DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Bílý internetZ filmu Bílý šum. Foto IDFA

Speciál Jednoho světa

Bílý internet

19. 5. 2021 / AUTOR: Janis Prášil

Úvaha o snímku Bílý šum, který obnažuje rozklad demokracie (nejen) ve Spojených státech.

V knize Jak umírá demokracie se píše, že demokracie střídavě zažívá období stability a destabilizace, kdy se do vysoké politiky dostávají i političtí outsideři, jinak odsunutí na periferii vládnoucí elity. Steven Levitsky a Daniel Ziblatt uvádí jako příklady těchto outsiderů Mussoliniho a Hitlera. Ti se dostali k moci v dobách destabilizace, když byl imunitní systém země narušen. Do politického mainstreamu byli vpuštěni i populisté, jež chtěla stávající politická reprezentace jako magnet na širokou voličskou základnu.

Aktivismus naruby

Demokracií v rozkladu jsou podle dokumentu Bílý šum (White Noise, 2020) Spojené státy americké pod vedením prezidenta Donalda Trumpa. Režisér Daniel Lombroso přináší portrét tří krajně pravicových influencerů, kteří si získali široké davy fanoušků díky konspiracím, šíření fake news a vzbuzování pocitu ohrožení. Zajímavá je rétorika, kterou tyto mediální celebrity ovládají dav. Používají jakýsi obrácený občanský aktivismus. Zatímco lidskoprávní aktivisté se od šedesátých let minulého století vymezují proti dominantní ideologii, reprezentované konceptem bílého heterosexuálního muže střední třídy, krajně pravicoví influenceři tento koncept aplikují opačně. Symbol dominantní ideologie, která filtruje lidi na základě pohlaví, národnosti, sexuální orientace nebo třídní příslušnosti, proměňují naopak v symbol útlaku.

Příslušníci krajní pravice, mediální ikona a antifeminista Mike Chernovich, radikální křesťanka Lauren Southern a antisemitský konspirační teoretik Richard Bertrand Spencer, se staví do pozice spasitele, který vyvede společnost z ekonomické a humanitární krize. Distancují se od neonacismu a odmítají ideologii o nadřazené bílé rase, kterou vyměňují za ideologii bílého heterosexuála ze střední třídy utiskovaného bojovníky za práva žen, Afroameričanů, LGBT lidí a sociálně znevýhodněných. Politické cíle o osvobození bílé rasy ze zajetí rozpadající se demokracie nevypadají jako jejich hlavní motivace. Spíš než o samotnou ideologii jim jde o co největší počet followerů, kteří jim zajistí pocit moci, pozornost médií a příjem.

Mike, Lauren a Richard jsou spíš byznysmeni než politici. Jsou ochotní se přesměrovat z politiky do jiné oblasti, která jim přinese větší zisk, sebeuspokojení nebo úspěch. Richard žije v jakémsi sebeklamu, stylizuje se do role aristokrata, který bydlí v honosné vile, a sní o dokonalé společnosti. Mike zakládá vlastní lifestylovou značku. Lauren pokračuje v kariéře mediální ikony a rozšiřuje svoji působnost ze sociálních sítí na dokumentární film. Jejich kariéra se mění podle potřeby komunity na internetových sítích, jež jsou jejich dominantním komunikačním kanálem.

Z filmu <b><i>Bílý šum</i></b>. Foto IDFA

Čekání na dirigenta

Leadeři coby dirigenti společnosti, jež představuje jejich orchestr, rozhodují o nástupu jednotlivých sekcí, řídí průběh skladby i její vyznění. Mike, Lauren a Richard však místo harmonické skladby dostávají z hudebního tělesa jen jakousi kakofonii. Členové jejich orchestru se sice sešli za stejným účelem, ale chybí jim hudební dramaturgie a dirigent, který by jejich snažení proměnil ve smysluplný celek. Energie, která se v orchestru hromadí, se proměňuje v destruktivní sílu a hrozí, že zboří pódium a vtrhne do hlediště. Když dojde roku 2017 v Charlottesville ke smrtelnému incidentu1), leadeři-dirigenti uprostřed koncertu odchází. Mike, Lauren i Richard odmítají jakoukoli odpovědnost za násilí, kterého se jejich následovníci dopouští.

Složení přívrženců krajní pravice je v Bílém šumu možná o něco zajímavější než samotní leadeři. Různorodá skupina, která zahrnuje jak křesťany, tak hajlující dav, se setkává v požadavku na stabilitu reprezentovanou tradiční rodinou a pevně vymezenými hranicemi mezi genderovými rolemi, národy a kulturami. Tato touha po strukturované, jasně čitelné a předvídatelné realitě je spojená i s nostalgickým vzpomínáním na minulost, pro které se v postkomunistickém světě vžil termín ostalgie.

Touha po stabilitě a neměnnosti je však v současném globálně propojeném, zrychleném a neustále se měnícím světě přeludem. Napětí mezi potřebou jistoty a tekutou, stále se transformující realitou vystihují právě „leadeři“, kteří se vrací k tradici, konzervatismu a opěvování totalitních vůdců coby autorit, které dokázaly vzbudit dojem, že mají vše pod kontrolou. Přitom jsou právě tito leadeři coby mediální ikony sami produkty fluidních a bezhraničních sociálních médií. Svoji identitu a názory formují na přání publika, jež jim zajišťuje sledovanost a kupuje si jejich produkty. Nejsou to politici, ale byznysmeni, kteří obchodují se svou image a životním stylem. Sami vytváří dojem úspěchu, síly a kontroly nad svým životem. V soukromí však mají stejné problémy jako jejich následovníci. Schovávají se sami před sebou za svůj mediální obraz.

To, co slyšíme z jejich úst na obrazovkách, není hudba budoucnosti, árie o lepším bílém světě. Je to bílý hluk, zrnění neidentifikovatelné výšky, kterým se z monitorů a vysílačů podprahově šíří destruktivní vlny strachu a násilí.
 

---

Poznámky

1) Muž najel automobilem do skupiny lidí, kteří protestovali proti konání neonacistického sjezdu.