DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Umírání pro začátečníky a Tónina ticha

Nový film

Umírání pro začátečníky a Tónina ticha

1. 6. 2017 / AUTOŘI: Marek Bouda, Bára Kopecká
Bára Kopecká a Marek Bouda o dokumentárním diptychu Umírání pro začátečníky a Tónina ticha

Režiséři Bára Kopecká a Marek Bouda společně navštívili hospic, aby získali první záběry pro film Umírání pro začátečníky Báry Kopecké, a po pár týdnech se do hospicu vracejí, aby seniorům pouštěli hudbu a dali tak základ druhému filmu Tónina ticha Marka Boudy.
 

Umírání pro začátečníky

Název mého článku pro Respekt z roku 2010, který tehdy vymyslel Marek Bouda, můj celoživotní kolega a souputník, autor první části diptychu. Když mám po letech do formuláře rychle nadiktovat název dvojfilmu, který spolu chystáme, napadne mě jen tohle: Umírání pro začátečníky.

Většina lidí na smrt nemyslí a nechce myslet, dokud je k tomu něco nedonutí. To něco bývá smrtelná nemoc v tak bezprostřední blízkosti, že se před ní už nedá uniknout.

Jsou i tací z nás, kteří o smrti přemýšlejí odmalička. Ti jsou pak většinou bráni za podivné melancholiky či je jim diagnostikována deprese.

Film Melancholie od Larse von Triera je pěkným příkladem teze, že ti, kdo vidí realitu, jaká je, což znamená příliš černě pro většinové optimistické jedince, jsou ti jediní, které katastrofa nemůže překvapit.

Ale i rozeného melancholika zkušenost se smrtí blízké osoby, natož pak s vlastní smrtelnou nemocí, mírně řečeno vykolejí.

Pak už je na nás, jak se k tomu postavíme. Pět fází ve formě popření, hněvu, smlouvání, deprese a smíření podle psycholožky Kübler-Ross byly geniálně ztvárněny ve filmu All that jazz. Za sebe bych k tomu dodala ještě paniku. Všechny tyto emoce bezesporu patří k reakcím na jistotu blížícího se konce.



Ale ještě jsou tu jiné pocity:

Zápis z deníku, 2009:

„Tatínek smrdí,“ hlásí naše čtyřletá dcera babičce, když vejde do dveří, aby převzala službu. „Pindík i zadeček.“ „To se neříká,“ pohoršuje se babička. Ale já mám radost, že dcera chápe podstatu věci a pomáhá mi mýt tatínka. Protože tak to přesně je a tak se to musí řešit. Vidím na obličejích našich přátel, že se jim zdám divná, protože řeším pořád jen dluhy, nájmy, mytí, převlíkání postele. Ale mě se chvílemi zmocňuje veliká radost a jistota – když se umírání rozloží na úkoly, pak člověk shledá, že na nich nic hrozného není. Co je hrozného na převlékání postele? Hrozné jsou jen projekce pocitů, hrůza z budoucnosti. „Čím dřív to skončí, tím líp pro všechny,“ věta doktora, která se mi vždycky vybaví, když se rodinní příslušníci hroutí jak kuželky. Ze svých projekcí budoucnosti, která už se nestane, z toho, že umírající až doposledka trvá na tom, aby byly věci „po jeho“, a nepřizpůsobí se v ničem tlaku okolí. Dělal to tak vždycky. Je nesnesitelný, jako byl vždycky. Odmítá péči, odmítá doktory, zdravotní sestry, polohovací lůžko, masáže, cokoli. Ale neřešitelné problémy, které tím vznikají, jsou naše problémy, ne jeho. To my máme potřebu dostat jeho stav pod kontrolu a hroutíme se, když si na jeho stále ještě silné vůli vylámeme zuby. On se nehroutí. On umírá. Zbývají okamžiky. Dny, hodiny. Nevím, co bude, až to přijde. Bojím se. Ale vím, že věta, „babi, tatínek smrdí“, je jedna z nejhezčích, jakou jsem kdy slyšela. Naše čtyřletá dcera ji spontánně vyřkla, protože tatínek smrděl a my jsme ho právě myly. Byl slunečný den, za oknem hučel jez a dopravní zácpa na nábřeží, a bylo to tak, jak to bylo.

