Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Vojtěch Jasný: filmový básník a žoldnéř

Nová kniha

Vojtěch Jasný: filmový básník a žoldnéř

29. 9. 2020 / AUTOR: Jiří Voráč
Filmový historik Jiří Voráč přibližuje, jak vznikala jeho monografie o Vojtěchu Jasném, autorovi legendárního filmu Všichni dobří rodáci, která se zaměřuje především na filmařovu práci v exilu a přináší i řadu dosud málo známých archivních materiálů. Kniha pod názvem Vojtěch Jasný: Filmový básník v exilu vychází na podzim v nakladatelství Host.

„Na Západě jsem po vzoru středověkých žoldnéřů pracoval jako takový poctivý filmový žoldnéř. Mě si po světě najímali, abych dělal pro divadlo, televizi, film. Točil jsem většinou podle cizích textů. Dnes se chci vrátit k autorským látkám,“1) prohlásil Vojtěch Jasný při našem prvním osobním setkání v létě 1990 na karlovarském filmovém festivalu, když se přesně po dvaceti letech vrátil prvně do vlasti. Zaujala mě bezprostřednost, s jakou se vyjádřil o své zahraniční kariéře, i energie, kterou vkládal do nových plánů. Byl přímý, otevřený a sebevědomý. A byl autorem Všech dobrých rodáků (1968), které jsme konečně mohli zhlédnout ve filmové kvalitě na velkém plátně (nikoli jen z pokoutných video kopií na domácích obrazovkách, byť s příchutí zakázaného filmu), a nechat se unášet jejich poeticko-epickou barvitostí.

Vojtěch Jasný se stal legendou především díky tomuto dílu, což je paradoxní daň výjimečnosti, před níž ostatní díla blednou. Ve skutečnosti jeho filmografie jako celek vyniká něčím jiným, totiž rozsahem a růzností forem, žánrů a témat. Natočil celkem šedesát dva titulů, z toho (jen) dvanáct celovečerních hraných filmů pro kina. Většinu tvoří televizní filmy, inscenace a dokumenty, které realizoval po odchodu do exilu v západní Evropě a Severní Americe. K tomu spoluzaložil a jako umělecký šéf vedl Filmové studio Salzburg, režíroval divadlo na předních scénách ve Vídni, Helsinkách a Bergenu a učil na vysokých filmových školách ve Vídni, Salzburgu, Mnichově a posléze na newyorské Columbii, Filmové akademii a Škole vizuálních umění. Nafotil tisíce uměleckých a dokumentárních fotografií.

Básník domova se dal na kočovné řemeslo, dalo by se říct ve zkratce a v návaznosti na titulní metaforu, která tvoří rámec knihy a odkazuje k napětí mezi dvěma možnostmi. Svůj český opus magnum sice Jasný už nepřekonal, jak ostatně sám pravil ve své knize Život a film („v exilové tvorbě jsem už těch výšek a hlubin nedosáhl“2)), nicméně jeho zahraniční kariéra zaslouží zvláštní pozornost, a to už pro onu ohromující členitost, která svědčí o širokém profesionálním rejstříku, cílevědomosti a přičinlivosti, o schopnosti adaptovat se na odlišné kulturní a produkční modely a také o složitostech exilového života.
 

Z natáčení filmu Všichni dobří rodáci

 

Výklad sleduje Jasného posrpnové působení jednak v individuálním propojení života a díla, jednak v příslušných historických a kulturních souvislostech. Snahou bylo přiblížit jedinečný osobní příběh, který současně slouží jako případová studie posrpnových dějin zdejší společnosti a kinematografie, odrážející další specifické kontexty – zlomové období kolem roku 1968, německou televizní praxi a rakouský model malé kinematografie v sedmdesátých letech, život nezávislého newyorského filmaře v osmdesátých a devadesátých letech, problematiku exilu a návratu. Tomu odpovídá vstupní studie knihy, rozčleněná na tři kapitoly. První kapitola mapuje české období od okupace k emigraci (1968–1970) jako mezidobí dramatického rozhodování, které vyústilo v exilové řešení s jeho spletitými osobními, existenčními, pracovními a právními následky. Druhá kapitola zachycuje evropské období (1970–1984), které charakterizuje pohyb mezi rakouským bydlištěm a prací pro německou televizi, spojený s přechodem od filmu k televizi a snahou najít nový domov. Třetí kapitola pokrývá americké období (1984–2015) v New Yorku, kdy se prosazuje koncept světoobčanství a kdy se hlavní náplní stává působení na vysokých filmových školách. Tato kapitola reflektuje také polistopadové období a s tím spojené otázky nových možností a návratu. Tyto tři etapy lze současně vymezit proměnlivými základními pozicemi: filmař, televizní režisér a mentor.

