Dajori - Konečná stanice

Film začal vznikat v momentě, kdy mě můj přítel, Nicolas Kourek, oslovil, abych jel společně s ním a jeho kolegy z práce (z kulturního čtrnáctideníku A2 a internetového deníku Alarm) navštívit rodinu Marie Hučkové do Varnsdorfu. Ta u sebe doma spolu se svým manželem Enricem na podzim roku 2021 ubytovala sedmnáct rodinných příslušníků poté, co byli vystěhování ze dne na den z paneláků v nechvalně známé lokalitě „Kovářská“. Když jsme rodinu na začátku roku 2022 poprvé navštívili, byl to už pátý měsíc, co Marie s Enricem svojí dobročinností nahrazovaly služby města, které vystěhovaným nájemníkům nedokázalo zprostředkovat náhradní bydlení. Půlroční péče o ostatní příbuzné začala Marii s Enricem vyčerpávat, a to jak po finanční, tak psychické stránce.

Nebylo na co čekat

Když jsme se s Nicolasem poprvé s rodinou setkali, bylo zjevné, že je celá situace dost vyhrocená. Uvědomili jsme si, že se nám před očima odehrává konflikt na několika rovinách. Jednak zde byl Mariin vnitřní rozpor, kdy pro ni bylo nemyslitelné, aby nepomohla příbuzným v nouzi, ale zároveň si byla vědoma negativních dopadů celé situace na nu i její nejbližší rodinu. Další rovina konfliktu se pak odehrávala na úrovni města, potažmo státu. Celá událost souvisela s krizí bydlení a obchodem s chudobou v sociálně vyloučených lokalitách. Vše bylo navíc umocněné právě probíhající druhou vlnou koronaviru a tvrdým lockdownem. Uvědomili jsme si, že není na co čekat.

Po první návštěvě, která proběhla bez kamery, jsme přijeli za tři dny už s vybavením a rozhodnutí natáčet. Cíl byl jasný – co nejdetailněji zkoumat situaci na domě, postupně vplouvat do rodiny a zpovzdálí nezúčastněně pozorovat dění kolem nás. Zprvu byla naše představa taková, že celý film bude postavený na této jedné velké situaci. A že snímek skončí ruku v ruce s tím, až se problém nějakým způsobem vyřeší - třeba tím, že si ostatní rodiny najdou bydlení a Marie s Enricem zůstanou sami v prázdném domě.

Záchranná síť pro nejbližší

Očekávali jsme, že příbuzní u Marie s Enricem ještě nějaký ten pátek zůstanou a nebude tak problém natočit dostatek materiálu. To se nakonec nestalo. Krátce po začátku natáčení Marie s Enricem učinili rozhodnutí, že se sami s dětmi odstěhují do vedlejšího města. Museli jsme proto přenastavit celý záměr a smířit se s tím, že natočený materiál z domu bude pouhou expozicí příběhu, který ukáže rodinu v delším časovém horizontu.

Brzy po přestěhování došlo k další změně – Mariina sestra Iveta se dostala do potíží a nebyla se schopna nadále starat o svoje děti. Aby nedošlo k jejich umístění do dětského domova, rozhodla se je Iveta předat do péče svým sourozencům. U Marie skončila dvouletá Anabel a desetiletý Samuel. Došlo nám, že situace, kterou jsme pozorovali na začátku natáčení, nebyl nějaký výjimečný stav, ale běžná součást Mariiny života, kdy každou chvíli slouží jako záchranná síť pro své nejbližší. Dnes sledujeme vývoj rodiny již třetím rokem a za tu dobu několikrát došlo k tomu, že Marie s Enricem ubytovali na přechodnou dobu několik svých příbuzných a známých, přičemž se už dohromady třikrát přestěhovali.

Jak natáčet nepředvídatelné?

Přiznám se, že z počátku pro mě nebylo lehké se na tak rychlý a překotný vývoj adaptovat z režijního hlediska. Po zkušenosti s filmem Vlci na hranicích, při němž jsme si s protagonisty mohli spoustu věcí připravit dopředu, je pro mě práce na Dajori naprosto novou zkušeností. Předvídat se nedá naprosto nic, a to jak z dlouhodobého hlediska, tak i v rámci samotného dne, kdy trávíme čas s protagonisty. Museli jsme se naučit počítat s tím, že nám spousta situací unikne. Namísto toho jsme začali vidět kouzlo celého procesu právě v přítomnosti a v tom, že kdykoliv jsme s rodinou, je dost pravděpodobné, že se stane něco nepředvídatelného.

Vše je umocněno ještě tím, že celý film vytváříme v tandemu s Nicolasem – od začátku jsme v tom především ve dvou, já stojím za kamerou a přítel zaznamenává zvuk. Režírujeme společně. Můžeme si tak dovolit být poměrně flexibilní a v případě nutnosti změnit plány a vyrazit na natáčení. Mohli jsme tak být třeba u momentů, kdy Anabel a Samuel trávili první dny u Marie v péči, nebo na pohřbu Mariiny maminky. To by bylo ve větším štábu zcela nemožné.

Spojovat, ne rozdělovat

Zároveň se nám skutečně podařilo do rodiny proniknout takovým způsobem, že se dění kolem nás odvíjí naprosto přirozeně. Občasná frustrace plynoucí z nepředvídatelnosti natáčení tak přináší svoje cenné ovoce v podobě naprosté autenticity. Jeden z nejsilnějších zážitků pro mě například byl, když jsme se s Nicolasem vraceli z dovolené v Keni a rovnou z letiště zamířili na Enricovu oslavu narozenin. Marie mu totiž připravila velké překvapení – přestrojila se za nevěstu a nechala sebe a Enrica v rámci oslavy oddat jejím známým farářem.

Na místo jedné ukotvené situace, kterou jsme si slibovali na začátku natáčení, film vystihuje cyklus, ve kterém se rodina ocitá. Samotná nepředvídatelnost se tedy nakonec stala jedním z hlavních motivů filmu. Asi tu největší sílu v příběhu vidím v paradoxu, že i když má celý tento cyklus někdy až tragické dopady na celou rodinu, jeho hlavním motorem je vždycky láska k ostatním a potřeba si navzájem pomáhat. Na rozdíl od filmu Vlci na hranicích, který zkoumal proces rozdělování společnosti, Dajori vypráví o opaku: O snaze lidi spojovat a hledat řešení. A také o tom, jak těžké je toho dosáhnout.