Co všechno unese svědectví. Dokumentární kniha jako žánr a soutěžní kategorie

Představme si následující situaci: žena se po několika letech péče o děti vrací do práce. Má stejnou kvalifikaci jako někdejší spolužáci, ale méně peněz, kontaktů i jistoty při vyjednávání. Potřebuje motivaci, povzbuzení, chce své situaci rozumět. Statistiky jí situaci potvrdí, sociologická studie vysvětlí příčinu, podcast nabídne podobnou emoci. Může sáhnout také po beletrii. Anebo si najde knihu Kratší konec provazu (Homfray, Václavková, Alarm, 2025), která nabízí všechny předchozí typy podpory.

Naše čtenářka si tak bude pročítat data, souvislosti, podobné příběhy, a hlavně praktické návody, jak ze situace ven. Obdobné funkce by ovšem mohl plnit třeba deník návratu do zaměstnání nebo fotografická kniha doplněná faktografií. Lišily by se metodou, formou i mírou autorské intervence, všechny by však prostřednictvím zaznamenané zkušenosti zkoumaly stejné téma. A všechny by bylo možné přihlásit do soutěže Dokumentární kniha roku, kterou od roku 2021 pořádá ji.hlavský festival.

Autor a jeho materiál

Popsaná situace nabízí názorné východisko pro úvahu, co dokumentární kniha vlastně je a k čemu může být dobrá. Následující text postupně propojí perspektivu autorky, čtenářky a porotkyně, která z desítek přihlášených titulů vybírá nejsilnější dokumentární svědectví vydané v knižní podobě. Vycházím z teze, že dokumentární knihu neurčuje jednotný soubor formálních znaků, ale především způsob zacházení se skutečností: jak jsou nastolena fakta, jak jsou zprostředkovány zkušenosti, zda a jak jsou přítomné autorské interpretace a jak se podařilo knihu vypravit do světa z hlediska nakladatelské kultury.

Moje ústřední otázka tedy zní: Podle čeho poznáme dobrou dokumentární knihu, když může mít tolik podob? Při rozmanitosti žánru dokumentární knihy nelze mít ambici postihnout téma komplexně, zaměřím se tedy jen na publikace přihlášené do soutěže ji.hlavského festivalu v letech 2020–2025.

Vycházím přitom i z vlastní zkušenosti s tvorbou autorského rozhlasového dokumentu a s uspořádáním rozhovorů nebo svědectví do knižní podoby (Autorský rozhlasový dokument, NAMU, 2022; Crhovský masopust, Crhovská chasa, 2024; Crhovské mandaly, Vydavatelství Univerzity Palackého, 2025). Tuším tedy, jakými dilematy se ubírá uvažování autora, který má k dispozici silná svědectví, bohatý textový i obrazový materiál, rozsáhlé texty různorodého charakteru a v ideálním případě i velkorysého nakladatele a skvělý redakční tým. Podoba dokumentární knihy je v takovém případě široce otevřeným polem možností spojených především s velkou autorskou odpovědností vůči tématu, respondentům a společnosti, do níž kniha vstupuje.

Komplikovanou metodologii samotného pojmu dokumentární kniha opřu o etické dilema, které americká literární kritička a komparatistka Sophie Pinkham otevírá nad knihami běloruské investigativní novinářky Světlany Alexijevičové, například Dobou z druhé ruky. Pinkham pokládá zásadní otázku, zda sdílené svědectví nejvíce autentizuje historickou zkušenost, nebo jestli může sloužit spíše jako materiál k autorsky komponovanému poznání skutečnosti. Pokročilejší etické otázky patří do těchto úvah stejně jako otázky žánrové: Co všechno ještě můžeme nazvat dokumentární knihou, pokud jsme ochotni vzít do hry komiks, fotoknihu nebo lyrický popis biotopu? A co může kniha nabídnout navíc oproti filmu, podcastu nebo novinářskému textu, když je tak podivně staromódně hmotná, bez pohyblivých obrázků a vyžaduje často velkou emoční a časovou investici?

„Prostor k zastavení nás upomíná mimo jiné na to, že kniha nabízí jen výsek reality, podněcuje další promýšlení tématu, umožňuje komparaci s vlastními zážitky a zkušeností.“

Co je dokumentární kniha

Z vyjádření porot Ji.hlavy v letech 2021–2025 lze dokumentární knihu vymezit jako otevřenou kategorii knih, které různými autorskými prostředky zprostředkovávají poznání skutečného světa. Podívejme se, jaké proměnné vstupují do takto široce pojaté definice.

Nejprve žánrově: Pro zprostředkování tématu sexuálního násilí volí například Renata Kalenská formu rozhovorů s oběťmi sexualizovaného násilí (Zamrzlé duše, N media, 2024). Deníkové zápisky z mise Lékařů bez hranic podrobuje autorka Jitka Kosíková dalším komentářům a přísné redakci spoluautora a editora knihy Marka Uhlíře, základem je ale autobiografické vyprávění psanou i mluvenou formou (Břehy nejsou na dohled, Universum, 2021). Své osobité prožitky lásky, vztahů, sexu i osamělosti tematizuje Štěpánka Jislová v komiksu (Srdcovka, Paseka, 2023).

Tři příklady z různých ročníků soutěžní kategorie ukazují další z možných nejobecnějších chápání dokumentární knihy, jímž se může porota soutěže řídit, totiž způsob, jak lze „myslet knihou“.

Tento kognitivní aspekt je zásadnější, než se zdá. Podle neurovědkyně Maryanne Wolf není hluboké čtení (deep reading) pouhým přijímáním informací – čtenář při něm propojuje text s vlastní zkušeností, zaujímá cizí perspektivu a zároveň kriticky posuzuje, co četl. Wolf výslovně upozorňuje na význam krátkých zastavení během četby a možnosti návratu k textu. Tomuto aspektu čtenářství se v českém kontextu věnuje i brněnský badatel Jiří Trávníček, který ve svých čtenářských životopisech (Knihy a jejich lidé, Host, 2013) připomíná, že kniha vstupuje do konkrétního životního času čtenáře. Setkání s týmž textem tak může v různých obdobích života vyvolat jiné otázky.

Prostor k zastavení nás upomíná mimo jiné na to, že kniha nabízí jen výsek reality, podněcuje další promýšlení tématu, umožňuje komparaci s vlastními zážitky a zkušeností. To zásadně platí o dílech, která přinášejí dlouho opomíjená a přitom ve veřejném prostoru dávno přítomná témata. Před třemi lety tak vysoce zarezonoval titul o ženách v období klimakteria Padesátka. Čím žijí ženy v období přechodu Lenky Kapsové (Host, 2023). Alici Koubové a Barboře Baronové se podobně podařilo vystihnout okamžik pro zviditelnění agend, které desetiletí narůstaly od úsilí jednotlivců přes institucionální ukotvení až po validaci ve veřejném prostoru. Kniha Odolná společnost. Mezi bezmocí a tyranií (wo-men, 2023) nasvítila nenápadné hrdiny a hrdinky, již dosáhli reálných proměn společnosti například v otázkách genderu, queer témat nebo autenticky žitého vlastenectví.

Vzhledem k tomu, že v případě dokumentární knihy může jít nejen o tradiční autorský text, ale také o fotografickou knihu, rozhovor, atlas nebo komiks, je pro porotu vždy nutné hledat další kritéria pro posouzení. V určitém ohledu vždy kopíruje elementární dokumentární etiku Billa Nicholse a ptá se, jak je autentizován „hlas dokumentu“. Ptáme se tedy, jak autorstvo skutečnost vyhledává a zaznamenává, jaké zdroje a svědectví vybírá a jaký jim poskytuje kontext. Zajímá nás také, zda a nakolik přiznává vlastní metodu a jakou odpovědnost přijímá vůči portrétovaným lidem, situacím a skutečnostem. Dokumentární kniha totiž není jen souborem zaznamenaných faktů, vždy je výsledkem autorského výběru, třídění a kompozice.