Archivy a paměti

Východiskem monografie je původní archivní výzkum, přičemž klíčovým zdrojem byl osobní archiv Vojtěcha Jasného, obsahující historicky neobyčejně cenné dokumenty, především souvislou řadu Diářů začínající rokem 1964, které sloužily jako osobní i pracovní deník, dále nepravidelný soubor pracovních a projektových Filmových zápisníků počínající rokem 1960 a konečně rukopisné Paměti z konce osmdesátých let. (Paměti mají bezmála 1000 stran, Diáře přes 20 000 stran a Filmové notesy čítají 587 nestránkovaných svazků každý s desítkami listů). Dalším zásadním zdrojem byla série rozhovorů s Vojtěchem Jasným vzniklá v letech 1999 až 2012 v Praze, New Yorku, Brně a Bystrém). Paměti a konkrétně ta jejich část, která se týká exilového období po roce 1970, jsou hlavní částí druhého oddílu knihy, jenž tvoří kritické edice archivních dokumentů, doprovozené případovou studií ve formě úvodu k edici. V knize je dále publikován nerealizovaný scénář Kominíček a korouhvičky jako životní projekt, který se Jasný neúspěšně pokoušel uskutečnit bezmála půl století. Nedílnou součástí je edice dalších fotografických či písemných dokumentů. A přiloženy jsou také stručné paměti Vojtěchovy ženy Květy jako jiný, doplňující pohled na společný příběh. Celkově rozmanitá skladba má zrcadlit proměnlivé a různorodé součásti Jasného života a díla.

Plakát k filmu Vojtěcha Jasného Klaunovy názory. Foto: wikiwand.com

Život osobní i filmařský

Koncepce knihy je založena právě na vzájemném působení historické studie a osobních paměťových záznamů, které jsou tu vytěženy jako specifický zdroj umožňující rekonstruovat myšlenkové a tvůrčí procesy, motivace, podmínky a záměry, a to prakticky v rozměru každodenního života. Z těchto pramenů je patrné, jak neoddělitelně je u Jasného propojen život osobní s životem filmařským. A zdá se, že ten filmařský byl přednější, bytostnější a že posedlost filmem byla živena nejen vnitřní touhou po autorské umělecké seberealizaci, ale také potřebou veřejného úspěchu a uznání. Toho se mu v exilu nedostávalo a tvůrce zvyklý na prominentní postavení a mezinárodní slávu těžko přijímal, že začíná prakticky od znovu a prací, která jej není hodna. Současně se tu zjevuje narůstající napětí mezi uměleckými představami a produkčními podmínkami, které souviselo s přechodem od autorského filmu v systému státní kinematografie k zakázkové režii v systému producentské výroby. A také se pochopitelně ukazuje, jak už to ostatně při blízkém pohledu bývá, že Jasného životní cesta i v osobní rovině byla složitější a rozporuplnější, než by se zdálo z veřejně sdíleného obrazu „dobrého rodáka“, že obsahuje dramata a paradoxy spojené s vysokými ambicemi, nelehkou rodinnou situací i alkoholem. S pomocí těchto pramenů kniha usiluje o to, aby nabídla vrstevnaté svědectví o životě a díle jednoho z našich největších filmových tvůrců; svědectví, které problematizuje legendu, a tím ji činí pravdivější.

Film musí prdět

Mé práci předcházel dlouhodobý výzkum, rámovaný tématem dějin české kinematografie a exilového filmu: výzkum se vedle domácích archivů odehrával především v zahraničí – při badatelských pobytech v Německu, Rakousku, Kanadě a USA. Zásadním podnětem pro rozvoj bádání o Vojtěchovi Jasném byl objev jeho osobního archivu v New Yorku, což další práci nasměrovalo k myšlence vybudování Archivu Vojtěcha Jasného, kde bude systematicky shromážděn jeho odkaz pro badatelské a publikační účely. Základem se stal newyorský soubor písemností a videozáznamů, doplňovaný postupně z dalších zdrojů. Dnes archivní sbírka obsahuje přes dva tisíce inventárních jednotek. Postupně byla do Brna přemístěna také fotografická sbírka, které se ujala Moravská galerie v Brně. Díky těmto aktivitám se v moravské metropoli v roce 2010 uskutečnily dvě velké retrospektivy Vojtěcha Jasného – největší retrospektiva jeho filmového díla a vůbec první výstava jeho fotografického díla.
 

Vojtěch Jasný: Filmový básník v exilu
 

Vybudování archivu ani monografie by nevznikly bez důvěry a vstřícnosti Vojtěcha Jasného a bez jeho aktivní spolupráce. Z této společné práce se také postupně zrodilo osobní přátelství. 

Na závěr si dovolím ještě drobnou vzpomínku: Tuším, že to bylo na Letní filmové škole v Uherském Hradišti v roce 1995, kdy jsem se Jasného uctivě zeptal, jaké že je jeho umělecké krédo. Mistr lakonicky odvětil: „Film musí prdět.“ Díky tomu jsem pochopil, že teze o propojení života a díla Vojtěcha Jasného nestojí na vodě, ale také na jiných skupenstvích. A nezbývá než doufat, že z tohoto životadárného proudění se aspoň něco přeneslo i do této mé knihy.


Poznámky

1) VORÁČ, Jiří. „Světoobčan z moravské vísky“ [Rozhovor]. In Moravské noviny. 2. 8. 1990, č. 31, s. 5.

2) JASNÝ, Vojtěch. Život a film. Praha: NFA, 1999, s. 234.