Sadomasochistická podstata společnosti
Dánský dokumentarista Christian Braad Thomsen odolal skandálům obestírajícím život kontroverzní osobnosti autorského filmu Rainera Wernera Fassbindera a ve svém dokumentu Fassbinder: Milovat bez nároků, který měl před svým uvedením na letošním ji.hlavském festivalu dokumentárních filmů premiéru na Berlinale, se vyhnul bulvárnosti či zjednodušování. Místo vytrhávání výroků a jednání německého režiséra z kontextu provádí opak a kontextualizuje nejen profesní a názorový vývoj tvůrce, ale uvádí též Fassbinderův myšlenkový svět do souvislostis daným místem a dobou. Thomsen z respektu k režisérovi celých 30 let odkládal zveřejnění záznamu rozhovoru z roku 1978, při jehož natáčení se Fassbinder pohyboval na hranici fyzického vyčerpání. Díky své otevřenosti a hloubce však toto sdělení nakonec vytvořilo tematický základ dokumentu, jehož síla spočívá právě v intimitě výpovědi a jenž zároveň reflektuje otázky dokumentaristické etiky.
Osobní historie
Thomsen pochopil provázanost politického a osobního života a dostal se ke klíčovým tématům jak Fassbinderovy tvorby, tak německé společnosti po druhé světové válce. K osobní rovině střihového dokumentu, sestaveného z rozhovorů, ukázek z filmů a dobových záznamů, přidává výpovědi osob z režisérova nejbližšího okolí, k nimž se jako jeho dlouholetý přítel sám řadil a přispěl také vlastním komentářem a vzpomínkami. V rozhovoru s Fassbinderovou matkou vyplývají na povrch pocity zklamání a tíže po pádu Třetí říše, či ztráta důvěry v zástupce zákona či vzdělávacích institucí, kteří sloužili nacistickému režimu a po jeho skončení plynule pokračovali ve své profesi. Thomsenův dokument zde na příkladu osobního příběhu odhaluje rozpolcenost generace, která zažila nacistickou totalitu a nebyla díky následnému selhání autorit a krizi hodnot schopna vychovat novou generaci, přičemž zároveň toužila po vyrovnání se s minulostí, jejím přehodnocení a opětovném obnovení víry ve společenské mechanismy.
Německá mládež (Une jeunesse Allemande, Jean-Gabriel Périot, 2015)
Terorismus není revoluce
Není tedy divu, že se Fassbinder vyjadřuje o sadomasochistické povaze společenských vztahů. Patří totiž ke generaci autorů, kteří se narodili, nebo dospívali v takto poznamenaném prostředí a v 60. a 70. letech jako představitelé Mladého a posléze Nového německého filmu reagovali na vývoj poválečné společnosti a pátrali po vyjadřovacích prostředcích a tématech reflektujících situaci jedince v dané době. Právě represivní mechanismy, na jejichž základě funguje společnost a jež jsou zároveň využívány teroristickými skupinami ve jménu boje za svobodu, jsou tématem, v němž se Thomsenův dokument výrazně překrývá se střihovým snímkem Německá mládež z roku 2015, uvedeným na letošním 19. ročníku ji.hlavského festivalu dokumentárních filmů v sekci Terorismus. Režisér Jean-Gabriel Périot v něm sleduje studentské hnutí, které se pod vedením levicových radikálů Gudrun Ensslinové a Andrease Baadera v boji za občanskou spravedlnost a svobodu proměnilo v teroristickou skupinu. V Thomsenově filmu se Fassbinder kriticky vyjadřuje právě k jednání této inteligence, která se uchýlila k násilí, když se jí nepodařilo podnítit společenskou revoluci rychleji a jinými prostředky. Dokument se tak opět dostává z osobní do politické roviny a podává aktuální komentář ke sklonu demokratické společnosti k extremismu v případě krizových situací, proměn nebo výkyvů.
Thomsenův vhled do vývoje německé společnosti a do toho, jak společnost formuje jedince (například právě Rainera Wernera Fassbindera), se zcela vymyká didaktismu tradičních životopisných dokumentů. Poskytuje sice pouze základní fakta, ale uvádí je do nových souvislostí a tematických bloků, čímž se mu daří postihnout nejen komplexnost Fassbinderovy osobnosti a myšlení, ale i klíčové otázky kolektivní viny, přehodnocení minulosti a hledání hodnot v měnícím se poválečném Německu.
