DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Trocha nuceného adventního optimismu

Blog

Trocha nuceného adventního optimismu

20. 12. 2018 / AUTOR: Ivan David
Právník Ivan David bilancuje rok 2018

Předvánoční čas vede člověka – často i proti jeho vůli – k bilancování.

Když jsem před pár týdny seděl v Bruselu na jednom z mnoha seminářů pojednávajících o připravovaných nových právních předpisech EU v oblasti autorského práva, ozval se zpoza otevřeného okna výbuch. A hned poté v krátkých intervalech několik dalších, následovaných řevem lidí i motorů přelétajících vrtulníků. 

V uplynulých letech jsem už vícekrát zažil situaci, kdy se přijímal nějaký nový zákon a podle všeobecného očekávání mezi lidmi, které bylo hojně přiživováno ze strany médií, měl tento právní předpis přinést přinejmenším konec civilizace, jak ji známe. Například si živě vzpomínám, jak na jednom vzdělávacím semináři k novému občanskému zákoníku, který se konal na podzim roku 2013, běhala mezi konferenčními stoly jakási jurodivá postarší dáma a za mohutné gestikulace rukou deklamovala svou představu apokalyptické vize budoucího světa, v němž lidé žijí podle pravidel nového občanského zákoníku. Tento proslov paní zakončila takřka slavnostním zvoláním, jímž korunovala svoji pochmurnou věštbu: „…a pamatujte si, že od 1. ledna 2014 nastane Saigon!“

Nicméně 1. ledna 2014 vyšlo slunce – a nestalo se vůbec nic.

Nejnověji bylo možno srovnatelnou hysterii zaznamenat krátce předtím, než 25. května 2018 vstoupilo v účinnost GDPR – tedy Obecné nařízení o ochraně osobních údajů. Díky blížící se účinnosti tohoto právního předpisu mnoho lidí poprvé v životě zjistilo, že existuje něco jménem osobní údaj, že tato zvláštní entita požívá zákonné ochrany, a že dokonce můžete dostat pokutu, pokud nedisponujete souhlasem nebo jiným zákonným důvodem k tomu, abyste s tímto údajem systematicky nakládali. To všechno přesto, že prakticky identická pravidla pro ochranu osobních údajů platila v České republice již po 18 let předcházejících GDPR.

A tak došlo k tomu, že přes mnohá protichůdná očekávání dokonce i 25. května 2018 svět neskončil a tvrdošíjně existoval dál.

Co se to tedy událo na onom semináři, kde jsem si uprostřed bruselské Evropské čtvrti dělal pilně zápisky týkající se toho, co možná dobrého i špatného přinese nová směrnice „o autorském právu na jednotném digitálním trhu“? Propuklo snad za okny povstání proti těmto právním předpisům, jehož cílem bylo nastolit svět bez autorského práva?

Kdeže. Stalo se něco podstatnějšího. Pařížské Hnutí žlutých vest se v onom čase rozšířilo i za hranice Francie, a to do Belgie a Holandska. Tedy i někteří bruselští občané dávali účastí na demonstracích najevo svou nespokojenost se špatnými životními podmínkami, se stupňujícím se rozevíráním nůžek mezi bohatými a chudými a s postupujícím zdražováním základních životních potřeb.

Jak zareagovali na sílící projevy nepokojů na ulici účastníci autorskoprávního semináře? Takhle: Rozpačitě se na sebe podívali, načež po jistém váhání jedna paní vstala – a zavřela okno.

O tom samém víkendu probíhala o nějakých 1 200 kilometrů dále na východ v polských Katovicích Konference OSN o změně klimatu. Její závěry byly poměrně jasné a zdrcující: Globální oteplování a všechny jeho negativní průvodní jevy zrychlujícím se tempem postupují dále, snahy lidstva na tomto trendu něco změnit selhávají – a naděje na změnu, přes všechnu snahu o optimismus, je nízká. Ostatně Hnutí žlutých vest není ničím jiným než průvodním symptomem tohoto procesu – jedním z jeho spouštěcích mechanismů byla právě snaha o zavedení nové ekologické daně na pohonné hmoty, která měla být jedním z prostředků boje proti globálnímu oteplování.

Tedy: Vše nasvědčuje tomu, že stojíme na prahu ekologické krize epochálních rozměrů, která bude nutně provázena i rostoucími sociálními nepokoji, tím spíše, bude-li břemeno boje (zatím navíc prakticky neúčinného) proti této hrozbě přenášeno na nejchudší. TOTO – a ne žádný jednotlivý právní předpis – by mělo být skutečným důvodem našeho znepokojení, uvědomil jsem si. Je zřejmé, že budeme-li před tímto faktem zavírat okna, jednoho dne jimi realita pronikne dovnitř sama, a o to razantněji. Hrozné na tom je to, že i pokud okna nyní otevřeme dokořán, je možná příliš pozdě. Protože samotné otevření oken nestačí a protože naše individuální i kolektivní aktivity dost možná nemají už sílu nic změnit. 

Jak tedy tváří v tvář této situaci a při vědomí nicotnosti vlastního počínání optimisticky a současně věrohodně uzavřít tento text a současně i rok 2018?

To tedy opravdu nevím. Nicméně v klasickém existenciálním kvazi-muzikálu All That Jazz (r. Bob Fosse, USA 1979) předstoupí každé ráno hlavní postava – umírající divadelní režisér – před zrcadlo, a se slovy „It’s showtime, folks!“ nasadí optimistickou masku, než se vydá vstříc pokračující sebedestrukci. Ostatně: Show(time) must go on.

Tak tedy: Bohatého Ježíška!