Poslední slovo Charlotty Garrigue Masarykové

O vzniku prvního samostatného československého státu jsem měl jen velmi chabé vědomosti. Jistě, stále dokola samý Masaryk a TGM a prezident osvoboditel a Tomáš Garrigue Masaryk atd. A najednou se z hlubin nepaměti vynoří jakási krásná charismatická madam a ukáže se, že kdyby srdnatému Moravákovi neřekla (lze si jen stěží představit, jakým způsobem asi) – tady budeš, sloužit budeš téhle zemi, žádná Amerika, nikam nejedeš – tak by možná republika zůstala jen snem v hlavách několika snílků a intelektuálů.

Pozoruhodné, velmi pozoruhodné na dívku narozenou v Brooklynu, kde se stavěly skvělé koráby, které křižovaly vody všech světových oceánů; velmi podivuhodné na ženu, která se mohla vrátit do své vlasti a nemusela tu v Mickiewiczově ulici živořit a hynout pod dohledem špiclů rakousko-uherské policie. Takže tedy – Charlotta, … žena vizionářka?!?

Zkrátka o existenci Charlotty Garrigue Masarykové jsem měl jen zkreslené povědomí jakéhosi strhaného šedivého stínu po boku TGM na sokolském sletu dvacátých let minulého století či tak něco.

Jenže jak řekl klasik vědecko-fantastické literatury Arthur Charles Clarke: „skutečnost je vždy mnohem podivuhodnější“.

Když mně paní doktorka historie Dagmar Hájková přinesla v čítárně Masarykova ústavu Charlottinu korespondenci, deníky a fotografie, zaujala mě tato poněkud enigmatická, téměř zapomenutá postava okamžitě. Třeba událostí, která se stala krátce poté, co se v Lipsku seznámila s Tomášem Masarykem. Mladý Masaryk se chystal vyznat Charlottě lásku (udělal bych to asi taky) na romantickém výletě (byla samozřejmě střežena bytnou), ale dřív než se k čemukoliv dostal, jeho bytná poněkud při těle sklouzla do vody a zmizela pod hladinou. Masaryk se srdnatě vrhl do vody, a tak začal několikaminutový boj nejprve o život milé bytné a nakonec i o jeho vlastní. Dobrý úvod na zvýšení kreditu u slečen i na začátek každé love story, že? V literatuře je tato příhoda líčena spíše jako úsměvná historka, ale ve skutečnosti tak úsměvná asi nebyla, když po ní Masaryk upadl do bezvědomí a několik dní musel zůstat doma. O klíčové pointě však literatura mlčí. Teprve po mnoha letech se o ní u příležitosti jakéhosi výročí zmínila až sama Charlotta a pro nás ji v dobovém tisku při rešerších novinových článků objevila autorka námětu Lenka Slívová. Charlotta totiž na hrdinný Tomášův čin zareagovala netradičně: „Nemyslete si, že mě to nějak ohromilo. To by udělal každý slušný člověk!“ 

A tak Charlottina reakce přiměla Masaryka přemýšlet. A mě vlastně také. Z jakého popudu jednáme v takových chvílích? Je to naše vrozená reakce, nebo to děláme hlavně proto, aby se nám dostalo uznání, abychom na někoho udělali dojem? Charlottina poznámka, možná trochu i koketní, ale spíše kritická, měla na TGM zásadní dopad („… byl jsem jako vyměněn“). Místo aby jí konečně vyznal lásku, ji totiž v následujících dnech rovnou požádal o ruku. Kromě nesporné fyzické krásy asi Masarykovi na Charlottě nejvíc imponovalo to, co by se dalo krátce shrnout slovy: ona nikdy nelže. Podivuhodné, že? Zejména v naší době, zmítané mediálními mystifikacemi, fake news a konspiračními teoriemi, kdy webově šířené lži ohlupují naše okolí a manipulují veřejným míněním. Možná právě proto se Masaryk později tak tvrdě pustil do boje o Rukopisy a při hilsneriádě. (A Charlotta pak zhnusenému Masarykovi dvakrát zabránila zmizet v Americe.)

Na začátku scénáře jsem si pošetile vysnil, že film otevřeme Masarykovou transatlantickou cestou za Charlottou na trase Hamburg – New York. Taková scéna samozřejmě vyžaduje dobovou loď a rozbouřené moře. Tedy nároky výrazně kolidující s reálnými možnostmi českého dokumentu.       

Scénář tedy předepisuje zrezivělé lodní zábradlí, kterého se, cituji: TGM junior pevně přidržuje … na povážlivě se naklánějící lodi brázdící zimní Atlantik. (Parník Herder, na kterém plul Masaryk, se krátce nato potopil) Čtenáři zcela jistě tuší, že pravděpodobnost každého filmu je založena na obtížném, až nesnesitelném puntičkářství a nechutném pedantismu režiséra. Pro mě dodnes nepochopitelným řízením štěstěny jsme nakonec v Cuxhavenu našli fotografii parníku, který svou zrezivělostí aspoň přibližně odpovídal scenáristické vizi. Pamatoval sice jen druhou světovou válku, ale byl stavěn podle plánů z přelomu 19. a 20. století. Jenže s kapitánem nešlo hnout ohledně termínu cesty. Zatímco Masaryk se nalodil na Herder už v únoru, kapitán Elbe byl ochoten opustit doky až začátkem dubna. Nezbylo než s napětím sledovat předpověď počasí pro Cuxhaven, kde Elbe kotvila. Ještě celý březen Norové slibovali ostrý vítr a zataženo. Ale zcizování českých dětí jim jde o něco lépe.

Severní ledový oceán z pozice své nevyzpytatelné pověsti si s námi roztomile pohrál. Zatímco se scénář oddával představě mračného nebe, vlnobití a temné dramatické atmosféry, oceán se ten den zalil zářivým slunečním světlem a na moři se nehnula ani vlnka. A když jsem poprvé stanul před parníkem Elbe, podlomila se mi kolena. Vidina rzi a kovu rozežraného mořskou solí se rozplynula jako dým bramborové natě. Parník celý březen s láskou natíraný hýřil všemi barvami jako cirkusové šapitó: ostře červenou, kýčovitě žlutou a křiklavě zelenou. Kapitán chtěl samozřejmě parník před vlastním natáčením patřičně vymódit. A ti ostřílení mořští vlci na palubě se severoněmecky (tedy nesrozumitelně) pochechtávali a brblali cosi o kachňáku. Komičtější kontrast s původní představou si lze jen těžko představit. Nyní se to dá již s lehkou nadsázkou odlehčit, ale těžší depku z natáčení jsem snad ještě nezažil.

Když si spočtete náklady na jednodenní pronájem parníku, cestu z Prahy do Cuxhavenu a zpět pro pětičlenný štáb, ubytování a diety, je vám celkem jasné, že takovou šanci už podruhé nedostanete. S trpce nasládlým úsměvem jsem se pustil do natáčení. Marně na horizontu vyhlížíte rychlý nástup mračen celkem obvyklý v těchto zeměpisných končinách. Nic takového, nebe jako šmolka, azurová atmosféra Benátek nás vlídně doprovázela celou cestu. 

Nezbylo než si po návratu do Prahy zanotovat starou známou: With a little help from my friends… takže díky, dobří animátoři Grafického oddělení České televize!

Stopáž: 67´
Producenti: ČT, Česko-německý fond budoucnosti, Synergia Film
Scénář a režie: Josef Císařovský