Balada o závislosti, radosti i rebelii. Nan Goldin

„Vždycky jsem chtěla být režisérkou,“ řekla Nan Goldin při uvedení své retrospektivní výstavy This Will Not End Well. Šlo o vůbec první ucelenou přehlídku její filmové tvorby a zároveň o výstavu, která naplňuje autorčinu dlouhodobou vizi toho, jak by měla být tato část její práce vnímána.

Výstava proběhla v několika evropských městech, jmenovitě v Amsterodamu, Stockholmu, Berlíně a Miláně. Svou cestu nyní zakončuje v Paříži. Goldin v ní formou filmových projekcí představuje svá klíčová filmová díla i širší průřez vlastní tvorbou, která zásadně ovlivnila estetiku fotografie v druhé polovině minulého století.

Nan Goldin, narozená roku 1953, si už v raném věku vytvořila silný vztah ke kinematografii. Pravidelně chodila do kina a už jako teenagerka byla obeznámena s evropskou artovou kinematografií. Tato inspirace, společně s vlivem Chris Markera, prostupuje celým jejím dílem. Nejvýrazněji se však projevuje právě v retrospektivě This Will Not End Well, kterou tvoří šest „fotografických prezentací“. Sama autorka je charakterizuje slovy: „Moje prezentace jsou filmy složené ze statických snímků.“

Nejde přitom o běžné projekce fotografií ani formát takzvaného galerijního filmu, který v uměleckých institucích často soupeří s ostatními vizuálními médii o diváckou pozornost. Goldininy práce fungují jako autonomní filmové celky, někdy výrazně narativní, jindy založené především na atmosféře, rytmu a emocionální kontinuitě obrazů. Výstava This Will Not End Well tuto povahu její tvorby podtrhuje samotnou instalací: filmové projekce v rámci výstavního prostoru netvoří doplněk výstavního prostoru, ale jeho ústřední princip.

„Fotografka zachycuje na stovkách snímků své přátele i sebe ve chvílích extáze i bolesti: vidíme jednotlivé postavy, jak berou drogy, mají sex, sledujeme je na večírcích, ale i během závislostí nebo epidemie AIDS.“

Diváci v rámci výstavy vcházejí do „vesnice“ složené z tmavých objektů vytvořených speciálně pro výstavu a za hudebního doprovodu pozorují práci fotografky. Podoba instalace je promyšlená tak, aby divákům naznačovala způsob recepce konkrétních děl, některé projekce vyžadují soustředěné sledování od začátku do konce, do jiných lze vstoupit kdykoli. Výstava zároveň záměrně potlačuje jednoznačné chronologické členění a nevede návštěvníka lineárně autorčinou kariérou. Namísto toho vytváří fragmentární, vrstevnatou strukturu, v níž se se pracuje s narativitou, postavami a osobními i cizími vzpomínkami.

Nejvýraznější počin autorky The Ballad of Sexual Dependency se skládá z téměř sedmi set portrétů, které vycházejí z jejích zkušeností z Bostonu, New Yorku, Berlína a dalších míst na konci 70. let, v 80. letech a později. Název si Goldin vypůjčila z muzikálu Krejcarová opera německých autorů Kurta Weila a Bertolta Brechta. Fotografka zachycuje na stovkách snímků své přátele i sebe ve chvílích extáze i bolesti: vidíme jednotlivé postavy, jak berou drogy, mají sex, sledujeme je na večírcích, ale i během závislostí nebo epidemie AIDS. Explicitní momenty se ovšem mísí s mnohem komornějšími prožitky; fotografie zachycují péči o děti, lásku i domácí násilí.

Goldin svůj deník, „který nechává číst druhé“, začala promítat roku 1981. Jeho podoba však byla v době vzniku spíše výsledkem materiálních omezení než vědomého estetického rozhodnutí. Protože si Goldin nemohla dovolit fotografie vyvolávat a zvětšovat, promítala diapozitivy ručně na plátno, zatímco její přátelé zajišťovali živý hudební doprovod. 

