15 x 15 x 5

Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.

Natáčení s Joskou Skalníkem, organizátorem chystané výstavy Minisalon v roce 1984. Foto NOMAD

„Plasticita minulosti je ústřední zásadou Angsocu. Minulost je to, na čem se shodnou záznamy a paměť.“ George Orwell, 1984
 

Nestačím valit oči. Boštík, Šimotová, Válovky, Gebauer, Nepraš… A tady Kolíbal, Kafka, Palla, Laubert, Baron, Kokolia, Pištěk, Demartini… A dalších 230 (!!!) miniskvostů z rukou autorů československé „neoficiální“ výtvarné scény normalizačních osmdesátých let. Uměleckých děl zapomenutých a spících tiše ve sklepě, ve kterém se jimi roku 2020 probíráme. Jsou to díla vzniklá v době, kdy jsem sám teprve rozum bral a rozhlížel se po světě, ale která ve mně silně a nepokojně rezonuje. Věřím, že v celé mojí generaci.
 

Vážení přátelé,

vyzýváme vás k účasti na souborné akci s názvem „MINISALON“. Jedná se o výtvarné pojetí čtvercového prostoru na volné téma. /Rozměr 150 x 150 x 50 mm/.

Materiálem je světlé, přírodní, nelakované dřevo.

Jestliže se chcete Minisalonu zúčastnit, odpovězte obratem do 27. června 1984 na přiloženém korespondenčním lístku svůj závazný souhlas.

Obratem obdržíte dřevěnou zásuvku a technické informace. Termín konečných realizací všech prací je 3. prosince 1984. Po uzávěrce uspořádáme výstavu a vydáme katalog s barevnými reprodukcemi 1:1 všech účastníků. Veškerou organizací Minisalonu je pověřen za Jazzovou sekci Joska Skalník.

S pozdravem

Jazzová sekce
 

Natáčení s Joskou Skalníkem, organizátorem chystané výstavy Minisalon v roce 1984. Foto NOMAD
 

Výstavu už neuspořádali, katalog nevydali. Minisalon se poprvé na veřejnosti mohl objevit až v roce 1992, objel svět a po dobu prezidentského mandátu Václava Havla visel na Pražském hradě. Od té doby je složený v už zmiňovaném sklepě.

Sochařina, malba, asambláže, koláže, fotka, radikální nebo úplně minimalistické zásahy; narace, abstrakce, koncept; díla existenciálně tísnivá, poetická, hravá, výtvarně minimalistická, sarkasticky vtipná. Všechna v jednotném formátu, který podle pravidel hry tvůrci nesměli přesáhnout. Čtverec – velkorysý a tísnivý zároveň. Podvědomě středový, symetrický, vyvážený. Komponovat do čtverce je výzva. Utajená a spiklenecká hra, do které se tehdy pustilo odvážně a bez nároku na odměny, slávu a „jistoty“ 244 československých umělkyň a umělců. Jedinečná výpověď o společnosti, která proklamovala „návrat k normě“, přičemž její normou byly přísně vymezené a režimem kontrolované ohrádky a králíkárny. Dost velké na to, aby vzbuzovaly v nenáročných lidech iluzi svobody, příliš malé na to, aby uspokojily skutečně svobodomyslného ducha.

Orwellovský rok

„Orwellovský“ rok 1984 je v mnohém pozoruhodný. Cosi se už ve společenském podloží mohutně sunulo k budoucím změnám, oficiální a neoficiální scény se pomalu ale jistě vůči sobě zároveň štěpily a prorůstaly. Rok, kdy Jaroslav Seifert obdržel Nobelovu cenu za literaturu a nesměl si ji ve Švédsku převzít. Socialistický tábor bojkotuje XXIII. Olympijské hry v Los Angeles a také českoslovenští sportovci zůstávají doma. V IKEMu poprvé ve východním bloku úspěšně transplantovali lidské srdce. Do roku 1984 se vrací expedice Adam’84, aby zachránila sešity Adama Bernaua. Do Los Angeles stejného roku se z budoucnosti vrací Terminátor, aby zabil Sarah Connorovou. Plasticita minulosti…

Teaser připravovaného dokumentu Janka Růžičky o Minisalonu

Banálním pohledem se zdá, že Orwell svým románem nějak „předpověděl“ konkrétní politické a společenské režimy. Ale taková interpretace vůbec není třeba. Kniha 1984 se dá číst prostě jako román o „kontrole a moci“, a proto se dá vztáhnout nejen na normalizační Československo, ale extrapolovat stejně dobře směrem k dnešku. Jiné nástroje, jiná dynamika, stejná vůle. Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak. Když můžeme propojit starší generaci výtvarných umělců se střední generací tvůrců filmu a mládím současných hudebníků a animátorů, které do konceptuální filmové hry zapojíme. Někde svobodně ve vzduchu nad hlavou mi v přísném rámu visí možný slogan: „Radikální formát a síla imaginace“, pnutí mezi kontrolou systému a svobodou vyjádření, jasně danými pravidly hry a rozmanitostí jejího obsahu a vývoje, pevným rámem a organickým růstem.

Detail obrazovky počítače, na které píšeme výzvu současným českým a slovenským autorům elektronické hudby k účasti na „hudebním Minisalonu“. Podmínky účasti jsou volná hudební/zvuková forma, téma „1984“ a délka skladby maximálně 1984 filmových políček (při standardní rychlosti 25fps). Dodané skladby pak volně použije v celkové hudební kompozici filmu skladatel Ivan Acher.

Úryvek ze scénáře chystaného filmu

Plasticita minulosti

S odkazem na úvodní ironicky použitý citát z Orwella, kterého Minisalon tehdy reflektoval v soudobém čtení, se film sice ve své dokumentární linii dovolává záznamů a paměti, zároveň je ale bude přesahovat linií výtvarnou, animační i skladebnou. Těmito tvůrčími zásahy překračujeme dokumentační kvalitu a dáváme si výzvy aktualizační a interpretační. Snažíme se relativizovat Orwellův pojem plasticity minulosti, tedy toho, odkud jsme vzešli, a filmovou řečí tak dát kontinuitě času, záznamů a paměti od minulosti přes současnost do budoucnosti myšlenkový a poetický přesah. Tato transcendentní rovina filmu slibuje být velmi živelná, hravá, organická, symbolická a… plastická.

Nejužší štáb (výtvarná režie Lukáš Fišárek, kamera Jiří Málek, hudba Ivan Acher) je sestaven z tvůrčích osobnosti, jejichž dosavadní práce vykazují talent k užití polyfonie, eklektičnosti a rozmanitosti výrazových prostředků a jazyků a mají také profesně nebo osobně blízko k výtvarnému umění. Zároveň jsou to všechno tvůrci, kteří jsou zvyklí pracovat s nelineárním a dejme tomu „experimentálním“ vyprávěním a je jim vlastní pečlivě promyšlený, ale zároveň umělecky razantní a intuitivní přístup k materiálu, na němž pracují.
 

Plakát k filmu 15 x 15 x 5 (Minisalon 1984). Foto NOMAD
 

Film vzniká rychle, organicky, od mého prvního seznámení s Minisalonem a náčrtu konceptu ještě zdaleka neuplynul rok. Ale čas kvapí, mnozí z původních autorů už nejsou mezi námi – ať to bolí sebevíc, patří k „odcházející“ generaci. Natáčení s nimi bychom rádi začali co nejdříve. I proto se producenti rozhodli podepřít první fázi crowdfundingovou výzvou na HitHitu. Film 15 x 15 x 5 (Minisalon 1984) neslibuje bourat kinosály a i když se samozřejmě budeme snažit o jeho otevřenost a přístupnost, má ve vínku spíš užší divácký profil.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueVěčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.Jan Gogola ml.
dok.revueKdo se se mnou zatočíStudentka Katedry animované tvorby na FAMU Adéla Križovenská přibližuje vznik svého krátkého animovaného dokumentu Kdo se se mnou zatočí, který je součástí celovečerního pásma toho nejlepšího ze současných studentských animovaných filmů s názvem FAMU v kině 01, jenž je od 20. srpna v českých kinech.Adéla Križovenská

starší články

.DOK.REVUE
07. 12. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.