DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Tohle je válka, bejby

Recenze

Tohle je válka, bejby

29. 10. 2017 / AUTOR: Vladan Petkovic
Vladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje film uvedený v sekci Mezi moři, snímek Yuriie Pupirina s názvem Tohle je válka, bejby, který měl mít v Ji.hlavě mezinárodní premiéru.

Co se vlastně momentálně děje v Donbasu? Zběžné vygooglování mi potvrdí, že konflikt stále trvá.

Když tento konflikt v roce 2014 začal, byl hlavní zprávou všech médií. Nyní je však pohřben mezi jinými konflikty a krizemi, které se všude na světě dějí. Do konce má však ještě hodně daleko. Když vezmeme v úvahu rychlost informací, která je přímo úměrná nevyhnutelnému zájmu o nekonečné klikání myší, ztratíme postupně ponětí o sledu událostí. Nebo je to nakonec tak, že rychlost informací samotný sled událostí vlastně urychluje?

Natočit kreativní dokument většinou trvá hodně dlouho. Práce na něm zabere průměrně tři roky. Zatím nejpozoruhodnějším filmem o konfliktu na Ukrajině je zřejmě dokument Vitaly Manskyho s názvem Příbuzní (Close Relations), kde autor vytváří odstup svým specifickým přístupem. Yurii Pupirin však již vychrlil svůj druhý film, který následoval po jeho loňském snímku Chronicles of an Under-Declared War. Jak tedy dokázal natočit Tohle je válka, bejby pouhý rok po svém debutu?

Toto je totiž úplně jiný typ kreativního dokumentu. Je naléhavý, nikoliv však aktuální, alespoň ne ve smyslu, jak aktuálnost většinou vnímají dokumentární festivaly a pověření editoři. Tempo tohoto filmu je rychlé, ale vyprávění se odvíjí pomalu. Není zde zobrazen pouze konflikt dvou národů bojujících o kus země. Je to o životě jedné chatrné jednotky ukrajinských vojáků v Doněcku.

Pupirin sleduje vojáky spolu s polským televizním štábem s drzou reportérkou v čele při jejich pohybu po frontové linii konfliktu. V tomto snímku však neuvidíme jediný záběr z bojů. Jediné, čeho se nám v tomto kontextu dostane, je zvuk kulek a granátů.

Tohle je válka, bejby je hodinový dokument, který je celý natočený ruční kamerou a neprošel mnoha úpravami při samotném natáčení a ani posléze při postprodukci. Vojáci 93. brigády ukrajinských ozbrojených sil se nám jeví spíše jako poměrně žoviální chlapíci, kteří se oslovují přezdívkami jako Mnich, Němec, Tatarin, Cikán a tak podobně. Mají neustále problémy s auty a zbraněmi a neúnavně hledají zásobníky s náboji, kanystry nafty nebo generátory, které třeba někde separatisté nechali. Plahočí se blátivými poli jarního Donbasu a nepůsobí zrovna disciplinovaným dojmem. O politice skoro nemluví, mnohem více vtipkují a popíjejí alkohol. Chvílemi tento film připomíná spíše začátek nízkorozpočtového, found footage hororu, odehrávajícího se ve východní Evropě. Jediné, co tu chybí, je příšera, která na nás odněkud nečekaně vyskočí.

Příšera tady však už pochopitelně je. Není jí však voják nebo příslušník ozbrojených sil. Není jí ani Porošenko, ani Putin. Není jí ani samotná válka. Onou příšerou je situace, kterou způsobily dějiny a současná politická a sociální doba. Ještě ani nemá jméno. Nemůžeme ji ani celou uchopit, je totiž, jako by byla z kosmického hororu H. P. Lovecrafta. Jednu z jejích mnoha hlav však krásně odkrývá jedna z Pupirinových střihových technik.

Když procházejí vojáci kolem kostela a rozlehlého pozemku, který jej obklopuje, informuje nás titulek ve filmu, že se jedná o rezidenci Ilaryona, duchovního Doněcka a Mariupolu. Ilaryon je známý tím, že vlastní náramkové hodinky za 150 tisíc eur a Cadillac. Vojáci mají dovoleno v domě tohoto vysoce postaveného duchovního „tak trochu rabovat“. Sám režisér podotýká, že tam neviděl jediný dům, kde by se ještě nerabovalo.

Další část dokumentu představuje členy ultranacionalistického Pravého sektoru, polovojenské skupiny, která se (určitým způsobem) asimilovala do ukrajinské armády. Vyprávějí o válce o svou vlast, za kterou dobrovolně bojují, a považují se tedy za něco více, než čím jsou obyčejní lidé, kteří opustili své domovy a před válkou uprchli. Svůj boj považují za svou svatou povinnost. Jejich kaplan, který má přes černou uniformu Sektoru (byla černá uniforma vůbec někdy v dějinách lidstva znakem dobrých úmyslů?) oblečené liturgické roucho, vysvětluje, proč je dobrovolník podobný Kristu – obětuje se pro svůj lid.

Když odjíždí vždy usměvavá polská televizní reportérka v dodávce, která patří organizaci OUN (tato zkratka nijak nesouvisí s OSN, nýbrž označuje Organizaci ukrajinských nacionalistů), dokončují vojáci pohřeb zmrzlého separatisty, kterého začali pohřbívat v prologu. A my, diváci, přemýšlíme o filmu, který se svou satirou podobá Hlavě 22 a svou hořkostí zase Stezkám slávy. A to zde ani nejsme svědky náboženské války.


Přeložila Petra Ocelková


Vladan Petkovic

Vladan Petkovic is a journalist, film critic, festival programmer, translator and educator. He is the correspondent for the territories of former Yugoslavia for Screen International and Cineuropa, and regularly writes news, reviews, interviews, and market analyses for various magazines and websites. He is a programmer for the Cinema City Film Festival in Novi Sad (Serbia), Skopje Film Festival (Macedonia), and Mostar Film Festival (Bosnia and Herzegovina), and contributes as guest programmer and advisor for numerous international film festivals around Europe. 

Od stejného autora: