DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Mládí vpřed!

Blog

Mládí vpřed!

23. 8. 2018 / AUTOR: Tereza Reichová
Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.

Po roce jsem měla opět tu čest strávit čas s mladými lidmi. V rámci workshopu dokumentární tvorby na Start Film Festu v Bystřici nad Pernštejnem jsme několik dní tvořili se skupinkou studentek krátký film. Ze zkušeností s průvodcováním mladých lidí již vím, že zbořit představu o dokumentu je vlastně jediný klíč, který pomůže vytvořit film, jenž by jinde a jiným lidem pod rukama nevznikl. Cílem workshopů nikdy není vytvořit profesionálně dokonalé video, ale nechat promluvit spontaneitu, která je mladým lidem tak vlastní, zjistit, jak hledat svoje (a přitom společné) téma a hlavně naučit se kooperaci a hledání konsenzu. 

V Bystřici jsem studentkám položila na prvním setkání otázku: „Jak film, co uděláme, určitě nemá vypadat?“ A odpovědi? „Neměl by být o přírodě, neměl by poučovat a ukazovat krásy města, kde točíme. Naopak by měl být o zajímavém obyčejném člověku.“ Promluvila představa o dokumentárním filmu tak, jak se dostává k mladým lidem. Jakými cestami (pokud nejde o jejich výhradní zájem) se mohou setkat s filmy, které posouvají přemýšlení o světě i o filmu? Při diskuzi se ukázalo, že studentky se s takovými snímky běžně nepotkají.

Vím ale, že místo koukání na filmy je tu zásadnější možnost, jak posunout přemýšlení mladých lidí. Jsem přesvědčená, že pokud zažijete v mládí i jen jednou nezřízenou jízdu tvorby, máte nejlepší předpoklady nebýt zrovna dokumentaristou, ale hledat v životě profesi, která vás bude bavit. Pocit z přípravy, natáčení a finišování pod tlakem je totiž návykový. Pokud se však někdo rozhodne vrhnout se do filmových vod, neměl by se odrážet od terminologií, ale od silného prožitku, že točit lze opravdu cokoliv a jakkoliv. 

Probuzení touhy vyprávět o něčem, co doopravdy člověka tíží, může chvíli trvat, ale mám vypozorováno, že ve chvíli, kdy studenti ucítí, že jde opravdu o ně, berou otěže do svých rukou a kreativita a nápady z nich doslova tryskají. Místo obav o konvenčnost jejich práce začnou u scénáře padat věty, které nikdy nezapomenu. Poslední, která ve mně rezonuje, je věta studentky Nikol: „Nejlepší by bylo to vymyslet tak, abychom se mohli nenápadně svěřit filmu.“ A při hledání pointy se ta stejná slečna zarazí a řekne: „Asi před kamerou udělám to, co bych nikdy v životě neudělala.“ Sežene si kameramana a druhý den to opravdu udělá. A ano, je to přesně ta, která o den dřív chtěla točit obyčejný příběh o obyčejných lidech.