Český filmový teoretik Jan Kučera považuje diváka za „spolutvůrce díla“. Režisér a střihač Alan Sýs tuto myšlenku propojuje s profesí střihače a uvádí, že úkolem střihače je donutit diváka k aktivní spolupráci na dílu.¹⁾ Goldin se při tvorbě svých filmů stávala režisérkou, střihačkou i promítačkou. Sama určovala rychlost střihů podle toho, kam chtěla zaměřit diváckou pozornost. Každá projekce Balady se tak stávala originálem, podobně jako tomu bývalo v éře rané kinematografie.

Kritička a kurátorka Rachel Pronger míní, že za úspěchem Balady stojí právě skutečnost, že Goldin využívala ve fotografii a její prezentaci převážně filmové techniky. Pronger fotografku srovnává s její vrstevnicí Cindy Sherman, v kontextu jejíž tvorby se rovněž objevuje slovo „filmová“. Poukazuje ovšem na to, že Goldin nevytváří mýty ani stylizované fotografie, filmovost její tvorby spočívá spíše v emocích a životnosti obrazů, které navozují dojem, že se mohou rozpohybovat.²⁾

Výrazným tématem tvorby Nan Goldin je sexualita a genderová identita. Film The Other Side představuje poctu trans přátelům, které umělkyně fotila mezi lety 1972 a 2010. Nevyřčený názor snímku dodává především eklektický hudební podkres. „Tolikrát musíme platit za to, že se bavíme a že jsme gayové. […] A přitom si dělají legraci z toho, jak mluvím, a napodobují můj způsob chůze. Řekni mi, jestli to dokážeš, co dělá muže mužem,“ zpívá zpěvák Marc Almond v písni What Makes A Man A Man věnované „všem těm, kteří se odváží být jiní“.

Goldin sexualitu jiných neprezentuje jako exotickou či kuriózní. Z jejích fotografií je patrná očividná láska k subjektům její práce. Kromě nich ukazuje také sebe. V jedné ze sérií dokonce zachycuje sebe samu při milostném aktu s tehdejším partnerem. Stejně tak navštěvuje intimní prostory svých přátel: jejich byty, postele, sprchy. Ve snímku The Ballad of Sexual Dependency se Goldin svěřuje, že se stala obětí domácího násilí. Jindy zase sleduje těla svých známých zmožená nemocí či závislostí, ovšem stejně tak pozoruje sebe při pobytech v nemocnici nebo abstinenčních záchvatech. Goldin vždy patří do komunity, kterou snímá, a na rozdíl od části dokumentárních fotografů se prakticky nevydává do subkultur či míst, kam sama nepatří.

I proto je značná část její tvorby věnovaná drogám, které Goldin začala brát v osmnácti letech. „Drogy ze mě udělaly společenského člověka. To, co jsem považovala za svou svobodu, bylo ve skutečnosti mým vězením,“ píše umělkyně v knize Sisters, Saints and Sybils.³⁾ Film Sirens, realizovaný v letech 2019 a 2020, Goldin věnovala drogové extázi. Omamné látky se v jejím pojetí chovají jako sirény v řecké mytologii, které lákají námořníky k předčasné smrti. Jejich zpěv zastává hypnotická hudba, kterou zkomponovali Mica Levi.

Rovněž snímek Memory Lost (2019–2021) se zabývá drogami, nikoli ovšem jako prostředkem euforie, ale spíše jako metaforickým vězením. Goldin v něm zachycuje bolestné prožitky v návaznosti na abstinenční záchvaty. Nekonečné cykly závislosti v něm střídá ostré vystřízlivění, než se celý proces zopakuje.

