DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Kam oči, tam hlava

Nová kniha

Kam oči, tam hlava

16. 3. 2020 / AUTOR: Markéta Kinterová
Autorská kniha fotografky Markéty Kinterové Kam oči, tam hlava, vydaná v Nakladatelství AMU, je výsledkem kombinace fotografického, uměleckého a výzkumného přístupu.

Experimentálně laděná kritika současného stavu jak veřejného prostoru, tak mysli zaplavené kvantitou informací různorodé kvality je uměleckým výstupem autorčiny dizertační práce na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Skrze experimenty s knihou, formátem billboardu a výběrem motivů Kinterová pojednává o dystopii postkapitalismu a v textové části se zamýšlí nad tím, jaká je dnešní zkušenost s veřejným prostorem. V jakých kontextech uvažuje Kinterová v dok.revue o své nové knize?
--

Můžeme nějak narušit jednosměrnou podobu vizuálního smogu? Je utopií reagovat na něj autorskou knihou? To jsou hlavní otázky, jež mne dlouhodobě vedly na místa, která bych jinak nechala bez povšimnutí. Vylézt si na betonový patní sloup megabillboardu u dálnice a pozorovat jeho strukturu, monumentálnost, usazení v „zeleni“ a ruch v jeho blízkosti je iniciační zážitek a také poměrně zásadní změna perspektivy.

Kam oči, tam hlava. Oko do duše okno. Přísloví, která měla zájem o lidskou duši, zatímco marketingové strategie se na tento diagram dívají odlišně. Oko chápou jako díru, za níž se nachází tunel do mozku, který je schopen ovládat peněžní tok. Tento moment směny se v online prostředí nazývá konverzí. Přeměna návštěvníka v zákazníka. Pro oko je potřeba chystat vydatné a pravidelné porce. Kaloricky vizuálně nenáročné, kvalitativně jak kdy, ale důraz musí být na kvantitu a častou frekvenci. To, že výsledkem je mléčná dráha čehokoliv, kupodivu vůbec nevadí. Rozptýlení pozornosti funguje víc než dobře, oko těká, mysl je nesoustředěná, a tím víc se uchyluje ke spontánním rozhodnutím a archetypálním emocím. Duše je v této rovnici na úrovni čtvrté dimenze neboli zcela abstraktního pojmu, což je určitě zajímavá úvaha ke kontemplativnímu zamyšlení. Člověk se ale ani po pokání či meditaci nemůže vyhnout pocitu, že sílící zájem o spiritualitu všeho druhu nijak neovlivňuje rostoucí investice do developerských projektů, které mají podobu chrámů.
 

Kam oči, tam hlava. Foto NAMU

Společnost permanentních adolescentů 

Fenomén veřejných prostranství v soukromém vlastnictví (tzv. POPS, privately owned public space) v sobě už v principu obsahuje zásadní rozpor toho, jaké služby nebo praktické cíle tyto prostory mají poskytovat, a panuje v tomto ohledu celosvětově jakési neukotvení a řada nejasností. Střet zájmů je evidentní, a to nejen při pohledu na jejich globalizovanou homogenní podobu, ale i při pohledu na náplň funkcí, které mají, ať už přímo, či zprostředkovaně, vybízet primárně ke spotřebnímu chování. Nejvíce kritizovaným faktem je soustava pravidel, která krom vytváření dominantních nástrojů kontroly za účelem ochrany soukromého majetku skrze dohled bezpečnostních agentur nepřímo vybízí k exkluzi určitých sociálních skupin a dalším sporným důsledkům, jako jsou zákazy sdružování a veřejné produkce. Omezení vyplývá i z tzv. hostilní architektury, jež má odrazovat určité skupiny obyvatel od pobytu v daném prostoru skrze sofistikované tvarosloví nepohodlného designu a další psychologické prostředky. Tato exkluze rizikových skupin a důraz na preferenci užívání prostor potenciálními a ovlivnitelnými spotřebiteli koresponduje se stavem, kdy je trh globálně ovládán zájmy úzké menšiny investorů namísto hájení širších zájmů veřejnosti.

Pohyb městem je něco mezi sportovní aktivitou a exhibicí zahalenou do normality, aby co největší počet účastníků byl schopen se ve vyznačené škále komfortně pohybovat – aby introverti měli možnost se dostatečně zahalit a extroverti nebyli příliš nápadní. V období puberty tam, kde nás neznají, nechceme vyčnívat, protože chceme splynout, ale v přirozeném komorním prostředí toužíme být extrovertem kladně ohodnoceným za své úspěchy. Pohyb veřejným prostorem z nás činí jakési permanentní adolescenty, jak před padesáti lety poznamenal sociolog Richard Sennett.
 

