Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Monument bez proporcí

Recenze

Monument bez proporcí

4. 3. 2013 / AUTOR: Pavel Bednařík
Recenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografii

Česká televize, zákonem delegovaná služebnice veřejnoprávnosti a lidu, spustila po Novém roce sérii proměn. ČT představila novou strukturu vedení televize, nová vysílací schémata pro své čtyři kanály a také vypustila emisi nových pořadů, které měly dát obrys jejímu novému směřování. Spíše však jde o novou etapu cesty k zatracení a definitivní odklon od poslání, které platí koncesionář ke zvelebování svého vkusu a potřeb.

Veřejnoprávní formátování

Mezi nové pořady patří i populárně-archeologické zpytování české kinematografie uplynulých dvou dekád, Rozmarná léta českého filmu. Pořad, který má – vzhledem ke svému ambicióznímu nasazení do hlavního vysílacího času na ČT1 – zřejmě swingovat jako Stardance, napínat jako Ach ty vraždy! a dojímat jako Pošta pro tebe. Zkrátka bavit. Janečkovo impérium tímto nesoudným experimentem bezodkladně směřuje k nepoučenému infotainmentu, bez zahraničních vzorů, bez inspirace, bez nápadu.

Na rozdíl od „franchisingových“ velkoformátových pořadů mají Rozmarná léta skromnější produkční zázemí, zkušený tým autorů (scenáristů) a pracují s rešeršemi. Producentem je jedna z nejznámějších producentských stájí u nás, VAC Petra Vachlera. Ta vedle kdysi nonkonformního Kinoboxu vytvořila také bilanční cyklus Tváře českého filmu, který byl předzvukem Rozmarných let a uplatňoval k mapování dějin české kinematografie zejména žánrový klíč.

Z kontinuity vývoje VAC a progresivních ambicí jejích aktivit ovšem zbylo málo – patrně také kvůli šéfproducentské nervozitě z nasazení v hlavním vysílacím čase. Svébytní kustodi a moderátoři – trademark VAC – jsou v Rozmarných létech rozptýleni v charismatu sofistikovaně odměřeného komentáře Viktora Preisse. Pečeť původu „Vachlerovy umělecké společnosti“ nebo bystré schvalovací oko vylučují veškeré originální analýzy, komentáře a postřehy pořadu (scenáristů). Zůstávají mechanicky řazené mluvící hlavy na klíčovaném pozadí, primitivní titulky, „kosmická“ intermezza a čtený komentář.

Historizující pábení

Soukromý záměr společnosti VAC v dosud neexistující odborné debatě i rešeršní práci se zřetelnými výsledky supluje normotvorné a významotvorné role institucí, jako jsou Česká televize (zadavatel) nebo Národní filmový archiv. Projekt tohoto rozsahu měl být (po vzoru mnohých evropských počinů) iniciován a patronsky dohlížen oběma institucemi a dalšími odbornými pracovišti, která ambice pořadu zhodnocují a dlouhodobě pečují o historické myšlení a reflexi dějin kinematografie.

Fatálně chybějící systémový přístup nahrazují subdodavatelské počiny soukromých společností – VAC (Tváře českého filmu, Rozmarná léta českého filmu) nebo První veřejnoprávní (Zlatá šedesátá). Namísto patronství se však tvůrci potýkají s archivními ukázkami, těžce vydobytými z depozitů obou institucí.

Rozmarná léta z nadčasových, encyklopedických televizních počinů vycházejí s lehce pošramocenou ctí – věnují se nejen konkrétním filmům a tvůrcům, ale i diachronně stěžejním mezníkům, jako je vzkříšení karlovarského festivalu nebo nástup DVD, či klíčovým událostem jednotlivých etap. Přesto si lze představit přístup plastičtější, barvitější, relativizující, s menším důrazem na paušalizaci (představování nejlepších filmů jednotlivých let), s větším citem pro detailní analýzy, a pozornost věnovanou komplexnímu pohledu na kinematografii jako životný kulturní komplex. Zcela chybí – vedle obligátního karlovarského festivalu – festivalové podhoubí generující divácký zájem o minoritní kinematografie a tvůrčí počiny, nedistribuční tvůrčí okruh, význam FAMU a filmových škol nebo publicistická reflexe.

Celkový přístup k dobovým reáliím, záznamům, výpovědím je silně poznamenán překotností časově omezených příprav, touhou vytvořit instantní zábavný rej příběhů a povídání, touhou těžit z resentimentu vůči nedávno sedimentované minulosti české kinematografie. Populární tváře herců vytěsňují kritický a odborný pohled lidí nezaujatých, kteří nejsou „od fochu“. Stejně tak chybí pečlivá a dlouhodobá příprava rešerší, systematický a odborně nadstandardní přístup k historii, využití všech dostupných audiovizuálních pramenů, preciznost a exkluzivita předkládaných svědectví. Všechny pomyslné kvality lze opět jen zahrnout do filmografického snění o tom, jaký by Česká televize mohla mít status, kdyby si její vedení uvědomilo svou významnou, nezastupitelnou společenskou roli v českém kulturním horizontu.

Z Rozmarných let tak zůstal pouhý monument bez proporcí, moloch složený z výjimečných postřehů, ukázek a výpovědí, jehož švy vystupují na povrch jako jizvy po nepříliš zdařilé operaci. Jeho největší hodnotou tak paradoxně zůstává uvedení některých vzácných, pozapomenutých děl uplynulých dvaceti let (Čas sluhů), jejichž celkový výběr ovšem také podlehl vábení popkulturní nostalgie.


Petr Vachler, Jan Stehlík: Rozmarná léta českého filmu (ČR, 2010)