„Námět na film se v Goldin zrodil po jedné z návštěv pařížského Louvru, při které se dle svých slov zamilovala do jedné z postav na obraze.“

Jedno z nejnovějších děl Stendhal Syndrome v pařížském Grand Palais nahradilo dřívější snímek Fire Leap (2010–2022) zaměřený na svět očima dětí. Goldin v novém díle založeném na šesti mýtech z Ovidiových Proměn postupně představuje šest svých přátel a jejich fotografie kombinuje s klasickými malbami. Námět na film se v Goldin zrodil po jedné z návštěv pařížského Louvru, při které se dle svých slov zamilovala do postavy na obraze. Chodila ji navštěvovat každý týden a postupně rozeznávala v dalších obrazech tváře dalších svých přátel.

Goldin film uvozuje definicí slova „skopofilie“, které vymezuje jako „intenzivní touhu vyvolanou pohledem“. I v tomto případě lze hovořit o propojení s kinematografií, s termínem skopofilie totiž pracují filmové teorie navázané na psychoanalýzu. Francouzský filmový teoretik Christian Metz například tvrdí, že kino skopofilii v podobě voyeurismu přímo podporuje. Divácký voyeurismus podle Metze podporuje skutečnost, že osoba na plátně si z principu nemůže uvědomit pohled diváka stejně jako „efekt klíčové dírky“ plátna, tedy fakt, že skrze otvor či aparát sledujeme herce.⁴⁾

Vrcholem výstavy je film Sisters, Saints and Sibyls prezentovaný na třech plátnech. Jde jednoznačně o nejosobnější dílo, které se zároveň opírá o nejsilnější naraci. Výstava This Will Not End Well momentálně probíhá v Paříži, kde je toto dílo dokonce prezentováno zcela mimo hlavní prostor přehlídky, v kapli svatého Ludvíka při nemocnici Salpêtrière.

„Vše, co by mohla vyjádřit slovy, říká především obrazy.“ 

Dokumentární teoretik Bill Nichols vysvětluje, že předností nonfikčních snímků je skutečnost, že pomocí obrazu a zvuku dokáží ztvárnit témata převáděná do pojmů mluveným a psaným slovem. „Fotografické obrazy pojmy nepředkládají, zosobňují je,“ píše Nichols v knize Úvod do dokumentárního filmu. Nonfikční díla podle něj nabízejí smyslový zážitek zvuků a obrazů uspořádaných tak, aby na diváka zapůsobily.⁵⁾

Právě expresivní a hluboce citová vrstva tvorby Goldin vkládá do jejích děl náboj, který nevyžaduje hlasový komentář vlastní části dokumentárních snímků. Goldin explicitně nevysvětluje předsudky, kterým čelila queer komunita, a nepřidává statistické ani medicínské údaje o závislostech. Vše, co by mohla vyjádřit slovy, říká především obrazy. Fotografka pomocí práce s barvami, světlem i stínem, ale také střihem a použitou hudbou vkládá do svých filmů tolik zranitelnosti, že pokud se divák jejímu dílu alespoň částečně otevře, pochopí emoce vložené do jednotlivých filmů relativně snadno.

Zájem Goldin o fotografii se formoval již v raném dětství, které silně poznamenala sebevražda její starší sestry Barbary. V knize Sisters, Saints and Sibyls a ve stejnojmenném snímku Goldin popisuje, že její sestra byla nesmírně nadané dítě, od dětství nicméně zápasila se svou matkou. „Jídelní stůl byl bojištěm,“ píše Goldin v knize. Pro spory s matkou byla Barbara už ve čtrnácti letech odeslána do detenčního centra. Navzdory absenci diagnózy v něm strávila zbytek života, než v osmnácti letech spáchala sebevraždu. V kapse měla během činu citát z knihy Josepha Conrada Srdce temnoty: „Podivný je život – ta záhadná kombinace neúprosné logiky s nicotným cílem. Doufat můžete nanejvýš v to, že poněkud poznáte sami sebe – to poznání ale přichází příliš pozdě – jako plod neuhasitelné lítosti.“⁶⁾

Moment smrti milované sestry se pro mladší Nan stal zásadním okamžikem i proto, že rodiče se rozhodli příčinu smrti zatajit a označili ji za nehodu. Sestřina sebevražda Goldin doslova umlčela, přestala totiž na půl roku mluvit. I ona postupně začala projevovat známky vzdoru, nakonec ve čtrnácti odešla z domu, vyrůstala v pěstounských rodinách a mezi přáteli. „Její vzpoura byla počátkem mé vlastní,“ říká Goldin ve snímku Všechna ta krása a zabíjení dokumentaristky Laury Poitras z roku 2022.

Ve stejném filmu zároveň rodičům pomyslně odpouští. Vysvětluje, že její matka byla dlouhá léta sexuálně zneužívána členem rodiny. Ani ona, ani otec Goldin nebyli na rodičovskou roli připraveni, děti měli jednoduše proto, že se to od nich očekávalo.

Ve snímku Sisters, Saints and Sibyls (2004–2022) Goldin propojuje osudy své sestry s legendou o svaté Barboře z Nikomédie. Nan legendu vypráví takto: Krásná Barbora žije se svým otcem, pro její krásu se jí dvoří muži široko daleko. Její otec ji proto zamkne do věže, kde má zůstat, dokud se nevdá. Osamělá Barbora odmítá nápadníky a namísto toho se přiklání ke křesťanství. Když otci oznámí, že chce svůj život zasvětit Bohu, rozzuřený otec se ji pokusí zabít. Barbora sice unikne, nakonec je ale odhalena, mučena a znetvořena. Její otec ji sám popraví, a v momentu, kdy jeho meč dopadne, uhodí do něj blesk.

Svůj nejosobnější film Goldin věnuje „všem sestrám, které spáchaly sebevraždu nebo byly za svou vzpouru pohnány před instituci“. Jde zároveň o jediné dílo, které na některých lokalitách doprovází exponát. V srdci pařížské kaple se tak přímo naproti třem plátnům rozkládá pokoj, ve kterém se symbolicky propojuje pobyt Barbary v rozličných institucích a odvykací kúry, které prodělala Goldin. Rovněž tento snímek doprovázejí hudební skladby. „Připadá mi to jako strašně dávno, Nancy byla sama. […] A teď se rozhlédneš kolem a vidíš ji všude,“ zpívá v jedné z nich Leonard Cohen. „Tohle je píseň pláče, píseň, při které se pláče, zatímco se sami kolébáme ke spánku,“ zpívá v další Nick Cave.

Smrt sestry Nan Goldin zpětně označuje za klíčový moment své kariéry. „Vyrůstáš s tím, že ti říkají: ‚To se nestalo. To jsi neviděla. To jsi neslyšela.‘ Co potom děláš? Jak máš věřit sama sobě? A jak ukážeš světu, že jsi to opravdu zažila? To je důvod, proč fotím,“ vysvětlila v závěru dokumentu Všechna ta krása a zabíjení. 

Prvního fotoaparátu se Goldin chopila po odchodu z domova, když ve škole dostala polaroid. Upnula se k němu víc než kterýkoli z jejích spolužáků. „Byl to jediný jazyk, kterým jsem v té době mluvila. Fotografie pro mě vždycky byla způsobem, jak čelit strachu, je to svým způsobem ochrana,“ říká Goldin. První fotografie z této doby zachycují převážně její přátele, které autorka označuje za svou zvolenou rodinu („chosen family“), tedy za společenství, které nestojí na biologických vazbách (ani je nutně nenahrazuje), ale spíše na subtilnějších spojeních založených na odolnosti a trvání.⁷⁾ Právě přátelé, kteří dospívající dívku rozmluvili, se stali nejen dalším z nástrojů ochrany, ale také nejsilnějším zdrojem inspirace.

