My filmoví profesionálové debuty milujeme

Ludmila Cviková, členka poroty hodnotící soutěžní přehlídku filmů První světla, poskytla dok.revue krátký rozhovor ve foyer hotelu Mahler, těsně před oficiálním vyhlášením vítězů. Po čtyřech dnech hodnocení byla vyčerpaná. Společně s dalšími čtyřmi porotci zhlédla třináct celovečerních debutů a zúčastnila se několika panelů. „Některé filmy měly problém s délkou,“ podotkla, když jsme mluvily o tom, že většina režisérů, jejichž film v sekci celovečerních debutů soutěžil, už měla za sebou několik krátkých filmů. „Paradoxně ovšem ten vítězný patří co do minutáže k těm nejdelším, ale jako dlouhý jsme jej nepociťovali.“ Mluvila o snímku Já jsem lid (Je suis le peuple, Anna Roussillon), který nedlouho poté získal nejen cenu poroty Prvních světel, ale také Opus Bonum. 

První světla měla letos svou premiéru. Jak sekci hodnotíte?
Na tento formát jsem zvyklá z Mezinárodního filmového festivalu v Rotterdamu, kde jsem 15 let pracovala. Máme tam soutěž prvních a druhých filmů, které se účastní hrané i dokumentární filmy – pouze kreativní dokumenty. Nevzpomínám si, že by některý z nich vyhrál, ale dokumenty do přehlídky patří.

Oproti Rotterdamu jsou tedy v Ji.hlavě uváděny pouze první celovečerní snímky...
Říká se, že talent se potvrzuje až s druhým filmem. U prvního snímku může hrát velkou roli náhoda, určité štěstí, entuziasmus. Režisér film většinou dlouho připravuje, je to složitý proces. Autor se na film těší, je mladý, debut je často vyvrcholením studia, v celém procesu je hodně nadšení. Jen málokterý autor zůstane autorem po celý život. I tvorba filmu se může stát rutinou.
Na Ji.hlavě se mi ovšem líbí, že První světla nejsou zcela samostatnou sekcí – že v ní soutěží snímky z různých sekcí festivalu. Pro diváky jsou debuty, myslím, odstrašující kategorií a je dobře, že filmy nejsou takto primárně označované.

Mají debuty pro filmového profesionála jinou tvář?
Naprosto. My debuty milujeme. To, že Ji.hlava přichází s Prvními světly, vnímám proto jako logické rozhodnutí. Neustále doufáme v silný debut. Pokud se nějaký takový objeví, pak to chceme být my, profesionálové, kdo tento objev učiní.  A myslím, že vítězný snímek Prvních světel, Já jsem lid od Anny Roussillon, takovým silným debutem je.

Proč vás tento film tak oslovuje?
Především je to skutečný film, používá filmovou řeč. V tomto případě také hrála podstatnou roli náhoda – režisérka měla štěstí na výběr tématu. Dokázala si s rodinou vybudovat hezký, hřejivý vztah, dostala se k ní velmi blízko.

Jak na vás působily filmy v Prvních světlech jako celek?
Zhruba polovinu z nich bych neoznačila za kreativní dokument. Režiséři neměli zájem být autory, zajímal je jen obsah, nikoli forma. Hraničily bezmála s televizním dokumentem. Ale některé z nich měly rozhodně hlas, za nímž bylo cítit autora – rumunský snímek Poslední rok ve 114 minutách, Kainovy děti, Felvidék a další.

Říkala jste, že v Rotterdamu soutěží hrané filmy ve společné kategorii s dokumenty. Vnímáte nějaký rozdíl mezi dokumentárním a hraným debutem?
Hraný film a dokument je obtížné srovnávat, i když dnes se obě kategorie přibližují. Mnozí filmaři používají neherce, nemají scénář atd. Myslím si ale, že pro dokument je více podstatná náhoda. Možná proto je očekávání objevu ve světě dokumentu méně silné než ve světě hraného filmu.