20 dní v Mariupolu. Vrátit obětem jméno

Před třemi lety vyhrál Oscara za nejlepší dokument příběh o přátelství člověka a chobotnice, o rok později to byl snímek o hudebním festivalu v Harlemu. Tematické preference Akademie změnila až válka na Ukrajině. V loňském roce získal cenu americký dokument Navalny o nedávno zavražděném ruském opozičním politikovi a letos si zlatou sošku odnesla syrová válečná reportáž Mstyslava Černova 20 dní v Mariupolu. Byla o něco úspěšnější než válečné road-movie z Ukrajiny Ve zpětném zrcátku polského režiséra Macieka Hamely, které skončilo v užším výběru.

Zahraniční štáb, který vedl ukrajinský reportér Černov, byl jediný, který na přelomu února a března 2022 působil v obléhaném Mariupolu a posílal světu záznamy o tom, co se ve městě uprostřed války dělo. Během dvaceti dní odsud posílal do světových médií obrazy usvědčující Rusko z válečných zločinů. Zaznamenával následky útoků na civilní cíle i ruskou blokádu humanitárního koridoru. Před jeho objektivem umírají děti, nemocniční zaměstnanci házejí pytle s mrtvými do masového hrobu, zatímco v suterénu se jim kupí další těla, a na chodbách pláčou matky a otcové nad mrtvolami svých potomků.

Pohled na válku musí být bolestivý

Obrazy utrpení vyvolávají v některých divácích Černovova snímku obranné mechanismy. Jejich mysl se distancuje od emotivních scén a ptá se po analytičtějším přístupu z perspektivy nezúčastněného pozorovatele, který bude zařazovat i výpověď druhé strany. Jenomže v době, kdy společnost prožívá hluboké trauma, nelze příliš očekávat odosobněný rozbor. Je to, jako bychom chtěli po zástupcích osvobozeneckých vojsk, kteří natáčeli hromady mrtvých těl a zubožené vězně v koncentračních táborech čerstvě po pádu nacistického Německa, aby doplňovali filmové záznamy o kontext, statistiky nebo vyjádření historiků a politologů.

V podobných historických okamžicích mají větší výpovědní hodnotu samotné obrazy. V minulosti nás o tom přesvědčil třeba bezdialogový stylizovaný snímek Jan 69. Režisér a kameraman Stanislav Milota jej neuchopil jako zpravodajský dokument o pohřbu Jana Palacha. Natočil portrét s výraznou obrazovou poetikou, který vystihuje atmosféru doby. 

Film 20 dní v Mariupolu také staví na emocích, aniž by byl senzacechtivě exploatační a parazitoval na lidském utrpení. Je pochopitelné, že z povahy události, kterou vyobrazuje, vyvolává otázky týkající se dokumentární etiky. Jakými etickými pravidly by se mělo řídit vyobrazování utrpení ve válečných dokumentech? Černov rozostřuje tváře mrtvých dětí nebo genitálie těl na operačním sále, ale další anonymizační postupy odmítá. To by bylo proti jeho snaze vrátit mrtvým i přeživším jejich identitu. Oběti válkou zasažených oblastí, stejně jako uprchlíky či příslušníky menšin, jsme zvyklí vnímat jako kolektivní postavu. Ukrajinský režisér neadresným obětem vrací tvář, jméno, příběh. Proto se každého, kdo mluví na kameru, ptá na jméno a příjmení a identifikuje těla dětí, která jsme viděli na operačním sále.

Svět jako z jiné planety

Přiblížit válečný stav dokáže nejvěrněji svědectví oběti. Všichni víme, že ve válce umírají nevinní, ale vědět neznamená vidět a vidět neznamená zažít. Sami protagonisté ukazují na kameru své mrtvé a vystupují s prohlášením o vážnosti situace a prosbou o mezinárodní pomoc a solidaritu. Jejich výpovědi nejsou jen důkazem pro soudní tribunál, jenž bude posuzovat válečné zločiny. Obrazy z Mariupolu musí být syrové a přímé, aby prorazily zeď kamuflování a popírání. Černov apelativností svého dokumentu reaguje na povahu současné mediální krajiny: Ta je rovněž ve válce. Bojuje se o to, který obraz je skutečný a který ne. Záběry, které Černov pořídil ve vybombardované porodnici, obletěly celý svět a cituje je řada válečných dokumentů. Je na nich těhotná žena s roztrženým břichem, kterou zdravotníci dopravují na nosítkách do sanitky. Žena i dítě zemřou, a ruská a proruská média prohlásí (stejně jako v případě masakrů civilistů v Buči v syrové válečné reportáži Jevgenije Afinejevského Svoboda v plamenech: Ukrajinský boj za svobodu), že záznamy jsou podvržené a účinkují v nich herci.

20 dní v Mariupolu ale nenabízí jen obrazy násilí, má i jinou rovinu. Spojuje alarmující, šokující a drastické záběry s něčím až somnambulním, surreálním. Jde o dvě polohy lidské psychiky, která se v extrémních podmínkám mobilizuje v boji o přežití a zároveň utíká před traumatickou skutečností mimo realitu. Celý snímek doprovází Černovovův mdlý, až herzogovsky monotónní komentář. Když zapadne slunce a noční obloha se děsivě rozzáří světelnými výbuchy, jako bychom sledovali výjev z Dantova Pekla. „Akční“ scény se střídají s volně plynoucími obrazy rozbořených domů, které připomínají kulisy z postapokalyptického filmu. Dystopická krajina v něm křičí i mlčí, hroutí se i jen míhá za okny. Svět ve válce je natolik vzdálený běžné realitě, že vypadá jako z jiné planety.¹⁾

Letošní oscarový dokument odmítá zpředmětněné distancované umírání a koncept kolektivní oběti a místo toho nechává promlouvat konkrétní lidi. Síla a autenticita přímé výpovědi prolamují nedůvěru, kterou část veřejnosti zaujímá k obrazům lidského utrpení, jež některá média relativizují, exploatují a zneužívají k ideologickým účelům.