DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

O důvodech k neudělení ceny

Blog

O důvodech k neudělení ceny

17. 12. 2015 / AUTOR: Tereza Hadravová
Podle Terezy Hadravové se za nevyjasněnou dramaturgií a nepřesvědčivou autorskou výpovědí může skrývat vícevýznamová struktura. Dá se výrok letošní poroty zpochybnit?

Závěr letošní Ji.hlavy poznamenal skandál: porota hodnotící filmy vybrané do soutěžní sekce Česká radost neudělila hlavní cenu. Když se zavedený běh věcí vychýlí z obvyklého řádu, nabízí se využít pauzy k reflexi – v daném případě stavu české dokumentaristiky (což se porota svým rozhodnutím nejspíš pokusila vyvolat – a podle reakcí v tisku, které jsem zaznamenala, se jí to moc nepovedlo), případně též pravidel toho typu hry, který v současném světě umění představují filmové soutěže obecně a ta jihlavská zvláště.

Odůvodnění, kterým své rozhodnutí doprovodila porota, bylo přímočaré: žádný z filmů cenu nezasluhuje. Většina z nich trpí nevyjasněnou dramaturgií a dlouhou stopáží, autorská výpověď není soudržná a přesvědčivá a mnohé ze snímků zůstávají na úrovni televizní publicistiky. Porota tak nejen neudělila hlavní cenu, ale zároveň vytkla soutěžním snímkům zásadní nedostatky. Místo toho, aby tak alespoň jednomu dílu usnadnila cestu k divákům, vtiskla všem filmům z České radosti pro potencionální diváky nepřitažlivé stigma nevydařených děl. Takový plošný odsudek skutečně jde proti duchu celé sekce a z této perspektivy je pochopitelná i emocionální reakce redaktorů festivalové dok.revue, podle kterých by takové „rozhodnutí mohlo urážet i samotný festival“ (viz blogový příspěvek „Český smutek“), nebo opatrněji nadnesená otázka Hedviky Petrželkové, „zda je tento postoj poroty legitimní.“

Domnívám se, že odmítnout udělit (stejně jako – z perspektivy druhé strany – odmítnout přijmout) nějakou cenu je legitimní, byť extrémní prostředek, jak kritizovat určitý status quo. Pokud jde o Českou radost 2015, připadá mi však takový krok přecejen poněkud unáhlený. A ve světle konkrétních snímků se mi jako děravé jeví i vysvětlení, které porota nabídla. Nejen proto, že mnohé z promítaných snímků osočuje neprávem – a pokud jim vítězství nepřísluší, tak z důvodů jemnějších, ale také proto, že v příslušném kontextu se domnělá chyba může ukázat výhodou a zdánlivá pochvala může zase výsledek naopak poškodit.

Co mám na mysli dobře uvidíme při porovnání dvou filmů – Ameriky Jana Foukala a Na vodě Martina Ryšavého. Oba filmy se odehrávají na cestě a obě cesty mají charakter (sebe)poznávání – protagonisté nejen procházejí (resp. proplouvají) neznámým krajem, ale zároveň se nechávají tímto prostředím prostupovat a objevují tak neznámou krajinu uvnitř sebe samých. Zatímco u Ryšavého je to průmyslová divočina severočeského Podkrušnohoří, u Foukala to jsou přívětivé lesíky obydlené starými, nostalgickými trampy.

Autorská výpověď Jana Foukala nemohla být soudržnější a přesvědčivější. Hlavní postavy, zahleděné samy do sebe a do sebe navzájem, se od počátku drží jasně vymezených pozic, které vše, co následuje, jen zas a znovu potvrzuje. Podle mě tak právě tato soudržnost – příliš silná, jednoznačná autorská pozice – nakonec film ochuzuje; zplošťuje silné téma, nenaplňuje příslib zajímavě rozehrané situace. Jako divačka jsem – trochu po způsobu víkendových trampů – na krátký čas unikla do líbivého světa Foukalovy Ameriky a bez vážných následků se po skončení filmu vrátila zpět.

Opačně na mě působila Ryšavého Voda. Dlouhá stopáž mi pomohla uvyknout pomalému tempu snímku a připravila mne k prožitku poetiky nahodilých setkávání; zdánlivě nevyjasněná dramaturgie umožnila plné rozvinutí kontrastu diskurzu nihilistického spodního proudu věčného plynutí a pozitivního slovníku členů sdružení Moře klidu. Závěrečný obraz loďky pomalu křižující filmové pole naplněné nekonečnou vodní plochou pak jemně ironickým způsobem spojil obě rozvíjené linie – a zůstal se mnou.

Vlastnosti, které porota na vysvětlení svého rozhodnutí uvedla, tak nemusí představovat platný důvod pro neudělení ceny za všech okolností. Mezi nevyjasněnou dramaturgií a nepřesvědčivou autorskou výpovědí na jedné straně a vícevýznamovou strukturou s polyfonií reprezentovaných perspektiv může vést nevýrazná hranice. Tu může snadno minout ten, kdo se na cestě po českém dokumentu orientuje podle příliš hrubé mapy.