DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

S mámou venku

Nový film

S mámou venku

17. 7. 2017 / AUTOR: Veronika Jonášová
Veronika Jonášová o svém dokončovaném časosběrném dokumentu S mámou venku

Píše se rok 2012 a my s Jarmilou Štukovou stojíme před branami věznice Světlá nad Sázavou. Ona má v ruce foťák, já notýsek a dárky pro děti z vězení. Přesně takhle vypadal náš štáb v začátcích natáčení. Žádný technik, zvukař, produkční, ani finance. Jenom nápad a velká porce odhodlání natočit časosběrný dokument. Je skoro neuvěřitelné, že se to povedlo a navíc s týmem profíků, kterých si nesmírně vážím.

Místo cel žijí v barevných pokojících a jejich hlavní náplní je pečovat o děti. V Česku už 15 let funguje oddělení, kde si mohou matky odpykávat tresty společně s potomky mladších 3 let. Tohle vězení ve Světlé nad Sázavou má nejmenší recidivu v Česku (pod 10 procent). Smysl projektu stojí na principu motivace vězněných mateřskou láskou. A právě tahle myšlenka mě zaujala natolik, že jsem se tu rozhodla sledovat příběhy několika odsouzených žen. Než jsem začala s dokumentem, prostředí jsem dobře znala. Ve vězení jsem točila několikrát pro Českou televizi, kde jsem pracovala jako reportérka. Natočila jsem tu i zpravodajský dokument Dítě a trest do cyklu Fokus ČT24.

Natáčení časosběru jsem odstartovala v červnu 2012, kdy oddělení slavilo desetileté výročí. Přizvala jsem ke spolupráci právě Jarmilu Štukovou, se kterou jsme vybraly původně čtyři ženy z oddělení. Nakonec jsme ale sledovaly osudy třech z nich: Andy, Petry a Báry.

Andy je bývalá narkomanka, která se ze spárů drog dostala právě díky dětem. Po jejich narození přestala s drogami a na oddělení si pak s dcerkou Riankou odpykávala trest skoro tři roky za krádeže (které spáchala před jejím narozením). Podobně to měla i naše další postava Bára, která si ve Světlé ocitla s dcerou Kristýnkou kvůli krádežím, kterými si sháněla peníze na drogy. Třetí je Petra, která byla odsouzena na dva roky za neplacení výživného na starší dceru. Ve vězení byla se synem Jiříkem.

Na oddělení jsme natáčely ve dvou jako velmi úsporný tým a myslím, že i díky tomu si k nám postavy našly brzy cestu a nebyly nervózní z kamery či velkého štábu. Kvůli zachování intimní atmosféry jsme pracovaly skoro celou dobu bez zvukaře. První rok jsme film točily na foťák, později si Jarmila pořídila kameru. Obě jsme zpočátku pracovaly zadarmo. Po pár měsících jsem projekt navrhla jako dokument v České televizi, a tak se zrodil 26minutový snímek S mámou v base, který zahrnoval rok natáčení. Už po jeho dotočení jsem ale věděla, že chci ve sledování osudů pokračovat. Dva roky jsme pak natáčely opět na vlastní pěst, vyjednávala jsem s producentem a pokoušela se o grant.


Filmu se ujala nutprodukce a Pavla Janoušková Kubečková, která udělala skvělou věc: propojila mě s Jakubem Hejnou. Tenhle skvělý střihač, se kterým jsem se spřátelila, byl pro náš film zásadní oporou. Celou dobu natáčení mi držel palce a fungoval společně s Janem Gogolou mladším jako další dramaturg filmu. Práci na filmu a hlavně ve střižně jsem si i díky němu moc užila.

Film jsem se rozhodla točit do roku 2016, milníkem měl být nástup dětí do školy. Poslední rok natáčení se mi film podařilo propojit s akcí Yellow Ribbon Run. Tento běh, který má upozornit na problém se zaměstnáváním bývalých vězňů, se stal partnerem filmu a jedna z postav Andy jeho ambasadorkou.

Při práci na filmu jsem zažila mnoho jobovek. Jedna z největších byla situace, když nám Bára odřekla natáčení. Byla jsem z toho zoufalá a snažila jsem se ji marně dohnat přes dva roky. Podařilo se mi to až těsně před dokončením filmu ve střižně, kdy mě Jakub Hejna přemluvil, ať ji přece jen zkusím ještě jednou zkontaktovat. Souhlasila!  Bylo to neuvěřitelné! Vše se odehrálo hodně narychlo. Jakub si ze střižny odskočil za kameru a jeli jsme společně Báru natočit. Její osud se ukázal jako nejvíce dramatický  z našich postav. Její příběh je velkým překvapením pro všechny. Nyní – po dokončení filmu – jsem s Bárou stále v pravidelném kontaktu. Je to paradox, protože právě to se mi v průběhu natáčení nedařilo a celou dobu jsem po tom toužila.

Postprodukce filmu trvala od ledna do května. V lednu jsem si chystala podklady do střižny a probírala se přepisy za celých pět let. Moc jsem se do střižny těšila, protože to pro mě byla úplně jiná práce, než jsem byla dosud zvyklá. Nikdy jsem nic nestříhala tak dlouho. S Jakubem Hejnou jsme začali stříhat v únoru a pracovali jsme denně víc než dva měsíce. To je pro zajeté dokumentaristy samozřejmě běžná věc, ale pro mě to byl nový, intenzivní zážitek a hlavně skvělá škola. Hodně jsem se toho naučila.

Bylo zajímavé sledovat běh času na dětech, které známe coby miminka a v závěru filmu jsou to už školáci. Ráda bych naše postavy natáčela i v budoucnu. Zajímá mě, jaký bude mít pobyt ve vězení vliv na děti v pozdějším věku. Jakou cestou se vydají? Žádný výzkum na tohle téma se v Česku neprováděl. První generace takových dětí, které žily ve vězení, už přitom dorůstá do dospělosti.