Analog, podcast a sentiment

Doba podcastová se realizuje v plně digitalizované době. Nuly a jedničky vládnou auditivnímu médiu zhruba od desátých let, analog ustupuje pomalu a zcela jistě. Zároveň je ale tematizován v diskurzu vyprávění současných fikčních podcastů.

Psal se rok 1932, když muzikolog Mirko Očadlík vytvořil rozhlasové pásmo Vzpoura gramofonových desek. Tematizoval v něm nejen časté chyby ve vysílání, špatně ohlášené skladby a poruchovost rozhlasových zařízení, ale také v té době již stárnoucí médium, gramofon a gramofonové desky. Díky zvukové deformaci a účinné fabulaci ožily hlasy z drážek starých vinylů a staly se hrdiny mystifikačního rozhlasového díla.

Přesně na tomto principu funguje v současnosti celá řada podcastů, které aktivně zacházejí se sentimentem, nostalgií po starých časech a využívají odcházející analogová média jako účinný nástroj v rétorice a stylu vyprávění. V českém prostředí se bohužel taková díla vyskytují jen výjimečně, jinde, především v USA, tvoří specifické typy syžetů dnes již kultovních podcastových titulů.

Vysílá komunitní rádio

Typickým příkladem je americký podcast Welcome to Night Vale, který je koncipován jako vysílání komunitního rádia v malém pouštním městě v USA jménem Night Vale. Vládne v něm totalitní režim v čele se šerifem a jeho tajnou policií. Ta často vyšetřuje nadpřirozené, paranormální, hororové události, které jsou v městečku stejnou denní rutinou jako častá bizarní veřejná prohlášení.

Protagonista vyprávění, moderátor a hlasatel rádia Cecil Palmer (herec Cecil Baldwin) napodobuje rétorikou, dikcí a specifickou profesní manýrou vysílání rozhlasové stanice. V hyperbole a záměrné občasné dezorientaci v čase i prostoru se skrývá komický efekt, díky kterému je posluchač „chytřejší“ než moderátor a užívá si tento iluzorní pocit radosti z moci vědění. I další rozhlasové rutiny jsou tematizovány systematicky a funkčně. Například v každém díle přichází hlášení o počasí, ale namísto zpráv o dešti a teplotách následuje píseň od některého nezávislého umělce, který byl vybrán pro danou epizodu, aby mohl propagovat svou tvorbu, aktuální koncert nebo nové album. V titulcích jsou pak interpret a píseň samotná označeni jako „Počasí“ (The Weather).

Přestože jsou ve Welcome to Night Vale líčeny i velmi spletité záhady života v městečku, většinou slyšíme pouze hlasatele Cecila Palmera v mnohomluvné variaci tradice slavných anglosaských dýdžejů. Hlasy ostatních postav jsou tematizovány pouze tak, jak by se reálně mohly objevit v rozhlasovém vysílání – například přes telefonáty do rádia, v záznamech veřejných prohlášení nebo když někdo navštíví nahrávací studio. Popisovaný podcast je obrovsky úspěšný. To například znamená, že jeho epizody mají 220 milionů stažení, vznikla podle nich televizní série, autoři (Joseph Fink a Jeffrey Cranor) jezdí s road show po celém světě. Začali brzy – už v roce 2012 a dnes patří mezi absolutně nejpopulárnější fikční podcasty. Je s podivem, že takto jednoduchý nápad téměř nikdo v české zvukové tvorbě nevyužívá! Čest výjimkám typu Radio Ivo nebo divadelní inscenace souboru Vosto5 Proton.

Zvukové archivy a paranormální jevy

Ke zvukové archeologii má ještě mnohem blíž podcast The Black Tapes, který se prezentuje jako docudrama, ale ve skutečnosti jde o pseudo-dokumentární podcast, v němž se mladá novinářka Alex Reagan snaží vyřešit dosud nevysvětlené paranormální případy. Paradoxní spojení nejnovější podcastové technologie a příběhu o fiktivním výzkumném ústavu The Strand Institute, který na kazetách VHS shromažďuje „důkazy“ o záhadách z nejbližšího okolí, vychází perfektně. Epizody o délce 40-50 minut vyvolávají nostalgické emoce pomocí důvěrně známých, pozapomenutých zvuků přetáčení videokazet, cvakání knoflíků, výměny baterek nebo opravy zaseknutého pásku. Přesně na tyto pocity navazuje ve svých úvahách o popularitě analogových médií Megan Fariello a definuje fenomén jako techno-historickou akustiku. Rámuje ji nutností zasadit technologický zdroj do narativního rámce díla, využít ho jako katalyzátor pro vzpomínky a umožnit, aby zprostředkoval přechod mezi reálným světem a alternativním prostorem.

