Vy jste taky VIP

Letošní Vary letos krom jiného uvedly v premiéře dokumentární snímek filmového velikána Martina Scorseseho. Příznačně byl hostem festivalu i jeho „dvorní“ herec Robert de Niro. Pozornost filmu se soustřeďuje na kapelu Rolling Stones. Vidíte. Nikoho z nich není třeba představovat. Vítejte ve vybrané společnosti.

V multikině je plno. I neoblíbené spodní sedačky, jež svou polohou neomylně útočí na váš krční atlas, jsou téměř obsazené. Po setu reklam a trailerů, zdobících každou dobře placenou projekci, se pohodlně posaďte, polkněte popcorn v akci a rozhodně si ho, jak to dělá moje teta, nestrkejte do uší. Tentokrát je volume na max. docela na místě.

Martin Scorsese má problémy. Stouni mu ne a ne dodat playlist, a tak si láme hlavu, jak to natáčení dopadne, když ani neví, čím se začne. Jsou to ale rebelové, rockeři, floutci, co i ve svém důchodovém věku provokují zkušeného barda... řeklo by se... Navíc se jim nepozdává scéna, kterou Martin navrhl, a tak natáčení provázejí na jedné straně vrásky a na druhé bezstarostná jízda valících se kamenů. To jsme u expozice filmu, který nás zlehka a černobíle napíná k ještě netušenému obrazu světoznámé kapely.

O co tady půjde? O dialog celebrit? Časosběr? Historky z turné? Soukromí Micka Jaggera? O muziku? O lásku? Vášeň? Drogy? Skandály?

Rolling Stones za dobu více než čtyřicetileté existence nahromadili spoustu materiálu, ze kterého by se dala upéct pohádka, thriller, muzikál a kdo ví co ještě. Mají za sebou 48 alb, nespočet klipů, rozhovorů, hostování v televizích, rodinná videa, děti, manželky, milenky, pochované psy, notové zápisy, studiové mixy, nejprestižnější hudební časopis se jmenuje podle nich, každý zná jejich „Divoký koně“, „Uznání“ nebo „Vytočení“.

Napjaté očekávání zrežírované à la dokument, kdy se onen tajuplný playlist konečně dostal do rukou Martina Scorseseho, se prolomilo do uhrančivého koncertu Rolling Stones. Ještě před tím, než se ponoříme do vrásek Keitha Ridchardse a pánve Micka Jaggera, je třeba podotknout, že se nacházíme v New Yorku, koncert je sestříhaný ze dvou vystoupení, jeho návštěvníci dokonale odpovídají castingu a byl zahájen námi oblíbeným americkým prezidentem Billem Clintonem u příležitosti jeho šedesátin:)

Předem připravená atmosféra decentně zašlých divadelních kulis, pečlivé svícení a nespočet kamer a jízd v rukou těch nejzkušenějších hollywoodských kameramanů dalo dohromady s koncertem rockových dinosaurů skvělý hudební zážitek a vynikající filmový záznam.

Keith Richards zahajuje kytarovým riffem, Jagger energicky vybíhá na scénu, Ronnie Wood kontruje Richardsovi, bubeník Charlie Watts v typickém poklidu podsypává beat prvního songu. Jsme svědky legendy, která se sama přežila a která jako fenomén nemá obdoby. Člověka musí napadnout, proč jsou zakázané lehké i tvrdé drogy, když ti dědci vypadají tak proklatě dobře. Recept na dlouhověkost a energii třetího věku je pravděpodobně ukryt u jejich dealera... Mick Jagger (65) pověstně škubnul boky, Keith (65) padá na kolena... Každým záběrem, každým střihem jste tak blízko, tak u nich, tak s nimi... to je způsobeno i jedinečným zvukovým mixem, který věrně kopíruje velikost a délku záběru na každého z muzikantů. (Konkrétně to tedy znamená, že například při záběru na Richardsovu kytaru a jeho prstoklad je zvuková stopa kytary výrazně „zesílena“ oproti zbytku kapely atd.) Kdo miluje Stouny, miluje tento film. Kdo přišel ovšem na Film, bude zklamán, neboť shlédne především záznam koncertu.

Po první písni máte chuť přirozeně zatleskat, jak je dojem strhující, než si uvědomíte, že sedíte v sedačce, v kině, a nebudete si během „konziku“ moci dát ani pivo, ani cigaretu. V tom přichází záběr ze začátků kapely s otázkou: „Jak to jde? Jaká byla první sezóna? No a jak dlouho si myslíš, že vám to ještě vydrží?“ Tak pětadvacetiletý Mick Jagger: „Upřímně řečeno, dávám tomu ještě tak rok.“ Střihem na právě probíhající koncert se musím pousmát.

