturgyně Českého rozhlasu Vltava Viola Ježková a po první pracovní schůzce bylo jasno. Žádné cizí postavy, ale ryze vnitřní autorský proces. Asi hlavně důvěra a podpora mé kamarádky způsobily, že jsem tvorbu začala žít. Sama jsem putovala po místech paměti svého příběhu, propadala se do vírů prostoru a času. Nebyla jsem tam sama, byla jsem s nahrávadlem – posluchačem, který mi v tom samém okamžiku ve sluchátkách zrcadlil, co se se mnou během natáčení děje. Režisérka Tereza, která by přemýšlela, zda natočila vše, co chtěla, a měla by pod palcem celý tvůrčí proces, zůstala doma. Nešlo to, aby tam byla. A já, Tereza s nahrávadlem, jsem se z každého natáčení, trvajícího desítky minut, vracela jako z pouti po desetiletích a vždy ho ještě pár dní cítila v každé buňce těla.
 

Dramaturgyně Českého rozhlasu a dokumentaristka Viola Ježková při poslechu vznikajícího radiodokumentu Terezy Reichové. Foto archiv Terezy Reichové
 

No ale měla jsem plán! Ze čtyř míst, která jsem si pečlivě napsala na papír, bylo nakonec míst sedm, protože život a probuzená paměť přinášely nové výzvy. A čas dokončení se protahoval. Byla místa, kam jsem prostě nezvládla jet dřív než za tři měsíce, protože jsem se na to dřív necítila. A když bylo vše hotovo, otřela jsem si s úlevou čelo a přišla další otázka. Co s tak nekonzistentním, pocitovým materiálem? Rozumná filmařka Tereza by řekla, že to provážeme mým dovysvětlujícím komentářem. A to tahle rozumná filmařka také během prvních měsíců tvrdila a rozumná dramaturgyně Viola se tomu usmívala a říkala: „To se ještě uvidí.“ A vidělo se. Zachycený zvukový materiál opravdu nešlo zaplácnout „ratiem“. Pozvaly jsme tedy mou další přítelkyni, průvodkyni a pozornou posluchačku mých životní zvratů. Viola vystoupila z role dramaturgyně, nasadila nám mikroporty, vzala do rukou mikrofon a společně jsme se pustily do Poslechu. Neposlouchaly jsme však jen materiál, který jsem přinesla, ale měly jsme potřebu mu naslouchat na místech, která k tomu vyzývala. A reagovat na ně.

Tento proces ještě neskončil. Racionální filmařka Tereza by ráda napsala, že nás čeká poslední natáčení a pak budeme stříhat. Ale Tereza, která předala režii nejen Viole, ale hlavně procesu, který si vše řídí sám, říká: „Kdo ví, kdy a jak tohle skončí, ale je to krásný. Jako bych dodnes nevěděla, o čem tvorba je…“





výpis dalších článků rubriky:  Glosa

dok.revueOtázka pro SamuDne 12. března měl vstoupit do kinodistribuce snímek Pro Samu, jenž měl předpremiéru na právě přerušeném festivalu Jeden svět. Vzhledem k aktuálním bezpečnostním opatřením a uzavírce velké části kin byla kinopremiéra odložena na neurčito a snímek je od 12. března do 22. března ke zhlédnutí na portálu DAFilms v exkluzivní online premiéře. Na dok.revue přinášíme úvahu Janise Prášila, který tento film klade do souvislosti s knihou Otázka viny Karla Jasperse.Janis Prášil
F4.19KrizeDave Kehr
F2.19Odvrácená tvář Generace ZOsudy generace Z, lidí narozených po roce 1995, jsou všude kolem nás. Jak se jim žije a s čím se potýkají, to bylo tématem prvního diskuzního večera ji.hlavského Inspiračního fóra. Ten odhalil, že svět dnešních mladých dospělých nemusí být zdaleka tak pohodový, jak na první pohled vypadá.Alžběta Cutáková
F3.17 Solidarita s Olegem SencovemGlosa Oto Horáka pro Cinepur
3.17Hledání vztahu dokumentu, diváctví a České televizeJaká je situace dokumentární tvorby na České televizi a co nového do oblasti dokumentu přinesl kanál ČT Art po 4 letech od jeho založení?Martin Svoboda
1.17Za peníze ti dáme všechnoPostřehy ze studia na nejoblíbenější umělecké univerzitě ve Velké BritániiJitka Lanšperková
f5.15Uvnitř časového krystalu temnoty a světlaO etice, estetice a metodách filmového obrazuFred Kelemen
5.14Na hrane estetiky a politikyPolitická dimenzia dokumentu na 18. ročníku MFDF Ji.hlava a v jeho mediálnych ohlasochFilip Lucinkiewicz
1.12Proč Ji.hlava a co Ji.hlava?Předzimní tóny, spirála, snad jedlé kaštany, slévání, přátelé, noc, zmatky, rez, nic novýho?Martin Mareček
6.8Naše moderní dějiny v zrcadle filmových dokumentůKamil Činátl

starší články

1.20DOK.REVUE
09. 04. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue