Nový nefikční film

Kniha Nový nefikční film (New Nonfiction Film) měla svůj počátek v řadě rozhovorů s umělci a filmovými tvůrci, které spojoval zájem o teorii dokumentární tvorby, jež zajímá i mne. Dokumentárnímu filmu se dříve nedostávalo takové teoretické pozornosti jako ostatním oblastem filmové tvorby a samotná dokumentaristika tím v důsledku trpěla. Přesto se v nedávných letech umělci a filmoví tvůrci pustili do experimentování s různými dokumentárními tvary, přičemž čerpali z teorie a poetiky dokumentárního filmu s cílem dosáhnout zejména účinku, řekněme, estetické povahy. Tyto filmy je nejvhodnější vnímat jako umělecká díla, jako poetické výkony v rámci filmového umění. 

Můj zájem o takový typ filmové tvorby začal dozrávat v roce 2011, když jsem hovořila s britským filmařem Gideonem Koppelem o jeho cenami ověnčeném snímku Zuřivý spánek (Sleep Furiously). Film vyprávějící o malé velšské zemědělské vesničce na západním pobřeží byl řazen mezi dokumenty (a v knize Nový nefikční film je dokumentu věnována značná pozornost). Během série otázek, na něž Gideon odpovídal, se jej mimo jiné jedna studentka zeptala také na scénu odehrávající se ve vesnické škole, o níž autor prohlásil, že ji zinscenoval podle paměti. Studentku, která otázku položila, Gideonova odpověď zjevně vyvedla z míry, neboť zareagovala tvrzením, že pak scéna nebyla skutečná v tom smyslu, v jakém ji za skutečnou pokládala, a že se tudíž stala obětí klamu. Její reakce mne přiměla uvažovat o vztahu mezi filmem, skutečností a pravdou a spolu s tím také o povaze postupů využívaných při natáčení lidí coby podmínce dosažení pravdivé výpovědi. V ten okamžik jsem si uvědomila, že mne zajímají filmová díla tvůrců, kteří ohýbají dokumentární formy za účelem dosažení estetického účinku.

Později, to bylo v roce 2013, když jsem si povídala na jednom filmovém festivalu s americkým filmařem Benem Russellem, popsal mi svůj film jako nefikční (nikoli dokumentární). To mne přimělo uvažovat o vzájemných překryvech těchto dvou pojmů. Čím déle jsem o jejich vztahu rozjímala, o vztahu dvou kategoriíí, které se mi jevily plynule přecházet jedna v druhou, jako kdyby se jednalo o jednu a tutéž věc, tím více jsem přemýšlela o původním Russellovu vyjádření. Tyto úvahy zasely zrnko, z nějž vyrostla moje kniha. Odrazila jsem se od těchto prvotních podnětů a dospěla až k soustavným úvahám o nefikčnosti coby kategorii filmové tvorby, které by se mohly stát základem teoretické reflexe experimentální tvorby v rámci filmového umění. A tak je moje kniha o nefikčnosti, anebo spíše o nové nefikčnosti, která sice vypadá jako dokument, ale dokumentem není. Ve své knize vlastně navrhuji novou nefikční tvorbu považovat za nový druh filmového umění.  

Kniha vyšla na začátku srpna 2018 v nakladatelství Bloomsbury.