A ani to není všechno. Soutěžní ročník 2023 vyzvedl dokumentární knihu jako „umělecké dílo, partnera v dialogu, učební pomůcku, objekt emocí nebo nástroj poznání a změny“. Tehdy se vedle sebe sešly například výtvarný deník Lucie Lomové (Každý den je nový, Labyrint, 2022), odhalení zdrojů klimatických dezinformací (Továrna na lži, Vojtěch Pecka, Alarm / Utopia Libri, 2023) nebo – nakonec vítězná – terénní reportáž z historické i současné scény českých uživatelů pervitinu (PIKO: Na životech feťáků záleží, Apolena Rychlíková a Pavel Šplíchal, Alarm, 2022). Zohledněny tedy bývají i různé funkce dokumentární knihy, její estetická podoba a nakladatelská péče.

„Možnost nabízí čtenáři přezkoumat vlastní porozumění, číst jinak, s jinou zkušeností, optikou nebo doporučením, a dokonce časem změnit i původní úsudek.“

Poroty v různých ročnících přihlížejí dále ke kvalitě literárního jazyka, a to i v knihách, které jsou velmi blízké odborným akademickým monografiím. Ceněna bývá nejen náročnost výzkumu, ale i schopnost získané poznatky čtivě zpřístupnit čtenářům. Do finálních výběrů se tak dostaly třeba tituly z literární historie (Nezval. Básník a jeho syn, Krystyna Wanatowiczová, Kodudek, 2024) nebo výzkumně a teoreticky založená analýza dramaturgie dokumentárního filmu v České televizi (Rozumět televizi, Lucie Králová, NAMU, 2022); patří sem třeba i původní studie o zinech a postdigitálním tisku Miloše Hrocha Vystřihni – nalep (Akropolis, 2022).

Namísto dílčího shrnutí zjevně velmi široké definice dokumentární knihy se ještě zastavím u jednoho poznatku Maryanne Wolf. Možnost vracet se k textu a pohybovat se v něm není jen příležitostí přečíst si totéž znovu. Nabízí čtenáři přezkoumat vlastní porozumění, číst jinak, s jinou zkušeností, optikou nebo doporučením, a dokonce časem změnit i původní úsudek. Snad se nedopustím indiskrece, když zveřejním, že takovou zkušenost zažila porota při diskuzi o knize Roztěkané. Jak se žije ženám s ADHD (Klára Kubíčková, Jana Srncová, Host, 2025). Názory se během společné debaty výrazně proměňovaly.

Svědectví a autorská intervence

Dokumentární kniha může předpokládat svého „ideálního čtenáře“, ženu v přechodu, terénního sociálního pracovníka nebo příznivce zinu. Nicméně publikum je masové. Výzkumy řadí nonfikční literaturu mezi velmi oblíbené druhy četby a popisují, že až 75 % čtenářstva upřednostní dokumentární knihu před beletrií. Nejčastěji s potřebou dalšího vzdělání. V rozpornosti široce definovaného žánru dokumentární knihy však spolu občas zápasí doložitelná evidence dat s autorskou imaginací.

Lze říci, že dokumentární kniha uzavírá se čtenářem jakousi referenční smlouvu. Implicitním předpokladem takového vztahu je čtenářská víra, že prezentovaná skutečnost je pravdivá. Zároveň ale čtenář po celou dobu zkoumá, zdali autor plní, co slíbil názvem, podnázvem, zveřejněnou metodou, a zdali svá tvrzení dostatečně dokládá a zdrojuje. Autor se naopak zavazuje, že jeho vztah ke skutečnosti a portrétovaným lidem nebo situacím není libovolný, a že nese odpovědnost za zacházení s fakty, prameny a hlasy druhých. Tento vztah generuje množství etických otázek, které řeší autor a každoročně právě i porota soutěže Dokumentární kniha roku. Ze všech možných etických problémů vybírám jediný, jenž tematizuje rozpor mezi svědectvím jako svébytným textem, nebo jako surovinou pro výsledný autorský artefakt.

Přesvědčivý příklad takového napětí nachází Sophie Pinkham v již citované eseji o knihách Světlany Alexijevičové. Samotnou autorkou bývají označovány jako „romány v hlasech“ (novels in voices). Specificky u nás známá a populární kniha Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka zkoumá rozpad Sovětského svazu a život po něm prostřednictvím vzpomínek a rozhovorů s lidmi, kteří tuto proměnu prožili. Klíčové je zde slovo „prostřednictvím“. Alexijevičová neskládá chronologické dějiny událostí. Jednotlivé výpovědi řadí do mnohohlasé literární kompozice. Zatímco americká marketingová kampaň označila její dílo jako „orální historii“, Pinkham si dala práci a porovnala výpovědi z Doby z druhé ruky s jejich starší, již publikovanou podobou v knize Зачараваныя смерцю (Okouzlení smrtí, 1993). Na rozdílech mezi oběma knižními podobami ukazuje, jak Alexijevičová svědectví při dalším zpracování přepisovala, přesouvala a měnila jejich vyznění.

Sama Alexijevičová popisuje svoji metodu jako „skládání dějin“ ve snaze zjistit, „co se děje v lidské duši“ (“I’m piecing together the history of ‘domestic,’ ‘interior’ socialism … as it existed in a person’s soul”). Pinkham však vyhodnocuje tento postup jako netransparentní, nejasný a bez stanovených pravidel: „[Alexijevičová] využívá přitom některé postupy tradiční historiografie a žurnalistiky, aniž by přijímala odpovědnost, jakou kterákoli z těchto disciplín vyžaduje. Zatímco její raná tvorba měla blíže k tradiční žurnalistice, postupem času odstraňovala stále více kontextu (většině svědectví předchází pouze jméno, věk a povolání) a stále častěji se opírala o koláže citátů, u nichž není uvedeno, komu patří.“

Střetávají se tu dvě legitimní, ale obtížně slučitelné koncepce dokumentu: věrný nosič svědectví versus autorsky vytvářená skutečnost. Podle Pinkham není problémem sama editace rozhovorů, ale její nepřiznaný rozsah a nejasná hranice mezi hlasem svědka a hlasem autorky. Dochází k zásadnímu paradoxu, kdy síla knihy vyrůstá právě z toho, že velké dějiny jsou popsány prostřednictvím intimních svědectví jednotlivců. Zároveň však nelze poznat, nakolik výsledný hlas patří svědkům, sociálním aktérům a nakolik autorskému přepisu těchto hlasů. Často vedle sebe stojí protichůdné zkušenosti, sdělení vyrůstá z ostrých střihů a nečekaných sousedství jednotlivých svědectví.

„Ukazuje ještě další možný rozměr dokumentární knihy: snahu postavit se hlubokému pocitu odcizení.“

Uvedený příklad může vést k obecnějším otázkám: Kdo vlastně smí cizí zkušenost vyprávět? Jak má být validován autorský nárok na roli vypravěče příběhu a jak je naplněna potřeba autorské transparence? Co se děje s řečí při přepisu a překladu? A lze z více výpovědí vytvořit typický hlas?

Vedli jsme takovou diskuzi v porotě nad malým sborníčkem výpovědí ukrajinských uprchlíků, kteří se po únoru 2022 ocitli v Jihlavě. Místní je přijali mezi sebe, s maximální péčí je ošetřili v kritické i následné době, pomohli jim s praktickými aspekty života. Ke třetímu výročí začátku rusko-ukrajinské války pak vydal jihlavský spolek F Point sedmnáct rozhovorů se „svými“ Ukrajinkami a Ukrajinci, velmi jednoduše vypravenou knížku s názvem Kdo spí v postelích mých dětí. Speciální uznání ročníku 2025 bylo této knížce uděleno právě za zachování absolutní syrovosti výpovědí, jež bere v úvahu jazykovou bariéru, posttrauma, úspornost ve vyjádření nezpracovaných emocí, hluboký žal nad ztrátou domova. Jistěže byly výpovědi překládány a edičně upravovány. Síla dokumentární knihy spočívá v tomto případě v nebývale přítomné empatii, jež prostupuje každý jednotlivý aspekt knihy. Touhou editorů bylo zachovat osudy konkrétních lidí jedné uprchlické vlny, jakých se v posledních sto dvaceti letech přehnaly Evropou desítky. Tahle dokumentární kniha nesnese velká hodnotící slova, není „mnohohlasá“ ani „apelativní“. Přesto má vysokou hodnotu komunitní pozornosti, autentického svědectví a zachované syrovosti výpovědí.