A do třetice tady máme celý fiktivní archiv, The Magnus Archives, podcastový titul žánrově řazený mezi hororové, domovsky z Londýna, z nezávislé produkční společnosti Rusty Quill. Autor Jonathan Sims si zároveň zahrál stejnojmenného protagonistu, jde tedy o výsostně autorské dílo člověka, který prostě miluje staré kazety, magneťáky, estetiku orální historie a všemožných doprovodných zvuků, jež spojujeme s analogovými médii. Celý podcast má podobu nahrávek, které byly pořízeny na kazety v institutu pro vyšetřování paranormálních jevů v Londýně. Formou svědectví a monologických vyprávění různé postavy podávají zprávu o nadpřirozených událostech, jichž byly svědky. Hned v první epizodě Sims zmíní, že některá svědectví se mu nedaří nahrát digitálně na počítač, a proto musí použít magnetofon. Ano, základní mystická domněnka zní, že nadpřirozené síly odolávají digitálnímu záznamu a lze je zachytit pouze na analog.

“Zatímco starší generace cítí reálnou nostalgii, mladší generace už si užívá nostalgii falešnou, neboť popisovanou dobu zná jen ze starých filmů.”

Podcast The Magnus Archives vznikal pět let (2016-2021) a jakkoli se jeho základní vyprávěcí rámec vyčerpal poměrně rychle, systematičnost postupně budovaného archivu umožnila vytvořit patnáct základních entit strachu a udržet napětí v jednotlivých vyprávěcích liniích. Opět – skvělý nápad, který měl samozřejmě každý druhý autor rozhlasové hry (za všechny třeba Samuel Beckett v rozhlasové hře Krappova poslední nahrávka z roku 1958), ale udržet princip po dobu pěti let ve dvě stě epizodách a mít k tomu velkou základnu fanoušků, jež se podílí na budování celé legendy a archivu, už není úplně banální. 

Mediální archeologie v praxi

Na všech třech zmíněných titulech je zajímavé, že tvůrci používají analogová média – především staré audio a video nahrávky, popis papírových fotografií nebo map, televize a rádia s anténami, jako katalyzátory vzpomínek na dobu, ve které nežili. Zatímco starší generace může nad těmito analogovými horory a mysteriozními příběhy cítit reálnou nostalgii, mladší (podcastová) generace už si užívá nostalgii falešnou, neboť popisovanou dobu zná jen ze starých filmů, televizních pořadů nebo hudebních videoklipů. Dráždivá je tedy vlastně i nejednoznačnost prostoru a hranic mezi starým a novým, mezi minulostí a přítomností.

Oproti všem rozhlasovým dílům, které čerpají z nostalgie nebo z archivní podstaty analogových nahrávek, mají všechny zmiňované podcasty jednu zásadní výhodu – obrovský fandom příznivců a posluchačů, kteří jsou s tvůrci v neustálé interakci, iniciují zápletky dalších epizod a hltají bonusové díly, často skryté za paywallem. Setkávají se na diskuzních fórech a na discordu, nadšeně diskutují o nových dílech, náruživě nakupují trička a další merch populárních titulů. O tom si samozřejmě mohl Beckett nechat leda zdát.

Teoretici podcastu Martin Spinelli a Lance Dann si všímají, že podobnou situaci lidstvo zažilo v umění už mnohokrát. První romány měly epistolární charakter výměny dopisů, rané filmy vycházely z divadelní estetiky, první fikční podcasty nejčastěji referovaly k reportážnímu žánru. Jde vlastně o úsměvné snažení podcastových tvůrců, kteří – většinou bez jakékoli předchozí rozhlasové zkušenosti, objevují dávno vyzkoušené auditivní postupy vyprávění a nadšeně se pouštějí do zvukových mystifikací a budují v mnoha podcastových epizodách osobní magnetofonové archivy. Jistěže v digitální kvalitě.