Mluvíme-li o Nan Goldin, nelze opomenout ani její aktivistickou práci, kterou sama považuje za neoddělitelnou od své tvorby. V současnosti se Goldin výrazně vyjadřuje k situaci v Gaze. Své filmy doplnila o dedikace zaměřené především na obyvatele Gazy. Do retrospektivy This Will Not End Well v Paříži zařadila také nedokončenou projekci, která reflektuje dění v Gaze prostřednictvím záběrů místních novinářů a známých osob, jež Palestinu navštívily. „Toto dílo je záznamem toho, co mě už téměř tři roky pohlcuje: potřeby být svědkem,“ píše Goldin. „Není čas na popírání a zapomnění,“ dodává.

Na obranu Gazy promluvila Goldin už v Berlíně v listopadu 2024, kdy putovní výstavu odstartovala chvílí ticha za Palestince a Libanonce zabité izraelskými ozbrojenými silami a za izraelské civilní oběti ze 7. října 2023. Jednání Izraele v Gaze a Libanonu označila za genocidu. „Kritika Izraele je směšována s antisemitismem. Antisionismus a antisemitismus spolu nesouvisejí,“ uvedla. „Je to falešné ztotožnění sloužící k udržení okupace Palestiny a k umlčení kritiků. Pojem ‚antisemitismus‘ byl instrumentalizován a zbaven svého skutečného významu,“ doplnila Goldin. Roku 2023 Goldin rovněž podepsala otevřený dopis, který volal po okamžitém příměří v Gaze. V důsledku jejích vyjádření kanadská Art Gallery of Ontario loni zastavila proces akvizice jejího díla.

„Sama Goldin závislosti na OxyContinu čelila okolo roku 2014. Po úspěšné léčbě zahájila proti rodině Sacklerových válku.“

Aktivistická činnost Nan Goldin ale sahá hlouběji do minulosti. Fotografka se výrazně angažovala v protestech proti americké rodině Sacklerů, která vlastnila farmaceutickou společnost Purdue Pharma. Ta čelila soudním sporům kvůli nadměrnému předepisování návykových farmak, včetně OxyContinu, které mělo za následek rozjezd opioidové epidemie ve Spojených státech amerických v 90. letech minulého století.

Její aktivismus tvoří ústřední narativní linku rovněž v dokumentu Všechna ta krása a zabíjení. Goldin svou práci zachycovala již před navázáním spolupráce s Laurou Poitras, teprve poté se ale její činnost proměnila ve skutečný příběh navázaný na vše, čemu se fotografka do té doby věnovala. Poitras propojila její aktuální činnost s komorními rozhovory, úryvky z jejích filmů, fotografiemi, archivními záběry i útržky z tvorby filmařských přátel.

Sama Goldin závislosti na OxyContinu čelila okolo roku 2014. „Původně mi byl předepsán po operaci. I když jsem ho užívala podle pokynů, stala jsem se na něm závislou přes noc,“ popsala Goldin v dokumentu. Po úspěšné léčbě zahájila proti rodině Sacklerových válku.

Řada uměleckých institucí a galerií totiž od movité rodiny přijímala finance a nechávala si sponzorovat nové budovy a další projekty. Goldin, frustrovaná skutečností, že nikdo z rodiny nenese za situaci odpovědnost, zahájila silně medializovanou kampaň na podporu léčby závislostí. „Nežádám muzea, aby vrátila peníze,“ řekla tehdy, „ale nechci, aby od Sacklerů přijímala další, a chci, aby vydala prohlášení na podporu mé kampaně,“ dodala pro Guardian. U mnoha kulturních institucí byla úspěšná: peníze od rodiny Sacklerů přestala přijímat například britská síť galerií Tate, Guggenheimovo muzeum a Metropolitní muzeum v New Yorku nebo pařížský Louvre.

Aktivistické činnosti zůstává Nan Goldin věrná dodnes. Stejně jako na začátku své kariéry se i nyní věnuje tématům, která považuje za zásadní. Čas ukazuje, že tato témata nejsou důležitá zdaleka jen pro ni.