Co nás spojuje, když se svět rozděluje. Česká radost 2026

Domov může mít podobu obývacího pokoje, venkovského spolku, kultury, ve které jsme vyrostli, nebo člověka, před kterým se nemusíme přetvařovat. Může však být také místem konfliktu, ztráty a dlouhého čekání. Letošní Česká radost zkoumá, jak si lidé vytvářejí prostor pro život ve světě, který je vystavuje tlaku na výkon a krásu, nutí je opouštět známá místa nebo jim přestává nabízet společnou budoucnost. Napříč různými generacemi a zeměmi se vrací otázka, co znamená být někomu nablízku a nést odpovědnost za druhé – ať jde o rodinu, demokracii nebo krajinu.

Právě rodina je místem, kde příslib bezpodmínečné blízkosti nejčastěji naráží na své meze. V Expozici láskou Filipa Remundy vstupuje mezi fotografa Vlastimila Kulu a jeho dceru Blanku minulost, kterou umělecký úspěch nedokázal zahladit. Dcera při střihu filmu o otci otevírá bolestné vzpomínky na dětství i otázku, jakou cenu za jeho tvůrčí svobodu platili nejbližší. Výčitky se mísí s humorem, náklonností a snahou najít k sobě cestu. Film dává prostor rozporům, které nelze vyhladit jedním rozhovorem ani dobrým úmyslem. Blízkost tu znamená také ochotu přijmout takovou verzi prožitých událostí, z níž sami nevycházíme nejlépe.

Kamera se v České radosti sama opakovaně stává součástí vztahů, které zachycuje. Mariana Macháňová v Andulce natáčí odcházení vlastní matky a spolu se zármutkem ohledává etiku vstupování do nejzranitelnějších okamžiků lidského života. Akvárium Maji Penčič ponechává domácí videozáznamy z dob autorčina dětství, pořízené jejím otcem, v syrovém stavu a bez komentáře. Esej Mami, pláčou žirafy? Kartikeyi Saxeny propojuje režisérovu návštěvu zoo s telefonickým rozhovorem s matkou. Sklo oddělující člověka od zvířete odráží vzdálenost mezi dvěma blízkými lidmi. Soukromé obrazy tak otevírají obecnější otázky péče, paměti i možnosti porozumět zkušenosti druhého.

Domov je v řadě filmů reprezentován také tím, co chybí. Tvorbu řady autorů a autorek formuje pohyb mezi zeměmi, jazyky a kulturami. Daria Kovalchuk se v Donbasu na dosah vydává z Prahy na rodnou Ukrajinu. Návrat do krajiny dětství poznamenané válkou se stává hledáním toho, co z někdejšího domova lze uchovat alespoň ve filmových obrazech. Ve Vyprahlých ústech kamene další původem ukrajinské filmařky Kateryny Ruzhyny je osobní archiv podnětem k novému čtení vlastní minulosti. Georgij Mežujev se v Mém tátovi z ostrova Rusko pokouší pochopit vlastního otce, který obhajuje Putinův režim. Politický konflikt vstupuje do nejintimnějších vazeb a komplikuje možnost důvěřovat si.

Exil znamená rovněž vleklé provizorium a nejistotu. Třetí země Farzada Khoshdasta sleduje íránskou rodinu uvízlou v Turecku mezi nemožností návratu do vlasti a vzdalujícím se příslibem azylu. Lucie Zpěváková ve filmu Snila jsem o muži, co snil o koních sleduje Kubánce, který se během čekání na rozhodnutí o pobytu snaží nalézt souznění s dosud cizím českým prostředím. Porno Para Ricardo Hany Jakrlové zachycuje punkového hudebníka, jehož odpor vůči kubánské diktatuře provází rostoucí únava a stesk. Eva Milana Mazúra naopak ukazuje, jak se vlastní zkušenost útěku může proměnit v solidaritu s mladými migranty. 

Touha někam patřit a být součástí většího celku má i svou konfliktní podobu. V Nesnášení Ondřeje Šálka se přesvědčení o vlastní pravdě přelévá do pouličních střetů okolo petičního stánku a názorové radikalizace. Jan Novák ve venkovské tragikomedii Vyhrát musí předseda nachází mezi chovateli drobného zvířectva ambice, křivdy a spory o moc, které rozežírají původní soudržnost. 

Drazí spoluobčané Andrey Culkové rozšiřují otázku společného rozhodování na celoevropskou úroveň: co se stane, když možnost ovlivnit budoucnost Evropy dostanou náhodně vybraní občané? Jediná vteřina Víta Klusáka vztah mezi individuálním jednáním a životy druhých zpřítomňuje skrze tragické dopravní nehody z českých silnic. Odpovědnost získává konkrétní tváře a nezvratné důsledky.

Podobnou naléhavost mají filmy o krajině. Dokument Hasit ohněm Markéty Ekrt Válkové zpochybňuje představu ochrany přírody jako udržování neměnného stavu a otevírá debatu o řízeném vypalování. Zóny nikoho propojují tři toxicky zamořená místa na Slovensku se třemi rozdílnými filmovými jazyky. Investigativní pátrání tak postupně přechází v animovanou vizi budoucnosti, v níž může živou krajinu nahradit digitální svět. Západ Martina Imricha a Land of fire Nikoly Klingera spojuje pomalé pozorování prostředí poznamenaného úbytkem života, izolací a ztrátou sdílené vize. Moravský venkov a kanadská divočina jsou vzdálené geograficky, avšak blízké pocitem, že společný příběh pohasl a zůstalo jen každodenní přežívání.

Jiný tlak na určitou podobu života zachycují filmy Znovu vstaň Elišky Cílkové, Zářit Martina Páva a Pan Zábava Huga Wiesnera. Dospívající krasobruslařka, mladí lidé usilující o dokonalý vzhled i bavič budující svou image musí vyjednávat mezi vlastními potřebami a očekáváním okolí. Kamera zblízka i z odstupu sleduje těla vystavené pohledům a neustálému hodnocení. 

Punková road mobile Love Video Letter Karolíny Hovězákové nachází energii ke vzdoru v oddaném ženském přátelství. Hybridní experiment asi jako hloupý oheň no Denisy Langrové a Michala Jiřince nechává kritiku konzumerismu přerůst v paranoidní sci-fi. Humor, nadsázka a imaginace v tvorbě mladé autorské generace otevírají další možnosti, jak si svět přisvojit a zkusit v něm dosáhnout smysluplných změn.

Schopnost měnit naše vnímání je také tématem uměleckých portrétů. Radka Denemarková ve filmu Za slovo ručím životem Slobodanky Radun spojuje psaní s odpovědností za umlčované. Jaroslav Seifert v rytmu bezčasí Pavla Štingla skládá z archivů, inscenovaných výjevů a divadla obraz tvořivosti vzdorující dobovým dogmatům. Vteřina houby Aleše Pojara objevuje poezii v běžných situacích ze života básníka Petra Hrušky. Návrat do neznámé země Olgy Malířové nechává choreografa Jiřího Kyliána a tanečnici Sabine Kupferberg vést rozhovor pohybem, v krajině utvářené mořským přílivem a odlivem. Umění tu představuje způsob, jak vstoupit do vztahu se světem a naplno prožít čas, který máme.

Letošní Česká radost hledá pro rozdílné zkušenosti rozdílné formy. Od dlouhého nehybného záběru k překotnému proudu digitálních obrazů, od intimního deníku k veřejné konfrontaci. Hrané situace, performance, animace i rodinné archivy rozšiřují možnosti dokumentární výpovědi a testují naši důvěru v obraz. Napříč sekcí přitom při veškeré její rozmanitosti přetrvává pozornost k lidem, kteří hledají cestu k sobě navzájem. Někdy skrze odpor, jindy péčí, humorem nebo obyčejnou ochotou chvíli společně pobýt.