DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

De – rrida – konstrukceZ filmu Derrida

média a dokument 2.0

De – rrida – konstrukce

9. 5. 2022 / AUTOR: Albert Pechmann

Na letošním ročníku festivalu dokumentárních filmů Visions du Réel ve švýcarském Nyonu byl znovu uveden film Derrida z roku 2002 jako součást tvorby Kirsten Johnsonové, která se v tomto snímku chopila kamery. Film zachycuje francouzského filozofa Jacquesa Derridu. Lze však zfilmovat filozofii?

Kde se skrývá skutečný význam slov a pojmů? Jak je možné takové myšlenky zachytit na plátno? Film Derrida zachycuje francouzského filozofa Jacquesa Derridy prostřednictvím záběrů z jeho přednášek, veřejných proslovů i z osobních rozhovorů z domácího prostředí. Hlavní tématem však zde není Derridův život, nýbrž myšlenky, které jej utvářely; konkrétně ty, na nichž staví vlastní filozofii.

Derrida jako by byl ve snímku autorem, nikoliv filmovaným subjektem. Před kamerou otevřeně říká, že o svém životě mluvit nebude, kamera jej téměř nikdy nezachytí ve chvíli, kdy by to sám neplánoval. Dává během natáčení rady, co vystřihnout a k čemu se vrátit, cítíme, že hraje s filmaři hru, kdo z koho, pokouší jejich trpělivost a pečlivě promýšlí každé slovo, než jej pronese. Derrida se snaží dát snímku podobu vycházející ze své představy o sobě prostřednictvím vlastní ontologie. A filmaři ho při tom nechají.

Za každým Derridovým slovem cítíme pochyby. Pokládá věty způsobem, který nutí posluchače přemýšlet o jejich významu, hledat to, co je za nimi. Filmem se prolíná základní myšlenka Derridovy filozofie, tedy dekonstrukce. Ačkoliv je jako většina jiných filozofických myšlenek považována v první řadě za teoretickou směrnici chápání, Derrida ji ve snímku aplikuje velmi prakticky. Dekonstrukce rozebírá tradiční smysl pojmů a snaží se nacházet jejich skutečný význam „pod povrchem“. Všímá si, jak jsou napříč historií ve společnosti upřednostňovány a především rozlišovány stereotypní koncepty – mluvené slovo před psaným, rozum před citem, mužskost před ženskostí. Tradiční pojetí jednotvárných opaků však podle dekonstrukce zastiňuje vzájemný vnitřní konflikt, který tvoří pravou podstatu jejich porozumění. Opačné strany mají své klady a zápory, obě se navzájem potřebují, obě jsou definovány vlastním protikladem. Stejně jako Derrida tento věčný zápas s rozlišováním a nerovností vkládá do svých knih, pracuje s ním i ve svém biografickém snímku ve spolupráci s chápajícími filmaři. Kromě nekonkrétních promluv, které se snaží dohledávat význam kladených otázek a odpovědí, častokrát sledujeme záběry zobrazující natáčení předchozích záběrů. Takto je nám symbolicky předkládáno přemýšlení o věcech, které jsou ukryty za tím, co považujeme za přirozené, které odhalují skutečný význam. Tímto způsobem se snímek dostává někdy až do ironické roviny, třeba v záběru, kde Derrida sleduje v televizi záběry sebe sama, jak sleduje v televizi znovu záběry vlastní osoby.

Co všechno je ukryto za stereotypními významy a kam až je dekonstrukce schopná proniknout? Jacques Derrida, jako člověk z židovské rodiny alžírského původu, jehož nerovnost zasáhla jako málokoho, byl definován těmito otázkami po celý život. Stejně jako on tvořil je, i ony tvořily jeho. A i když byl díky nim ve svém profesionálním i soukromém životě častokrát špatně přijímán, vždy věřil, že za takovou cenu stojí dosahovat rovnosti a hledat pravdu, která je někde hluboko ukryta.