Filmové očekávání dialogu s kapelou v proměnách času ovšem v dalších vstupech není naplněno a režisér sahá do materiálů pořízených asi převážně televizními stanicemi. Vybírá více méně komické situace, okrajově také utváří historický rámec kapely. Pilířem této „mimopódiové“ stavby je ale fenomén, že to kluci z Rolling Stones spolu tak dlouho vydrželi. V přesném poměru slávy je v těchto příspěvcích věnována pozornost Micku Jaggerovi, následuje Keith Richards, Ronnie Wood, Charlie Watts. Příspěvky jsou však jen nevýrazným kořením celé pečeně, v poznání osobností a vnitřních vztahů kapely se film nedostane dál než na již prověřenou informační bránu, u které stojí věrní mediální hlídači. Vychutnávejte si proto pozorně dál koncert, na který jste s prominutím pozvánku nedostali, na pódium přibíhá první host – Jack White z kapely White Stripes! Aplaus. V průběhu koncertu si s Mickem také zazpívá Christina Aguilera, za jejíž afektovaný projev jsem se musel zastydět, a bluesman Buddy Guy, který svým hudebním projevem poněkud vyčnívá nad instrumentální dokonalostí jednotlivých členů Rolling Stones. Keith mu za to symbolicky předává svoji kytaru – získává tak o to více respektu a následně i prostor pro vlastní pěvecký projev. Ve filmových příspěvcích je mu také proto věnována zvláštní pozornost, jako velmi výrazné osobnosti kapely. Krom specifické hry na kytaru s použitím velmi tenkého trsátka a zdánlivě neohrabaných riffů je Keith znám jako experimentátor s narkotiky. Kdysi jsem v nějakém hudebním časopise četl hlášku: „Na heroinu není tak hrozné, že můžete zemřít, ale že můžete vypadat jako Keith Richards.“ A jeho vizáž je vskutku fenomenální. Namalované oči, vyřezané vrásky, na hlavě šátek s přivázanou mincí, která mu každým pohybem klepe na spánek, spousta náramků, prsteny, dlouhý kabát, šála, to vše pod nažhavenými reflektory... hrát v těhle podmínkách na kytaru je snad zázrak. Ale Richards zdá se sleduje svou života lajnu v harmonii s nevědomím a probouzí na povrch ze sebe to podstatné, co navíc kapelu povznáší k neokázalosti a, navzdory hrozivé image, i lidské blízkosti. Keith Richards právě končí svůj sólový pódiový projev, jež v expresivních črtách není daleko od Toma Waitse, a na pódium se už opět vrhá, jakoby s novou krví, bouřlivák Jagger, který jen usvědčuje diváky, že léty nacvičená show je pro něj stále výzvou, ukazuje „come on, come on“, koncert se chýlí k závěru. Ještě než se Stouni rozloučí, nahlédněme do drobného kontextu hudebního filmu.

V posledních pár letech jsme jich u nás mohli vidět hned několik: Walk the line o Johny Cashovi, Edith Piaf, vynikající Control o Ianu Curtisovi z Joy Division...

Rozdíl hraného filmu a dokumentu je patrný hned v přístupu, kdy hraný film interpretuje hudební svět kapel s ohledem na potřeby dramatu, ovšem také na individuální režijní či producentský vhled, který velice často zavádí naši pozornost ke smyšlenému a kalkulujícímu výkladu.

Vždy je však měřítkem určitý morální ohled režiséra nebo producenta k látce, kterou zpracovává. Protože každý muzikant tu po sobě zanechal alespoň zvukovou stopu, zkrátka dokument, který svou autenticitou dokáže hovořit bez ohledu na obraz, je taková práce dokumentárně zodpovědná.

Tímto pohledem vzato je Scorseseho záznam aranžovaného koncertního vystoupení skupiny Rolling Stones krokem na bezpečnou půdu dokumentu, který těží z již dobytých a neochvějných pozic obou velikánů, aby nás vynesl režisérovým ukazováčkem jen o kousek výš, na newyorské nebe, kde se s vámi, VIP dámy a pánové, loučí The Rolling Stones. Formou vyplazeného jazyka namísto měsíce, na hvězdné obloze, vám přeji hezký večer a dobrou noc.