DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Proč dnes potřebujeme Havly?

Blog

Proč dnes potřebujeme Havly?

27. 8. 2020 / AUTOR: Janis Prášil
Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.

Natočit první hraný film o Václavu Havlovi je úkol, který s sebou nese řadu překážek. Jednou z nich je nutnost vypořádat se s kultem obestírajícím prvního polistopadového prezidenta a dále předpoklad, že snímek nebude hodnocen primárně pro své kinematografické kvality, ale jako hyperrealistická malba, jejímž cílem je co nejvěrněji vystihnout svůj předobraz. Slávek Horák natočil ideologicky jasně vyhraněné dílo, které nepateticky následuje Havlův mýtus a vychází vstříc očekáváním nejširšího publika.

Masaryk (2016) Julia Ševčíka představuje komplikovaného, vnitřně rozervaného jedince, jenž se stává obětí protichůdných společenských a politických tlaků. Karel Vachek v Novém Hyperionu aneb Volnost, rovnost, bratrství (1992) podrobuje historické postavy kritické analýze. Horák také pracuje s nadsázkou a stylizací. Ve scénách pohybujících se na pomezí reality a fikce přenáší výjevy z reálného života na divadelní jeviště, aby tak podobně jako Havel ve svých hrách vyobrazil paralelu mezi totalitním režimem a absurdním divadlem. Stylizované sekvence však především přibližují myšlení postavy, jež na svět nahlíží nikoli okem politika, ale dramatika. Ukazují pohled umělce, který podrobuje sebe i své okolí neustálé reflexi a vyjadřuje se v umělecké nadsázce.

Postava jako symbol

Horák bere v potaz specifičnost publika postkomunistické země, jež trpí averzí k uctívání nedotknutelných model a pro níž je příkladem ideálního politika paradoxně člověk apolitický, vizionář, který není zkažený korupcí a jeho jednání není motivováno bojem o moc. Proto sledujeme v příběhu mezi lety 1968 až 1989 Havla především jako dramatika, manžela, milence, občanského aktivistu a vězně, jenž se krůček po krůčku jako figurka na šachovnici posouvá na místo, které mu určily dějiny. Horák hrdinu polidšťuje, hyperrealisticky zdůrazňuje jeho charakteristické fyzické i povahové rysy a zaměřuje se na jeho slabosti, které však nikterak nenarušují Havlovu morální pevnost v občanských otázkách. Herec Viktor Dvořák ztvárňuje ústřední postavu s podobnou zdrženlivou úctou a grácií jako Martin Huba prvního československého prezidenta ve snímku Jakuba Červenky Hovory s TGM (2018).

Pro snímek Havel je klíčové ne to, co vyobrazuje o historické postavě, ale to, co sděluje o nás. Pavel Koutecký a Miroslav Janek v dokumentu Občan Havel (2007) zachycují, jak se disident ujímá moci nad systémem. Při nástupu na prezidentský post se jejich hrdina nechává slyšet, že si uvědomuje nástrahy vysoké politiky i křehkost svobodné společnosti, jež dává demokraticky stejnou šanci dobru i zlu. Horákův Havel je jiný, je takový, jakého ho potřebuje mít současná společnost. Nepředstavuje historickou postavu, ale spíš symbolickou, stejně jako Milada (2017) Davida Mrnky, Jan Palach (2018) Roberta Sedláčka nebo Dubček (2018) Laca Halamy. Řada nedávných snímků o mučednících, disidentech a reformátorech reaguje na vlnu normalizační retronostalgie. Oživuje paměť těm, již zapomněli, a vysvětluje historické události těm, kteří je nikdy nezažili. Zároveň představuje hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňuje ideály, ve které je možné věřit.