Kam oči, tam hlava. Foto NAMU
 

Procházíme jako společnost procesem kolektivní halucinace. To, čím jsme se rozhodli obklopovat nejen sami sebe, ale i segmenty všech věkových kategorií a diverzit názorů a přesvědčení, musí být určitě smyšlené. Hegemonie konzumu spolu s hegemonií vládnoucí třídy je fikce, na kterou by jinak měla silný účinek opozice, usilující o zachování svobodného a kritického myšlení jednotlivce bez stále sílící potřeby cokoliv mediálně manipulovat. A usilující rovněž o zachování udržitelnosti života na Zemi, což zmiňuji až v druhém pořadí, protože to tak odpovídá posloupnosti příčiny a následku.

Veřejný prostor není kulisa

Podoba věcí okolo nás není jen kulisou, kterou je potřeba projít, ale otiskem nánosů mnoha souvislostí, kdy každá má svou vlastní genezi, vztah k celku a také k nám samotným. Vizualita prostoru je zrcadlem úrovně kultury a jasnou proklamací společenských priorit. Komercializace veřejného prostoru je problém, který v budoucnu bude nutné řešit. Pokud je reklamní plochou sprchový kout veřejného koupaliště, stůl v restauraci, zadní strana jídelního lístku a podavač toaletního papíru, je zřejmé, že prostředí s touto zátěží bude z mnoha důvodů problematické.

Většina reklam je koncipována jako inzerce v časopise. Chodec prochází městem jako obřím magazínem. Vnímám podobnost mezi městským prostředím a zážitkem z tiskoviny. Uvědomění si měřítka jednotlivých ploch i míry jejich zahlcení vizuálním smogem ovlivňuje mou orientaci v prostoru města, hledám a testuji strategie, jak to vizuálně sdělit. Nemusím se ubírat optimální cestou, ale vydávám se směrem totální utopie. Opatrně sejmout jeden billboard (zrovna s motivem české pokleslé komedie) v celistvém, nepoškozeném kuse za podmínek ideální vlhkosti, kdy klíh a papír umožní manipulaci a zároveň zůstává spojen. Z daného formátu dojít k lidskému měřítku přiměřeně manipulovatelné knihy, což vede při patřičném „vysložkování“ neboli rozřezání plochy o dané tloušťce a tvrdosti materiálu a vhodné vazbě přibližně k formátu A3. Mění se měřítko, přibližuje se detail tiskového zrna, jiná je i pohledová vzdálenost a osa, časová dotace diváka, rytmus prohlížení a těkání oka, haptický vjem...
 

Kam oči, tam hlava. Foto NAMU
 

Jaké gesto rezistence přijímatelům vizuálních sdělení zbývá? Je to tzv. opoziční čtení (dle Stuarta Halla), kdy příjemce hegemonii výkladu dané informace odmítá, uvědomuje si zkreslenost reality podávané médii a podrobuje je kritickým úvahám. Celá situace je tak ponechána v rovině osobní zodpovědnosti zcela úměrně tomu, jakou měrou neoliberální kapitalismus podporuje občanskou společnost a kritické postoje. Pokud je schéma vysílatel–zpráva–přijímatel využíváno pouze jednosměrně, dostává uživatele prostoru do slepé uličky. Nemožnost se z této slepé ulice kamkoliv dovolat se v rámci každodenní zkušenosti většině z nás daří vytěsnit. A daří se nám přesvědčit sami sebe, že tento balast nevnímáme. Jak ale vysvětlit dítěti, například dívce, že společnost považuje za obhajitelnou extrémní sexualizaci ženských znaků pro účel zvýšení prodeje nějakého produktu, která je k vidění pro všechny bez rozdílu věku či náboženského přesvědčení? 

Věřím, že velká část společnosti zažívá toto opoziční čtení v pseudoveřejném prostoru v pozici adolescenta s rozptýlenou pozorností, i když fáze uvědomění si a pojmenování tohoto stavu je u každého jiná. Ovšem exkluze neperspektivního chodce se týká mnohem více vyloučených skupin společnosti. O to více je potřeba ustanovit těmto jevům perspektivu, která nebude souviset s aktem spotřeby, ale obrazně řečeno s čímkoliv jiným, co nebude sloužit zájmům ekonomiky a státu a klamné představě o domnělé neutralitě prostoru.