Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Slunce živých mrtvých

Nový film

Slunce živých mrtvých

25. 9. 2020 / AUTOR: Anna Kryvenko
Anna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.

Věřím, že společným jmenovatelem vesmíru není harmonie,
ale chaos, nepřátelství a vražda.

Werner Herzog
 

Tento film je o soucitu. O soucitu k lidem, přírodě a o kulturní paměti. Ale co je vlastně soucit? Jak dlouho něco zůstane v naší paměti? Stačí podepsat petici, a už máme pocit, že je to vyřešeno. Udělal jsem všechno, co jsem mohl, a teď si můžu objednat boty na dalších webových stránkách. Nejde o moralizování. Otázka zní jinak – proč se některá témata neobjevují v našem zorném poli, i když jsou jinde na světě velice aktuální? Nezačínáme náhodou žít jako v ruletě, kde přeskakujeme z informace na informaci? Proč se soucit stává skoro nadávkou? Film Slunce živých mrtvých je zároveň o pseudosoucitu, záměně pojmů a jejich významů.

Váleční zajatci v heroické minulosti, jimž stavíme pomníky, i zajatci současní, pro něž si změníme obrázek na Facebooku. Lidé odsouzení k trestu smrti za zločiny, které opravdu spáchali, nebo v rámci politické pomsty. Novodobá „místa paměti“ poté, co zmizely ze zpráv. Demonstrace, jež nás zajímají na sociálních sítích, a petice, jež zůstávají jen v digitálním prostředí. To jsou tematické okruhy, které film Slunce živých mrtvých zkoumá z několika stran. Z té mediální, antropologické, etické i vizuální. Velké množství otázek a témat, které budou spojené v různorodou audiovizuální koláž. Hlavní osou, na niž se všechny tyto okruhy otázek nabalují prostřednictvím porovnání a analýz, bude příběh francouzského pilota, který tematizuje sebe sama i náš divácký pohled na něj.
 

Archivní fotografie z chystaného filmu Slunce živých mrtvých
 

Okruhy otázek, jimž se snažíme v našem novém filmu věnovat, spolu na první pohled nesouvisejí, ale spojuje je to, jak na ně reagujeme, naše percepce. Jelikož žijeme v době postmediální (jak nám donekonečna připomínají média), ukazujeme ve filmu, že dnešní doba je chaotická. Srozumitelnost v tomto případě neznamená pravdivost. Už dávno se nemluví jen o tom, co je objektivně špatné, a všichni víme, že média mohou být nástrojem propagandy, nebo naopak mohou pomoci lidi spojit a iniciovat změnu. Zajímá mě na tom jak vizuální stránka, tak i ta emoční – co a proč nás zaujme, ovlivňuje a co už naopak přestává vzbuzovat naši pozornost.

Téma, které z výše řečeného vyplývá, je etika zobrazování utrpení ve filmu a v médiích. Jaké záběry, záznamy nebo dokumenty si můžeme dovolit ukazovat a jaké ne. Stačí, když vyretušujeme něco, co je objektivně kruté a nepříjemné? Zareagujeme jinak na fotografii ze začátku století, na níž je vyobrazen člověk před popravou, než na fotografii, která má stejný obsah, ale byla vyfocena vloni?

Pravě proto, že je v našem filmu tolik témat a otázek, ačkoliv jsou všechny navzájem propojené, dávám přednost formě dokumentárního nelineárního eseje. Zdá se mi, že v ideálním případě umožňuje odpovědět na otázky, které budou položeny ve filmu. Tento film by neměl vyprávět příběhy lidí, ale upozorňovat na kulturní a společenské jevy.
 

Archivní fotografie z chystaného filmu Slunce živých mrtvých

Film se bude skládat, jak je u mě už zvykem, z velkého množství archivních záznamů, jako jsou například moderní zpravodajské nahrávky, internetové vysílání, archivy ze začátku století, záběry z první a druhé světové války, rozhovory, záběry z filmů, televizních seriálů či pořadů. Některé části budou nepřiměřeně dlouhé, jiné naopak krátké. Samotné sledování filmu by mělo způsobit nepohodlí z neustálé nejistoty ohledně toho, co se děje a jaký další zvrat přijde.

Nyní jsem ve fázi přípravy filmu, takže se od rána do večera dívám na archivy různých zpravodajství a snažím se neumřít smutkem, zkoncentrovaným do minutových reportáží o nejstrašnějších událostech posledních dvaceti let. Samozřejmě řešíme také organizační komplikace či přístup k archivním materiálům. Nejvíc mě ale v posledních pěti letech trápí ztráta citlivosti. Když se díváme na nekonečné záznamy utrpení lidí, které neznáme (a občas i lidí, které známe a máme rádi), tak začínáme mít pocit, že se hranice naší citlivosti posouvá, a nastupuje profesionální deformace. Záznam smrti nebo umírání člověka se stává jen vizuálním materiálem, jenž je nebo není „zajímavý“. To je dilema, na které se snažím upozornit svým novým filmem. Jen doufám, že tento boj „s chaosem a nepřátelstvím vesmíru“ překonám s minimální ztrátou.