Je to už řada dní a věta, „čím dřív, tím líp“, mi připadá stejně absurdní jako reakce babičky, „to se neříká“, a její nápad, že bychom mu raději neměly dávat nutriční nápoje, „aby už spinkal“. Můj muž je ještě naživu, ať už o to on nebo kdokoli z nás ještě stojí. Význam nemají projekce, hodnocení, představy budoucnosti, pojmy časovosti či zmaru. Jsou jen okamžiky a ty, díky opiátům, nejsou hrozné. Jsou – tím, čím jsou. Můj muž umírá a část ho už umřela. A přesto myšlenka, „čím dříve, tím lépe pro všechny“, hovoří zas jenom o nás, kteří se nedovedeme srovnat se situací. Bývala jsem ještě před pár týdny vášnivým zastáncem euthanasie, nepřála jsem si dlouhé přežívání za každou cenu a pořád si myslím, že tak jako lidstvo postupně zvládá kontrolu početí, brzy ovládne i smrt, která se stane plánovanou jako vše ostatní. Přesto jsem vděčná za den, jako byl dnešní, kdy jsem sdílela se svým mužem a se svou dcerou privilegium být bez plánů do budoucnosti, beze smyslu, bez východiska – prostě být.


Anebo tenhle:

Zápis z natáčení, 2016:

Pan O. dýchá ztěžka, vypadá jako někdo, kdo už přešel na druhý břeh, prý má horečku, říká sestra. Pan O. spí, chrčí, a já znám dobře to, co přichází. Dech se mu zadrhává. Zapnula jsem mikrofon, abych nahrála jeho dech, nutně i se zvukem televize, na kterou se dívají jeho spolubydlící na pokoji. Nic se neděje, vzduch se nehýbe, pan O. nedýchá. Vím, co to znamená, to, jak vypadá – jako miminko, které je někde mezi světy. Nedýchání mě vyděsí, ubíhají vteřiny, hodně vteřin, skoro minuta. Zemřel snad právě? Po děsivě dlouhé pauze se ozve chrčivý nádech. Aha, tak ještě ne. Jeho tvář je poznamenaná stářím, ale ramena jsou hladká a bílá, mladistvá. Z jeho těla sálá život, i když jeho obličej je už obličejem mrtvého. Chrčivě se znovu nadechne, zachroptí. Vím, že tato fáze může trvat ještě pár hodin, ale o moc víc ne. Panikařím – snad by se měla zavolat jeho dcera. Někdo by jí měl říct, že tato noc bude poslední. Někdo by ho měl držet za ruku a říkat mu slova lásky. Ať už je slyší, nebo ne. Ale kdo já jsem, abych zasahovala do tak citlivých soukromých věcí…? Sbalíme si fidlátka a odcházíme.

Nejkrásnější věc je kůže, říkám si. A ruce. A gesto. Cítím velkou něhu k té jemné kůži ještě živé, i když se už jen čeká na konec. Štíhlá lýtka, krásné ruce, jemné linie stehen, i s plínkou a hadičkami, bezprostřednost a citlivost, na jednom konci postele pytlíky na moč, na druhém tvář člověka.

Odcházejí, a nejsou proto o nic moudřejší. Koukají na televizi. Věčně na televizi. Na konci života vás neprovází kněz, nářek ani poslední vůle. Na konci života je soundtrack špatného dabingu pitomého seriálu na ploché obrazovce na zdi nemocničního pokoje.

Televize pořád ještě hraje, když večer odcházíme z pokoje pana O. Sestry se chystají na noční službu.

Několik let plánuju film. Mluvím s Martinou Špinkovou, která založila Cestu domů. Mluvíme o tom, jak se podobá péče o miminko péči o umírajícího. O křehkosti života. O něze. Mám tisíce poznámek a odkazů.

Nakonec se o film „rozdělím“ s Markem Boudou. Má podobné zkušenosti, ale hledá metafyziku ve vztahu k hudbě.  Televizní formáty, časová okénka. Pochybnosti. Nechci se pokládat do starých bolestí. Jak předat lehkost celé věci, která je z podstaty těžká? Udělám krátký film, který snad navodí onu lehkost a zároveň bezprostřední realitu skrze jiné lidi a děje.
 

Tónina ticha

Iniciačním okamžikem pro vznik tohoto filmu byla zkušenost s umíráním mé matky. Máma měla ráda klasickou hudbu, požádal jsem tehdy kamaráda, klavíristu Honzu Bartoše, zda by jí nezahrál. Přehrál jí řadu skladeb, od Beethovena po Brahmse až po Kabeláče. Uvědomil jsem si, jak hluboce se mámy hudba dotýká. Po pár letech od jejího úmrtí jsem se probíral fotografiemi, které zachytily tyto okamžiky, a napadlo mě na základě této zkušenosti natočit film. Navíc se sám od jedenácti let věnuji aktivně hudbě, která je vedle filmu a fotografie mou další vášní. Od dětství jsem hudbu propojoval s jistou obrazovou a emocionální imaginací.

Začal jsem tvořit film o emocionálním působení hudby na posluchače. Nešlo mi ale o žádné „vědecké pojednání”, ale o esejistickou formu. A zajímalo mě především, jak se hudba zračí v mysli – tváři posluchače staršího věku. Věku, kdy potenciálně dochází k jakémusi ohlédnutí za předcházejícím životem.



Nešlo mi o hlubokomyslné úvahy, ale o prosté vhledy natáčených do okamžiku jejich pohnutí hudbou. Známý britský neurolog a spisovatel Oliver Sachs, který se též zabýval hudbou, to velmi výstižně popsal:

„Hudba je jak zcela abstraktní, tak silně emotivní, čímž je mezi druhy umění jedinečná. Nemůže vykreslit nic konkrétního ani vnějšího, ale má unikátní moc vyjádřit vnitřní stavy nebo pocity. Hudba může zasáhnout srdce přímo, nepotřebuje žádné zprostředkování.”

Zajímavou zkušeností byl pro mě drobný průzkum. Hovořil jsem s řadou lidí různého věku a profese, včetně hudebníků, abych se jich optal, jak hudbu prožívají, co se jim při poslechu vybavuje, zda jim někdy pomohla apod. Překvapující bylo, kolik lidí mělo problém takový zážitek komentovat či se nad ním zamyslet anebo si na něj vůbec vzpomenout. Je to i důsledkem zvláštnosti hudby… Ženy byly schopné výrazně rychlejší a plastičtější výpovědi. Muži měli mnohdy problém vůbec něco říci. Jistě to ale nebude emocionální neschopností, ale prostě mužskou uzavřeností v projevu emocí. Což je známý fakt, který jsem si ale najednou intenzivně znovuuvědomil. Ve filmu pak pochopitelně převažují ženy, až mě to poněkud mrzí. Na druhou stranu jsem na internetu našel filmový záznam, kde slavný pianista Arthur Rubinstein nádherně popisuje vlastní emoci při poslechu jedné Schubertovy skladby. Ano, i my muži jsme schopní vyjádřit cit…

Původně mě téma zajímalo v širším kontextu, ale bylo nutné úhel pohledu redukovat. K tomuto tématu bych se určitě rád vrátil. Druhou, neméně podstatnou rovinou se tak stalo téma ticha – tedy to, co je kontrapunktem hudby, pauzou ve skladbě či koncem života... Ticho, které po nás zůstává... Sestřih filmu odrážel tuto polaritu a jeho skladba byla do jisté míry inspirována některými aspekty hudební formy – tedy rozvíjením tématu a periodickými návraty k variacím dalších témat, která svým způsobem připomínají refrén.