Metodologicky podobná kniha Jestli mám zemřít, ať je to příběh (kolektiv autorů, editorka Tereza Langrová, Utopia libri, 2024), příběhy osvětlující životní osudy Palestinců a Palestinek žijících v Čechách a svědčící o novodobé genocidě v Gaze, naopak výše zmíněné přívlastky unese. Je rozsáhlejší, založená na větší rešerši, spojující laický, žurnalistický a filozofický pohled na téma. A ukazuje ještě další možný rozměr dokumentární knihy: snahu postavit se hlubokému pocitu odcizení. S takto pojmenovanou motivací by, jak věřím, souhlasila celá řada autorů a autorek jako jedním z důvodů, proč se do náročného procesu psaní knihy vůbec pouštějí.

Od dokumentace k intervenci

Pátý ročník soutěže Dokumentární kniha roku 2025 formálně znovu deklaroval maximální šíři formátů a žánrů: soutěžit může reportáž, rozhovor, cestopis, deník, fotografická a odborná publikace, dětská kniha, kuchařka nebo básnická sbírka. U vítězné Důstojnosti Petra Třešňáka (Druhé město, 2024) se však kritéria soustředila především na potenciál knihy reálně měnit popisovanou realitu.

Třešňák vychází z osudů Doroty Šandorové a Věry Musilové, dvou žen s intelektovým postižením, které zemřely v prostředí, jež o ně mělo pečovat. Jejich příběhy propojuje autor s vlastní rodinnou zkušeností, případovými studiemi a příklady ze zahraničí. Kniha tak postupně mění otázku, co se těmto ženám stalo, v otázku, jaké podmínky takové zacházení umožňují a jak je změnit. V hodnocení Důstojnosti vystupují do popředí další měřítka kvality dokumentární knihy. Autor pojmenovává velmi těžká témata bez příkras, s empatií a neokázalou skromností. I díky tomu může osobní zkušenost, terénní výzkum, pozorování i poctivou rešerši proměnit ve společenský apel. Navrhuje konkrétní systémová řešení a činí kroky k jejich naplnění. Práce na knize a následně s knihou má tak potenciál reálně změnit praxi ústavní péče nejen ve prospěch skupiny osob s intelektovým postižením, ale do budoucna vposledku každému seniorovi nebo seniorce.

Dokumentární kniha se tak stává intervenčním nástrojem. Sám Petr Třešňák v rozhovoru pro Dok.revue připouští, že zveřejnění tragických osudů zranitelných lidí může být radikální a eticky zatížený krok. Zároveň ale odhalování tragédií není jediným nástrojem změny, může být jejím významným katalyzátorem.

Vracím se k úvodní scéně tohoto textu a k příkladu ženy hledající po dlouhé rodičovské dovolené novou práci. Když přemýšlím o její základní potřebě, bude to možná především povzbuzení. Dobrá dokumentární kniha jí však nabídne i něco, o co se může reálně opřít, tedy doložené zkušenosti, srozumitelně vyložené souvislosti a poctivě přiznanou autorskou práci s nimi. Konstatujme na závěr, že kvalitu dokumentární knihy nelze spolehlivě určit podle formátu ani tématu. Vždy je třeba zkoumat spíše její vztah ke skutečnosti a metodu zprostředkování. Stálost knihy, statičnost a fyzická existence v prostoru představují její přednosti, nikoli handicapy. Kvalita se ukazuje v tom, jak poctivě zachází s prameny a lidmi a co z jejich zkušeností umožňuje čtenáři poznat. Dokumentární kniha dovoluje vracet se k výzkumu, svědectví, obrazu i vlastnímu prvnímu úsudku. Její největší silou je tedy právě to, že dosud neztuhla v jediný žánr.