Samopal nebo psací stroj?

Myslel jsem si, že mě nikdo neposlouchá. Nikomu jsem o tom neřekl. Živé duši ne. A vysílat jsem stejně začal, až když jsem odešel z hnutí. Chtěl jsem se pořád cítit trochu politicky.
Když jsem ale zprovoznil pirátský rozhlasový vysílač a spustil vysílání, sám sobě jsem nastražil past.

Žádná vládnoucí třída
za celou lidskou historii
se bez boje nevzdala
své vlády nad společností.
Nedáš tedy přednost psacímu stroji před samopalem? Není psací stroj lepší způsob, jak změnit svět? Idejemi a obrazy a poeziínamísto násilí?
Ve skutečnosti nikdo – možná s výjimkou výrobců zbraní či válečných prospěchářů – nikdo nemá raději samopal než psací stroj.
Ale samopal stále
existuje.
Taková je skutečnost.
Takže když se začne střílet,
máš na
VÝBĚR.
Můžeš být
před ním,
nebo za ním.
Můžeš válečnému stroji sloužit,
nebo
můžeš být jeho terčem.

Jakmile byl pořad u konce, dostal jsem email z neznámé adresy. Obsahuje pouhá dvě slova:
„Samozřejmě samopal.“
Neměl jsem tušení, jak ses mohla dozvědět, kdo jsem, či jak jsi vypátrala můj email, ale samozřejmě jsem odepsal.
„Kdo je to?“
A potom – ještě než jsi stačila odpovědět – jsem napsal: „Setkej se se mnou.“
Žádné jméno. Žádný popis. Vše, co mám, jsou tvá dvě slova. V přeplněném baru tě ale okamžitě uvidím. Přijdu k tobě a hned začneme mluvit, jako bychom byli uprostřed rozhovoru.
Přesvědčím tě, abys se mnou jela do Griffith parku. Právě tam objevili P22, horského lva. Jsem posedlý horskými lvy a dalšími divokými zvířaty žijícími ve městě. Svou první noc spolu strávíme v kleci ve staré zoo. Dělíme se o spacák, který jsem s sebou měl v autě.
Ale nechci, abys odešla. Nechci se ještě rozloučit. Vezmu tě tedy do čtvrti květin. Procházíme řadami podivných květů. Zdá se, že je všechny umíš pojmenovat. Úplně ztratím pojem o čase.
V životě jsem po ničem
tolik netoužil.
Koupím ti květiny.
Chceš jen jediný druh. Černou Dahlii.
Měl jsem pochopit, co to znamená.
Blíží se poledne. Jak popíšu, co jsem s tebou dnes prožil? Ztratil jsem sám sebe.

Nemusím ani říkat, že bylo mým osudem se do tebe zamilovat.

Travis Wilkerson točí dokumenty, filmové eseje i hrané filmy, ke kterým píše scénáře, hraje v nich a tvoří hudbu. Dle vlastních slov jej zásadně ovlivnilo setkání s kubánským filmovým aktivistou Santiagem Álvarezem. Jeho nejznámějšími díly jsou agit-esej An Injury to One (2002), hraný film Who Killed Cock Robin? (2005) nominovaný na Velkou cenu poroty Sundance a poetický portrét Accelerated Under-Development: In The Idiom Of Santiago Alvarez (1999), uvedený na MFDF Ji.hlava v roce 2004. V jeho filmu Samopal nebo psací stroj? (2015) vysílá osamělý muž na vlnách pirátského rádia pořad určený jedinému posluchači. Hledá lásku, která beze stop zmizela. Pocit ztráty se postupně rozšiřuje skrze obrazy města, mizející budovy a společenské struktury. Vztek roste, hrozí výbuch. Ambientní souboj recitace a statických obrazů krystalizuje v radikální meditaci, ve které se intimita rozkládá na společenské prvočinitele. Koláž špatného svědomí jednoho Američana i celé Ameriky zakresluje topografii paměti místa a vztahu. Wilkerson rafinovaně míchá fakta s fikcí a intimní autobiografické detaily s bombastickou nadsázkou v žánru, který sám nazývá „punk-agit-noir“.